Proč jsou intelektuálové na světě?

Nechtěje psát o intelektuálech a jejich sociální roli (pokud jim jakousi vůbec přisoudíme) bez solidnější přípravy, porozhlédl jsem se po vlastní knihovně, prolistoval znovu Mannheima, začetl se do Winockova Století intelektuálů, bojovně se naladil při Johnsonových Intelektuálech, abych skončil u nevelké, ale hutné knížky polského filosofa a psychologa Józefa Kozieleckiho Intelektuálové a jejich místo na zemi z roku 1989. V té knížce jsem měl založeny dva přesně dvacet let staré výstřižky z novin, samozřejmě o intelektuálech. Stojí za to je připomenout, abychom se přesvědčili, že „diskurs“ (slovo to nebylo tehdy ještě zdaleka všedním diskusním oběživem) o intelektuálech je vlastně permanentní motání se na tomtéž místě – připomíná to některé z Goyových grafických listů Caprichos, nejvíce snad proslulý Spánek rozumu budí příšery.

1.

Tak tedy – již v lednu 1991 jistý RNDr. Jan Placht charakterizuje intelektuály třemi vlastnostmi: za prvé nemají žádnou odpovědnost za vývoj věcí, za druhé jsou chronickými kritiky neduhů společnosti i tam, kde žádné nejsou, a za třetí jsou povýtce destruktivním sociálním elementem. Onu destruktivitu pak demonstruje na tom, že když po listopadu 1989 byli intelektuálové „donuceni“ vládnout, vlastně vůbec ničeho nedosáhli a totálně jako „výkonné orgány politické moci“ zklamali. Jan Placht ovšem jaksi opomenul uvést, že k „listopadu“ by bez těch intelektuálů nikdy nebylo došlo a že jejich „selhání“ znamenalo dvoje svobodné volby, počátek nápravy křivd, první privatizační aktivity, počátek postupné proměny našich měst a obcí, návrat církví do společenského života a počátek ustavování občanské společnosti. To, že leccos se nepodařilo a mnohé dokonce pervertovalo v cosi velice nepřípadného, nespadá na vrub oněm intelektuálům „u moci“, ale spíše tomu, že jsme se proměnili v „partajnickou společnost“. Jistě, bez politických stran žádná demokracie nemůže fungovat – ale pluralita stran a „nadmíra partajnického hašteření“ (Masaryk) jsou dvě různé věci.

Druhý autor, Dušan Lužný, argumentuje daleko subtilněji, a právě proto jeho centrální argument stojí za pozornost. Lužný odvozuje „moc intelektuálů“ z toho, že jsou „přesvědčeni, že vědí něco, co jiní nevědí, a že proto musí přesvědčovat ty, co to nevědí, o tom, co je pro ně vlastně důležité“. Hierarchii důležitosti a pořadí preferovaných hodnot stanoví ovšem zase oni sami, intelektuálové. Tím, že formulují hodnoty, které by „společenství mělo sdílet“, vlastně legitimizují samy sebe, legitimita intelektuálů (to, proč jsou na světě) tak plyne nikoliv „z potřeb vnějšího světa“, ale z nich samotných, z jejich vlastní intelektuální produkce. Lužný má pravdu alespoň v tom, že intelektuálové mají trvalý sklon k „diskusi o sobě samých“, k „intelektuálnímu metadiskursu“. Dodejme kriticky, že intelektuálové přece netvoří kompaktní sociální „vrstvu“, takže se jako celek legitimizovat nemohou a způsob legitimizace u různých typů intelektuálů je nepochybně značně diferencovaný: jinými hodnotami se legitimizuje hayekovsko-klausovský liberál a jinými křesťanský vzdělanec. Vystoupil-li Einstein jako intelektuál, pak se dozajista nelegitimizoval tím, že by byl nositelem věčné Pravdy, ale nepřímo svou vědeckou autoritou.

