Máme se bát budoucnosti? Musíme…

Karl Popper kdysi ve své stati Proč jsem optimista varoval před pokusy zahlédnout za horizont událostí. Na základě zkušeností tvrdil, že každý takový pokus končí katastrofou.

Lidstvo ale vždy toužilo vědět, co ho za horizontem událostí čeká a jaká bude budoucnost. Prognostickou či futurologickou funkci plní v dnešní společnosti věda. Pro širší veřejnost plnila vždy podobnou funkci sci- -fi literatura, která je dnes ale často nahrazována vzhledem k chmurným odhadům důsledků vědeckých objevů na společnost literaturou typu fantasy, kde nikdo nečeká, že šťastný konec bude logicky odůvodnitelný. Kde selhává logika, nastupují mýty.

Vědecká prognóza by se měla opírat o dostupná fakta a pracovat s alternativními scénáři, neboť budoucnost je vždy otevřená a může jít různými cestami. Moderní teorie chaosu hovoří v daném případě o atraktoru, poli možných řešení situací. Sci-fi literatura si může dovolit pracovat s fakty volněji a vystavět zajímavý příběh, odehrávající se někde mimo náš čas, který by mu získal čtenáře. Fantasy je pro snílky, kteří nepotřebují respektovat fakta. Jestliže se někdo pokusí tyto žánry dát dohromady, je vysoce pravděpodobné, že nakonec nebude spokojen nikdo. Pokud do vědecké prognózy, pracující s horizontem 100 let, doplníme po vzoru dnešních dobrodružných filmů konkrétní časové údaje či konkrétní aktivity jednotlivých subjektů, prognóza ztratí na věrohodnosti. Je to reverzně totéž, jako kdyby sci-fi neobsahovala příběh. Uděláme-li z prognózy šťastný příběh, mnozí se zeptají: „Proč jen pro někoho?“

Kniha Příštích sto let od George Friedmana je právě takovým pokusem. Autor sám hned v úvodu konstatuje, že by chtěl vystihnout ducha budoucnosti, a už předem poznamenává, že pocit, že kniha je napsaná z amerického pohledu, nemusí být mylný. Jeho argument ve prospěch přístupu, že svět se točí kolem Spojených států a je na nich závislý, je sice dnes pravdivý, nicméně není z něj možné logicky odvodit budoucí stavy. Autor tento problém obchází tím, že se hlásí k heslu Buď praktický, očekávej nemožné, které dokonce vyhlašuje za jádro své metody. Naštěstí jako by se opět hned v úvodu bál vlastních závěrů, konstatuje, že by ho velice potěšilo, kdyby se jeho vnoučata v roce 2100 na jeho knihu podívala a prohlásila, že je naprosto špatná.

Metodologicky G. Friedman pracuje s geopolitikou, s modely politické kultury i s teoriemi cyklů. V úvahách o geopolitice kalkuluje především s nechtěnými (systémovými) efekty činnosti jednotlivých subjektů, přičemž nezamýšlené efekty považuje v geopolitice za nejdůležitější. Je otázka, zda se to týká jen politiků, nebo i ideologů, mezi které ho lze nepochybně zařadit.

Pozoruhodná je jeho charakteristika politické kultury USA. Spojené státy považuje za mladou a nevyspělou společnost s neuvěřitelnou silou a iracionálními výkyvy, v plné dospělosti by se měla ale podle jeho názoru stabilizovat. Můžeme si položit otázku, kdy to lze očekávat. USA navíc jsou podle něj válečnickou zemí, která vysává jiné země. Za vysoce zajímavé lze považovat Friedmanovo pojetí cyklického vývoje USA, které do určité míry koresponduje s teorií tzv. dlouhých vln s periodicitou 50 let, přičemž v porovnání s těmito cykly G. Friedman poněkud nedoceňuje efekt technologií, respektive ho vnímá, jak se domnívám, jednostranně – ignoruje vedlejší nechtěné efekty.

