Tibetský původ srstnatých nosorožců?

Mnozí savci Tibetské náhorní plošiny bývají považováni za velmi specializované a oproti svým nejbližším příbuzným jsou výrazně odlišné formy – např. irbis coby huňatější a celkově podivný tygr bez pruhů, kiang jako větší a tmavší asijský divoký osel (E. hemionus), jak coby huňatý pratur ap.

V těchto případech se nabízí scénář, že nějaký předek doputoval do tohoto náročného prostředí, a chtěl-li se zde udržet, musel získat vlastnosti, které mu přežití umožnily (huňatost, větší velikost ap.). Mnohdy se uvádí, že takový specialista v tomto prostředí prospívá, ale zároveň zde vlivem svých specializací uvízl. V poslední době se čím dál více uvažuje, že někteří tamější obyvatelé se ve skutečnosti mohli z Tibetské plošiny šířit do okolních oblastí, přinejmenším v ledových dobách, například irbis, „koza“ nahur, antilopa čiru, možná i jak, kiang nebo ovce argali.

Zatím nejúspěšnější tibetský prvek se zdá být nejstarší (středně pliocenní) a podle morfologických znaků nejbazálnější srstnatý nosorožec Coelodonta thibetana, od jehož severovýchodního/severního posunu výskytu v pleistocénu můžeme patrně odvozovat původ svrchně pleistocenního nosorožce srstnatého (Coelodonta antiquitatis). Tomu naprosto svědčilo prostředí tzv. mamutí stepi, a proto se mu dařilo v celé severní Eurasii. Zřejmě dotáhl specializace svého tibetského předka do určité dokonalosti. Bohužel postupné mizení mamutí stepi v kombinaci s rostoucím vlivem člověka dráhu tohoto velmi specializovaného nosorožce ukončily. Jeho v současnosti nejbližší příbuzný, mimo jiné vůbec nejchlupatější žijící nosorožec – n. sumaterský – čelí stejné hrozbě…

Science 333, 1285–1288, 2011