Lužný posléze formuluje obavu, že intelektuálové mají tendenci stát se držiteli právě oné jediné Pravdy, a proto jakmile by se dostali k politické moci, stali by se „největším nebezpečím pro demokracii“ – „pravda spojená s mocí vede k teroru“. Lužný dixit… Je nicméně zajímavé, že v čele teroristických režimů ale téměř nikdy nestáli intelektuálové (pakliže Pol Pota, který absolvoval Sorbonnu, nebudeme k intelektuálům řadit a Leninovi promineme právnické vzdělání), to za prvé, a za druhé – proč se totalitární, autokratické a násilnické režimy vždycky a především snaží právě intelektuály likvidovat fyzicky, donutit je k emigraci nebo proměnit v „užitečné idioty“? Nadto bych právě u Lužného již tehdy předpokládal, že dokáže rozlišit „pravdu“ (ať jí noeticky rozumí cokoliv) od ideologie. Od dob Antonia Gramsciho totiž víme, že vládnoucí třídy (vrstvy, skupiny) vládnou pomocí „hegemonie“, jíž se rozumí intelektuální soustava, která se „snaží vstřebat do sebe všechny ostatní verze světa“, řečeno jazykem poněkud postmoderním, a s její pomocí ovládat intelektuálně „masu“ (dnes tuto roli plní elegantně televize). Ale i tuto hegemonii musí někdo tvořit – Gramsci pro skupinu oněch leninských užitečných slouhů zavedl pojem „organický intelektuál“ (pro jejich „organické spojení s vládnoucí třídou“). Ale oni sami nevládnou, vládne se prostřednictvím idejí, které jsou ochotni produkovat a nabídnout mocným tohoto světa – oni „jenom“ legitimizují moc, ale nikoliv svoji.

2.

Takže již dvacet let máme na stole pádné argumenty proti „destruktivní roli intelektuálů“ a proti jejich „elitářství“, které údajně plyne z toho, že oni „vědí cosi víc než ostatní“. A co když opravdu vědí? Co když tvrzení, že jsme všichni obdařeni stejnou schopností rozumět světu, v němž žijeme, je z gruntu mylné? A co když dochází k situacím, kdy je třeba veřejně říci něco, co sice „každý ví“, ale všichni o tom mlčí? A co když je nadto nutno toto veřejné sdělení podpořit autoritou, která neplyne z „povolání intelektuála“ (profese intelektuála přece neexistuje, jde o konvenční označení, jehož geneze je známa), ale z autority osobnosti, která se zasloužila zcela výjimečně v některém oboru lidské činnosti, jenž ale s kauzou, o niž aktuálně jde, nemusí vůbec souviset?

Čeho se intelektuálové nejvíce sami bojí, je právě nařčení z elitářství. To nařčení je komické, protože nepoučené. Víme totiž nejméně od dob Paretových (z textů z počátku 20. století, ale lze jít dál do minulosti, zajisté), že v každém společenství se vytváří elita. Platí sociologický zákon (jeden z mála), který formuloval Homans, že každé společenství se po určité době hierarchizuje a ustaví se do podoby mocenské pyramidy. Michels ve dvacátých letech formuloval slavný „železný zákon oligarchie“, který sděluje, že i v politických stranách reálně demokratických se ustaví „špička“, „vůdcovská elita“ atd. Je-li tomu tak, pak vlastně zbývá jediná relevantní otázka, jediný relevantní věcný problém – jak to „zařídit“, aby v určitém čase a v určité skupině onu elitu tvořili lidé, kteří jsou duchovně zdatní, organizačně talentovaní a mravně bezúhonní? Protože na tuto otázku nelze nikdy odpovědět bez rizika omylu a protože celé dějiny dokládají, že mocenské struktury se s postupujícím časem nakazí nějakým druhem korupce („zákon lorda Actona“), nejsou- li včas vyměněny, zůstává v platnosti teze, že mezi intelektuály a mocenskou elitou není znaménko totožnosti. Intelektuálové mocenskou elitu prostě netvoří, i když na čas a výjimečně se mohou stát její součástí a alespoň zčásti udávat společnosti jakýsi osobitý étos, který vyplývá z jejich charismatu. Mějme libovolné množství námitek proti těm či oněm jednotlivostem, ale dva skuteční intelektuálové, kteří na čas stáli v čele této malé země – Masaryk a Havel –, pro její dobré jméno udělali více než všichni experti pro PR republiky. Skutečnost, že „většinová společnost“ nepřijala Havlovu vizi, není ovšem vina Havlova…