V krátkodobém časovém horizontu jeho geopolitické analýzy vycházejí z momentálního rozložení sil, v střednědobém, a tím spíše v dlouhodobém horizontu nesporně přesahují úroveň běžné politické analýzy, která však podle G. Friedmana trpí nedostatkem představivosti. Jestli Friedmanovi lze něco vyčítat, pak nedostatek představivosti to rozhodně není. Jeho úvahy jsou strategické. Rozpaky může ale vyvolat fakt, že 100 let, které analyzuje, považuje za krátkodobý časový horizont.

Za zmínku stojí jeho pojetí strategických cílů USA, byť zde není úplně originální a ve značné míře následuje myšlenky významného amerického teoretika Z. Brzezinského. Strategickým cílem USA je podle něj udržet svou hegemonii. K tomu USA vytvářejí dočasné aliance, aby zabránily vzniku jakéhokoli jiného, i regionálního, hegemona. Cílem USA proto není něco vytvořit, ale něčemu zabránit. Když pomineme veškerou rétoriku, uvádí Friedman, prvořadým cílem Spojených států vůbec není dosažení míru v Euroasii. Spojené státy také nemají zájem, aby naprosto jednoznačně vyhrály válku. Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji je účelem těchto konfliktů prostě blokovat moc nebo destabilizovat region, nikoliv nastolit pořádek. V příhodnou dobu je dokonce přijatelná i přímá porážka. Je pochopitelně otázkou, do jaké míry je toto konstatování „z nouze ctností“ – pokud nevyhraji válku, prohlásím, že jsem ji vyhrát nechtěl, takže jsem vlastně vítězem. Public relation nade vše?! Friedman nicméně připouští, a to ho ctí, že podobná strategie je nebezpečná zejména pro zbytek světa.

G. Friedman pracuje aktivně s rolí nových technologií, avšak poněkud ve své práci podceňuje schopnost jiných států dosáhnout technologické úrovně USA. Když vyjdeme z faktu, že USA dnes nemají kosmický nosič a naopak řada států začíná do kosmu aktivně pronikat, vyvolává určité pochybnosti jeho závěr o všemocných USA. Stejně tak v některých případech podceňuje nechtěný efekt nových technologií. Vše nasvědčuje tomu, že nové technologie, což Friedman připouští, nebudou vytvářet dostatek pracovních míst. Zároveň konstatuje, že růst Číny bude zastaven v důsledku nedostatku zdatné pracovní síly, a v USA nekalkuluje, s výjimkou období po roce 2060, s nárůstem nezaměstnanosti, přestože již dnes je to závažný problém. Pochopitelně lze oponovat, že to je ještě nepřekonaný následek ekonomické krize, nicméně již dnes nové technologie tento efekt mají.

Velkou pozornost věnuje Friedman řešení konfliktů. Spojuje ho především s válkami (i globálními), které se objevují pravidelně až do konce padesátých let 21. století, kdy má začít americké zlaté století a USA díky své převaze budou garantovat status quo. Tady Friedman pustil z uzdy svou fantazii a po vzoru seriálu Battlerstar Galactica hovoří o bitevních hvězdách, kterými USA budou disponovat a které jim umožní získat trvalou vojenskou převahu. Než však budou vyvinuty a nasazeny, svět podle něj zažije konflikt Polska, podporovaného USA, s Ruskem, ve kterém Rusko prohraje a rozpadne se (po roce 2020). To umožní dynamický vývoj východní Evropy a povede ke ztrátě vlivu západní Evropy, která se do konfliktu nezapojí. Bývalé satelity Moskvy okupují bývalá území SSSR – Bělorusko, Ukrajinu, Petrohrad a okolí. Mír by ale neměl trvat dlouho. Další velká válka začne ve čtyřicátých letech. Tentokrát bude stát proti USA aliance Japonska, které expanduje v Tichomoří, v oblasti Indického oceánu a do Číny, a Turecka, které obsadilo území, jež byla pod kontrolou nebo součástí Ruska. Důvodem války v Evropě bude konflikt Polska, podporovaného USA, a Turecka, podporovaného Německem, o kontrolu přístavů v Jaderském moři. Pro Friedmana je přirozené, že americké tajné služby pojmou podezření, samozřejmě zachytí aktivity protivníků, USA přijmou včasná protiopatření k jejich porážce, přičemž bitevní hvězda dokáže rozeznat jakékoliv nebezpečí a vyrovná se s jakoukoliv myslitelnou hrozbou. Friedman dokonce ví, že Japonci vybudují na Měsíci základny určené pro vojenské využití a maskované jako civilní objekty, které použijí pro útok na bitevní hvězdy USA, aniž by to sdělili svému spojenci Turecku, a že zaútočí na Den díkůvzdání. Americké tajné služby mohou jen litovat, že někdo nenapsal podobnou knihu před útokem na USA v roce 2001 (anebo napsal?).

