Antarktida v pohodlí pracovny

„Nedávno jste se vrátil z Antarktidy, mohl byste nám o ní něco povědět?“ zeptala se mne mladá žurnalistka při mé loňské návštěvě České republiky. „Nemohl,“ odpověděl jsem. „Po třicet let jsem sice létal do Arktidy, ale v Antarktidě jsem ještě nebyl.“ Tazatelka zrozpačitěla. Nevěděla nebo si neuvědomila, že na této zemi existují dvě polární oblasti s různými jmény.

Před týdnem mi kanadská pošta doručila těžkou zásilku. Vyprostil jsem z ní objemnou knihu se snímkem zaledněného mořského pobřeží a s titulem ANTARKTIDA na lesklé obálce. Posun od loňské nekompetentní otázky k přítomnému knižnímu „kadilaku“ na totéž téma na stole přede mnou mne velice potěšil. To ještě než jsem knihu otevřel. Do Antarktidy se přece jen ještě podívám, a to v pohodlí své pracovny.

Česká republika je vnitrozemská země bez přístupu k otevřenému moři. Přesto má náš zájem o polární končiny staré kořeny, sahající do počátků 20. století. Autoři knihy se o něm zmiňují hned v úvodu, ale tehdy to bylo zaujetí především pionýrské, objevitelské. Moderní výzkumné zájmy čelných představitelů českého polárního týmu Antarktidy vedly přes severskou Arktidu, zejména studijními výpravami na Svalbard. Pokračovaly osobním přidružováním k antarktickým expedicím jiných zemí, až vyvrcholily v ambiciózním projektu vlastní hi-tech základny, realizované otevřením české stanice Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse na Antarktickém poloostrově v r. 2007. Důsledná, dlouhodobá a produktivní práce českých výzkumníků v Antarktidě byla oceněna i na mezinárodním fóru. Jako smluvní strana Smlouvy o Antarktidě získala Česká republika dne 29. května 2013 v Bruselu tzv. konzultativní status. Toto plnohodnotné postavení jí přiznává právo spolurozhodovat o dění v Antarktidě a o jejím osudu a je udělováno pouze státům, které v Antarktidě vyvíjejí podstatnou výzkumnou činnost. Považuji to za triumf české vědy a za další upevnění našeho místa ve světě.

Publikované dílo je výsledkem kolektivní práce pod edičním vedením profesora Pavla Proška z Masarykovy univerzity. Dvacet čtyři autorů a spoluautorů kapitol bylo členy dílčích výzkumných týmů. Proto má dílo nejen váhu solidní vědecké zprávy o živém výzkumu, který pokračuje, ale nese i emocionální náboj nadšených badatelů. Heuréka!, pohleďte, co jsme v dálné zemi půlnočního slunce protinožců objevili, vyfotografovali a nad čím se podivili. Především jde ale o dílo všestranně až encyklopedicky poučné. Ocenil jsem, co autoři do knihy v mnoha kapitolách na 348 stranách křídového papíru uložili nejen z vlastního výzkumu, ale i z hlubšího studia; např. z antarktické geoklimatické historie, dramatického dobývání pólu a objevování kontinentu, jeho zalednění, života na pevnině, pod ledem a v moři. Jde o bohatý zdroj poznatků o klimaticky nejextrémnějším biomu biosféry, ale i základ pro srovnávání mezi severními a jižními polárními oblastmi, pro nezasvěcence rozdíl téměř nepostřehnutelný. Po pravdě řečeno, snad kromě studeného klimatu se Arktida a Antarktida liší prakticky ve všem. Na dalekém severu je moře obklopené pevninou. Pevnina Antarktidy je naopak obklopená mořem. Na severu je země, kromě Grónska, téměř odledněná. Na jihu je pevnina kromě pobřežních okrajů stále silně zatížena kontinentálním zaledněním. Arktický ekosystém je energeticky chudý, ale soběstačný, živen převážně primární produkcí (z vegetace) a je charakterizován únikem živin do moře. Ekosystém Antarktidy je energeticky robustnější, poháněný primární (mořský fytoplankton) a následně sekundární produkcí mořských korýšů a příznačný vydatným transportem živin z moře na pevninu. Severní polární končiny svou nesmírnou rozlohou a převážně nízkou topografií inspirovaly odvážného kanadského cestovatele a autora k názvu „Horizontální Everest“.¹⁾ Pak ovšem lze považovat Antarktidu pro její fyzickou a topografickou mohutnost, přesahující ledovcovými dómy výšku 4000 m, za obří Mt. Everest zemského jihu.

Kniha Antarktida je přesvědčivou vizitkou úspěšného českého polárního bádání na vlastní výzkumné stanici slavného Mendelova jména vzdálené dobrých 15 tisíc km od domova. Dílo dělá čest autorům, mělo by vzbudit respekt u státních orgánů a grantových agentur a vznítit pocit občanské hrdosti u českého čtenáře. Slovesně, graficky a obrazově je kniha skvěle a bohatě vybavena. I prosté listování v ní je čirá potěcha.