Open access časopisy: není všechno zlato, co se třpytí

Asi se to stalo mnohým z nás. Po vydání našeho prvního odborného sdělení v nějakém mezinárodním časopise jsme jako juvenilní přeborníci vědy přispěchali pochlubit se rodičům. Rodiče, neodchovaní prapodivným světem pravidel vědy, téměř s jistotou položili obligátní otázku: „Kolik ti za ten článek v časopise zaplatili?“ Nastala dlouhá fáze vysvětlování, jak to vlastně chodí a že věda není žádná novinařina, a tudíž se za to ani nemůže platit.

Teď se myšlenkově přesuňme o pár let dopředu do pomyslné doby, kdy světu vědy kralují tzv. open access časopisy – tj. časopisy, kde má přístup k jejich obsahu kdokoliv na světě, ale autoři musí platit nemalé částky za uveřejnění odborných sdělení. Mladý badatel přijde domů a rodičům ukáže v tabletu svou elektronickou¹⁾ verzi první vědecké práce. A ejhle, teď už je to mnohem složitější vysvětlit, že ne časopis, ale já jsem ten, kdo zaplatil 1350 £ za uveřejnění mé práce. Teď se budu ohánět argumentem, že kdokoliv na celém světě si přece může volně stáhnout z internetu moji práci, a to za tu cenu určitě stojí.

Za úspěchem open access modelu publikování stojí souhra několika okolností. Jednak je to rozvoj internetu a s tím spojených elektronických verzí článků ve formátu pdf. Dále je to stav jakési frustrace vědců z globalizace, která postihla i světová vědecká vydavatelství. Důsledkem je, že od devadesátých let 20. století se kumulují časopisy do několika málo nadnárodních vydavatelství²⁾, a s tím je údajně spojen i diktát předplatitelských cen. Předplatné bývá obzvláště pro knihovny velice vysoké. Za třetí je často slyšet argument, že volný přístup k pracím je obzvláště důležitý pro rozvojový svět, kde knihovny nemají peníze na drahé předplatné „západních“ časopisů. Takže publikováním v tomto modelu vlastně i pomáhám. Toto je ale velmi zavádějící tvrzení, protože ono je sice hezké, že si etiopský výzkumník může volně přečíst všechno z open access časopisů, ale ve chvíli, kdy tam sám chce něco objevného poslat, kde vezme pro něj závratné částky na uhrazení publikačního poplatku? Celý systém tak naopak paradoxně vytváří z výzkumníků v rozvojových krajinách čitatele, ale ne hybatele vědy.³⁾ Za čtvrté jsou vědci jenom lidé a pro lidi je charakteristické nechat se strhnout módními trendy.

Poslední významnou okolností je nebývalá globální expanze počtu vědeckých pracovníků. Starší badatelé nezřídka glosují, že kdysi znali téměř všechny kolegy v oboru osobně, kdežto dnes se to na konferencích jenom hemží početnou a jim neznámou omladinou. Výsledkem je jakási anonymizace vědy. V minulosti bývalo téměř pravidlem, že vědecké časopisy vydávaly pouze odborné společnosti. Bylo takřka posvátnou povinností být členem té či oné učené společnosti. Dle okolností daná společnost časopis buď dotovala a svým členům poskytovala za symbolické předplatné, anebo v úrodných letech časopis nesl zisk do pokladny společnosti. Tento zisk se dále přerozděloval mezi členy různými formami grantů nebo stipendií. U velkých open access časopisů je vydávání založeno téměř výlučně na podnikatelském modelu ziskovosti. Chce se to jenom podívat, kolik z těchto časopisů nabízí autorům z rozvojových zemí možnost odpuštění publikačních poplatků. Stručně řečeno, zaplatím a někde na webu bude volně viset moje práce. Nic víc. Z dlouhodobého hlediska se jeví jako perspektivnější, obzvláště pro mladé vědce, aby byli členy svých oborových odborných společností, a podporovali tak periodika svého spolku. Téměř všechny společnosti poskytují svým členům něco, co open access časopisy nikdy nemohou dát: pocit, že jsou součástí nějaké obdobně smýšlející komunity, různá cestovní stipendia, malé členské granty na vlastní projekty, aktuální zpravodaje o dění v oboru a mnoho dalšího, co nespadá do zpeněžitelné kategorie. No a tomu, kdo má zájem, téměř všechny odborné časopisy učených společností nabízejí i možnost, aby článek vyšel v kategorii open access. Když už tedy platit, je dobré zamyslet se nad tím komu.