Bertholletia excelsa, tvrdý „oříšek“ Amazonie

Bertholletia excelsa náleží do čeledi hrnečníkovité (Lecythidaceae), která je třetí nejrozšířenější čeledí Amazonie. Tento kolosální strom (juvie ztepilá, castaña, castanha, brazil nut) může dosáhnout stáří až 1000 let při průměru kmene 2–3 m a výšce až 60 m.

Přirozeně se vyskytuje v oblasti amazonského tropického nížinného deštného lesa na trojmezí Brazílie, Bolívie a Peru, kde tvoří porosty zvané castañales. Roste i v přilehlých oblastech Kolumbie, Venezuely a Guyany, pokusně se také pěstuje na Jamajce, v Malajsii nebo na Srí Lance. Plodem juvie ztepilé jsou kulaté dřevnaté tobolky (pixidia) o velikosti dětské hlavy a váze až 2,5 kg. Rostou na koncích silných větví a po přibližně 15 měsících zrání hlasitě padají ze stromů jako dělové koule. Uvnitř každého plodu je vklíněno 8–25 semen podobně jako segmenty citrusů, každé v rámci svého vlastního osemení. U nás jsou tato semena známá jako para ořechy, přestože se botanicky o ořechy nejedná. Název para je pak historicky odvozen od jména brazilského státu Pará, kde se dodnes nacházejí rozsáhlé porosty a odkud se tato komodita nejvíce vyvážela. Od r. 2004 však patří prvenství v produkci Bolívii, která v současné době exportuje para ořechy více než Brazílie a Peru dohromady.

Opylení tohoto cizosprašného stromu je relativně komplikovanou záležitostí a obstarávají ho například čmeláci a včely (Bombus, Eulaema a Xylocopa, čeleď Apidae). Plody juvie ztepilé mají velice tvrdý obal, jenž se nerozbije ani po dopadu na zem. Mají dokonce tak velkou hustotu, že tobolka ve vodě klesá na dno, což znemožňuje šíření vodou (hydrochorii). O distribuci semen na krátké vzdálenosti se starají především hlodavci z čeledi agutiovitých (Dasyproctidae), kteří jsou schopni plod předními zuby otevřít a semeno zahrabat do země. Semena, která zůstanou v zemi zapomenuta, mohou během 12–18 měsíců vyklíčit a vyrůst v nové stromy. Otázkou však zůstává roznos semen na dlouhé vzdálenosti. Na základě genetických analýz se předpokládá, že významný podíl na distribuci má člověk.

Po celá staletí jsou olejnatá a chutná bílá jádra juvie ztepilé významnou složkou stravy domorodců. Ti je jedí syrová nebo pražená či je míchají společně s trnitými chůdovitými kořeny palem rodu Socratea a s maniokem jedlým (Manihot esculenta) do bílé kaše známé pod portugalským názvem leite de castanha. Tento pokrm je cenným zdrojem tuků a bílkovin pro mnoho obyvatel Amazonie. Kulaté obaly plodů se využívají jako poháry pro sběr latexu z kaučukovníku brazilského (Hevea brasiliensis), jako šálky na pití či se v nich nechá doutnat malý oheň, jehož kouř slouží k odhánění nepříjemného hmyzu. Vývar z osemení se v brazilské lidové medicíně tradičně používal k léčbě žaludečních bolestí, kůra na jaterní onemocnění, olej pak na vaření, do lamp a také jako mýdlo či šampon. Semena jsou bohatá na selen, přičemž 2 až 3 jádra poskytují doporučenou denní dávku tohoto prvku (200 μg) (Vesmír 89, 349, 2010/6). Para ořechy, podobně jako arašídy, ovšem mohou způsobit i silnou alergickou reakci vedoucí až k anafylaktickému šoku.

Semena juvie představují jednu z mála celosvětově obchodovaných komodit, jež se získává téměř výhradně z přírodních porostů. Jejich sběru se věnují takzvaní castanheiros. Vzdálenost mezi jednotlivými stromy je zpravidla značná (např. na severu Bolívie 1–5 jedinců na ha), a tak je sběr plodů fyzicky velice náročný. Vzpomeňme si na ně při pojídání této lahodné pochoutky v naší deset tisíc kilometrů vzdálené zemi a doufejme, že lidé přeci jen zmoudří a změní svůj přístup k využívání přírodních zdrojů. Pokud totiž zmizí jedinečné amazonské pralesy, nebude již juvie ztepilé, jejích semen ani dalších, byť dosud nepopsaných druhů.