Osobní rozjímání

Autor útlé knížky je vědeckým pracovníkem v oddělení vývojové genetiky rostlin Biofyzikálního ústavu AV ČR v Brně a také přednáší evoluční genomiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a na Jihočeské univerzitě. Věnuje se však rovněž popularizaci vědy a přiznává se k řadě koníčků od archeologie a astronomie až po lyžování, turistiku a pobyt v přírodě doma i v celé Evropě.

Právě tento poslední koníček se zřejmě stal příčinou, proč vznikla recenzovaná knížka. Většina čtenářů jistě ví z vlastní zkušenosti, jak inspirativní je sedět večer na kameni nebo na pařezu u ohníčku daleko od civilizace a dotýkat se přitom téměř doslova Kantova hvězdného nebe nad sebou. Autora taková zastavení potkala jak v dosud civilizací příliš neponičené Vysočině a na Slovensku, ale pak zejména v různých končinách Evropy od Balkánu přes Rusko a Skandinávii až po majestátní Mont Blanc v Alpách.

Zralý vědec si ve svých šestnácti zamyšleních inspirovaných dojmy z cest klade otázky, jež bezpochyby napadají všechny, kdo jsou vybaveni čidly pro krásu pozemské přírody i podivuhodných hlubin vesmíru. Současně však doslova s existenciální úzkostí zírají na většinovou lidskou společnost, jež navzdory technickému pokroku, který ji téměř osvobodil od každodenní bitvy o přežití, se pachtí za plytkým prožíváním daru života způsobem a metodami nedůstojnými druhu nepochybně nadneseného názvu Homo sapiens.

Samotné nářky nad rozmělněním – ba přímým odvrácením – od hodnot, které vyznávali naši společní předkové v kulturách kolem Středozemního moře a později pak zvláště elity euroatlantické civilizace, jsou tématem nejrůznějších laických debat, článků a knih, jakož i náplní odborných konferencí. Eduard Kejnovský se však těchto civilizačních poklesků dotýká jen letmo, drobnými poznámkami, krátkým příběhem či citací z myšlenek jiných autorů. Těžiště jeho útlé knížky spočívá totiž v hledání východiska ze slepých uliček nabídkou průzračně jasných odpovědí na zapeklité rébusy, před nimiž stojí mnozí z nás, když nám připadá, že Komenského Všenápravu potkal osud Sisyfův.

Kladl jsem si otázku, proč mne odpovědi tak zaujaly. Myslím, že se na tom do značné míry podílí autorova vědecká erudice. Soudobí vědci bez ohledu na obor, v němž profesionálně působí, mají totiž mnoho společného, protože jsou díky svému řemeslu přivyklí kritickému myšlení a kladení třeba i zdánlivě banálních otázek. Uchovali si také prvotní dětskou zvídavost, která jim nedovoluje se zastavit; je to motor, který pohání sám sebe – jediné perpetuum mobile, jež opravdu funguje.

Eduard Kejnovský také čerpá ze studnice moudrosti, kterou nám zanechali myslitelé všech věků, od antických filosofů až po velké osobnosti současnosti. Dobře vybraný citát je pro mne něčím jako báseň v próze; uspoří spoustu textu a ozáří probírané téma jako noční blesk, jenž ve zlomku sekundy představí krajinu, v níž se zrovna ukrýváme před bouřkou. Toto umění ovládá autor suverénně, a přitom s rozmyslem.

Je to už více než půlstoletí, kdy jsem se vydal v létě se stanem do Roháčů a na jednom z vrcholů jsem si za večerního soumraku stan postavil tak, abych mohl ráno přímo z rozšněrovaného vchodu pozorovat východ Slunce. Těšil jsem se na ten unikátní zážitek, který si navíc vyfotím. Když jsem se ráno probudil a ve stanu bylo podezřele světlo, zjistil jsem, že jsem si večer spletl světové strany a otvor stanu směřoval ve skutečnosti k jihozápadu. Na svou profesionální blamáž jsem si vzpomněl, když jsem dočítal Kejnovského esej o přechodu Roháčů ve dvou v zimě, kdy dostali oba kamarádi, tehdy přibližně stejně staří, jako jsem byl při své blamáži já, pochopitelně do těla. Ve stanu bylo v noci kolem nuly, venku mráz a vítr. Nedá mi to, abych zde neocitoval, jak tento zážitek autor okomentoval v knížce:

„A znovu se ptám – co opravdu potřebujeme? Je toho neuvěřitelně málo. Člověk potřebuje zdi, do nichž se schová, trochu jídla, vody a v zimě něco málo na sebe. I v kruté zimě na Roháčích jsme vše potřebné měli s sebou. Navíc i štěstí, že jsme potkali někoho, kdo nás vrátil na správnou cestu.“ ... „Člověk přece nežije z věcí, ale z jejich smyslu. Je to touha po pocitu uspokojení a vnitřní radost z předmětu či prožitku, výsledkem čehož je relativní postup po určité cestě. Potřebujeme lásku, pochvalu, uznání, pocit potřebnosti, užitečnosti. Člověk musí mít možnost zazpívat svou píseň.“

Když jsem knížku dočetl, tak jsem si uvědomil, že psaní esejů se dnes u nás příliš nenosí.  Tím víc je potěšující, že nové eseje napsal přírodovědec; u nás to naposledy před ním patrně nejlíp uměl imunolog a básník Miroslav Holub. Kejnovský však není ani epigon, ani pokračovatel. Jeho literární styl je naprosto jiný; autor čtenáři více otvírá své nitro a v době, která zrovna nepřeje osobním vyznáním, nabízí velký díl svého srdce.