V další kapitole (11.) si Friedman zřejmě uvědomil, že přestřelil, a uvádí: „V této kapitole trochu pozměním svůj přístup. Chci popsat válku, ke které podle mého názoru dojde v polovině jednadvacátého století. Pochopitelně nevím, kdy přesně k ní dojde, stejně jako nemohu předvídat podrobnosti… musím předstírat, že toho vím víc, než doopravdy vím.“ V kontextu tohoto tvrzení konkretizuje datum útoku Japonska na 24. listopadu 2050 v 17.00 hodin. Útok skončí likvidací hvězd, které měly být nezničitelné (?!), největší ztráty však utrpí Polsko, na které zaútočí Turecko. Naštěstí podle Friedmana USA do roka povstanou jako bájný Fénix z popela a budou mít díky herkulovskému americkému průmyslu technologicky vyspělejší vesmírné vybavení než to, které bylo zničeno. USA se tak stávají definitivně jediným hegemonem a získávají výhradní práva na vojenské využití vesmíru. Polsko je rovněž vítězem a mimořádně rozšíří své území, přestože jeho ztráty jdou do desítek tisíců.

Zdálo by se, že „game is over“, nastává zlatý věk lidstva, Pax Americana. Nicméně tomu tak není, geopolitická hra pokračuje. Západní Evropa, obávající se síly Polska, obnovuje se souhlasem USA spojenectví západních zemí a USA zlepšují své vztahy s Tureckem, což Poláky rozhořčí. USA jsou sice globálními vítězi, jejich pozici se však může pokusit na konci století ohrozit Mexiko. Co bude dál, Friedman ve své skromnosti již neupřesňuje. Zjevně dostačující je, že vítězem globálního soupeření jsou USA a také (dočasně?) Polsko. To si díky těsné ekonomické, technické a vojenské spolupráci s USA vybojovalo pozici hegemona v Evropě. Budoucnost budou mít i přes porážky Turecko, Japonsko a Mexiko. Naopak kolaps nebo ztráta vlivu očekává Rusko, Čínu, Německo a Francii, které odmítají akceptovat těsnou vazbu na USA.

Co Friedman zmiňuje jen okrajově, jsou lidské a materiální ztráty vzniklé v důsledku jim prognózovaných válek. Výrazně podceňuje například rizika spojená s použitím zbraní hromadného ničení, s destrukcí průmyslových podniků vyrábějících či používajících nebezpečné látky, destrukcí jaderných elektráren apod. Nevnímá ani riziko partyzánské války na okupovaných územích, což je po zkušenostech USA v Iráku a Afghánistánu na pováženou.

Na závěr si můžeme položit dvě otázky. Pokud není George Friedman Nostradamem, a ten psal velice abstraktně, co sleduje svou „analýzou“, když je její věrohodnost, jak sám připouští, problematická? Když zvážíme, že dnes je tvorba politiky výrazně spojena s politickým marketingem, jehož smyslem je prodat vlastní politiku, pak lze Friedmanovu prognózu vnímat jako skryté varování. Ten, kdo je s USA, může získat, ten, kdo jde proti nebo zůstává neutrální, prohraje. George Friedman ale naštěstí nabízí ještě jednu variantu, a to, že se může mýlit. Můžeme doufat, že tentokrát se nemýlí, jinak bychom se asi museli budoucnosti vážně obávat.