Konec totalitní říše

V dnešní době intenzivně studujeme příklady civilizačních kolapsů a někdy i regenerací, ale neméně důležitá je otázka resiliencí¹⁾ – jak to, že vyčerpané Německo dokázalo i přes intenzivní bombardování a příliv uprchlíků z východních zemí zásobovat skoro do posledních dní války své obyvatelstvo a že několik dní před koncem války ještě někde vycházely noviny a byla proplácena mzda? Proč se Němci už dávno nevzdali?

Renomovaný britský historik Ian Kershaw v obsáhlé a velice zajímavé studii nalézá hned několik odpovědí. Německý národ šel do války nejenom díky fascinaci Hitlerem a touze odčinit prohru v první světové válce, ale i s nadějí na obrovskou válečnou kořist. Mnoho Němců si bylo vědomo krutých zločinů spáchaných v Polsku a Rusku a celkem oprávněně se báli odplaty. Z politického hlediska neexistovala alternativa. Atentát na Hitlera posílil represivní aparát do té míry, že ještě několik dní či dokonce hodin před obsazením Spojenci byli Němci, kteří se chtěli vzdát, fyzicky likvidováni. Svou roli sehrálo i to, že vojáci ze setrvačnosti plnili rozkazy až do samého konce.

Kershaw analyzuje postoje prostých lidí i velitelů wehrmachtu a ukazuje, že i mezi generály byla na počátku roku 1945 jen hrstka lidí, která dokázala jasně vidět situaci celého Německa a ne jen svůj úsek fronty. Optimismus byl povinný a mnoho lidí věřilo, že zásadní obrat prostě musí přijít, že Němci zastaví ofenzivu a postupně vyhrají bitvu o Evropu. Neúprosnost situace si uvědomoval jen málokdo. Názornou ukázkou úplné ztráty smyslu pro realitu byla partajní směrnice vydaná NSDAP v saském Freibergu dva dny před Hitlerovou sebevraždou, ve které stálo, že „nyní, když se podařilo stabilizovat situaci, musíme se opět naplno ponořit do stranické práce...“

Hitlerova sebevražda pro mnoho Němců, kteří Hitlera roky adorovali, představovala radikální obrat. Stal se ztělesněním zla a nezdaru. Většina Němců začala trpět ztrátou paměti a považovala se za oběť režimu. Není možné v několika řádcích shrnout mnohasetstránkovou monografii, ale je možné na ni upozornit jako na neobvyklou, čtivou studii konce jedné velké totalitní říše, která hlavně díky dobře uspořádané represivní organizaci překvapivě pomalu podlehla rozkladu, což ji v posledním zbytečném roce války stálo zničení mnoha měst, skoro milionové ztráty vojáků a statisíce mrtvých civilistů.