Je dávno známo, že kromě oněch zmíněných „organických intelektuálů“, kteří slouží (připomenu Havlovo dictum z jeho verze Žebrácké opery – „nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží“), existuje ona skupina intelektuálů, o něž zde běží, těch „relativně nezávislých“ vzdělanců, kteří čas od času pokládají za nutné vyjádřit se k věcem veřejným, aktuálním, akutním, k tomu, co ohrožuje obec. Jistěže nejsou neomylní a nepochybně i oni podléhají pokušením – někteří (spíše menšina) mocenským svodům, jiní svodům ideologického, ergo „zájmově“, „opticky“ zkresleného vidění světa. Měl jsem před nedávnem v rukou dvě knížky, v nichž se o tématu „pokušení intelektuála“ psalo – knihu sira Ralfa Dahrendorfa, proslulého britsko-německého sociologa, a Marie Hirszowiczové, polské socioložky, kterou vyhnala z vlasti v roce 1968 (spolu s Baumanem, Kołakowskim aj.) antisemitská vlna. Oba autoři uvažují o tomtéž problému, ale každý z jiné perspektivy. Dahrendorf si v knize Pokoušení nesvobody (Intelektuálové v časech zkoušek) klade otázku, kteří intelektuálové ve 20. století nepodlehli svodům dvou totalitních ideologií a režimů, zatímco Hirszowiczová v knize Slepé uličky angažovanosti (Pokušení komunismu) si naopak klade otevřeně i pro sebe bolestnou otázku, proč tolik vzdělaných a kultivovaných lidí podlehlo pokušení komunistické ideologie a proč jim tak dlouho trvalo, než prohlédli…

Četba je to navýsost poučná, ačkoliv oba se zabývají výhradně společenskými vědci, jejichž odpovědnost vůči společnosti je mimořádná, pokud nejde o úzce specializované badatele, kteří jsou odborníky pouze na Anaxagora nebo na fenomenologické pojetí prostoru u Heideggera (nic proti tomu v zásadě nemám, pouze o smyslu pochybuji). Hirszowiczová je věcně sebekritická, nevytváří umělé konstrukce a nic nevysvětluje alibisticky „omylem mládí“. Přiznává, že v poválečném období řada intelektuálů podlehla svodům marxistické teorie a jejich vystřízlivění bylo přímo úměrné míře poznávání praktických efektů „vtělení“ teorie do sociálního života. Dahrendorf je kritický snad až příliš. Vychází z „modelu Erasma Rotterdamského“ jako osobnosti, která se vyznačovala ctnostmi, jež imunizovaly proti pokušením nesvobody. Posoudil sub specie Erasma několik významných osobností 20. století a položil si otázku, nakolik naplnily onen odkaz Erasmův, totiž nakolik tyto veřejně činné osobnosti odolaly svodům a pokušením totalitních ideologií a režimů. Ale hned z počátku se dozvíme leccos zajímavého o tom, jak omylný je intelektuál. Nejenže cituje neblaze proslulou Heideggerovu rektorskou řeč („jedině Vůdce a pouze on je dnešní i budoucí německou skutečností a zákonem“ atd.), ale ukazuje také, jak i jiní „velcí“, u nichž – na rozdíl od Heideggera – nemíváme stín pochybností, se zpočátku „neorientovali“, bloudili… Adorno, který je zakladatelem moderní sociologie hudby, napsal v roce 1934 pochvalu sborového cyklu Herberta Münzela na slova Baldura von Schiracha (odsouzeného v Norimberku), prý je to žádoucí „romantický realismus“, ba Thomas Mann v „odžidovštění justice neviděl koneckonců žádné neštěstí“. Karl Mannheim, sám Žid, se v roce 1934 vyslovil o Hitlerovi jako o „vážně a upřímně smýšlejícím člověku, který neusiluje o nic pro sebe, ale celým srdcem se snaží vybudovat novou vládu“.

Tato – řekněme – „chvilková oslnění“ samozřejmě mnoho nevysvětlují, jen ilustrují, jak nebezpečné byly svody nacionálního socialismu, o sovětském bolševismu nemluvě. Dahrendorf potom podrobně zkoumá jednotlivé „komponenty“ nacistického lákadla (ideu vůdcovství, návrat ke „společenství“, estetizovanou vizi totálního řádu, na níž se podílel také Ernst Jünger, jehož „kultovní spis“ Na mramorových útesech vyšel nedávno česky). Podobně probírá „lákadla komunismu“ a konstatuje, že „věroučná kvalita intelektuální víry v komunismus byla výrazně silnější“: „Fašismus byl ideologií současnosti, komunismus přísahal na budoucnost“ – tento rozdíl „časové perspektivy“ je jistě podstatný…

Dahrendorf zde i v jiných knihách používá svého termínu „ligatura“ (vazba), aby ukázal, že komunismus takovou ligaturu měl – velmi reálnou, totiž politickou stranu. Intelektuálové dokonce tak bystří jako Arthur Koestler připouštějí, že „jak z morálního, tak z logického hlediska byla strana morálně neomylná proto, že její cíle byly v souladu s dialektikou dějin“, a „proto, že strana nahradila církev, rodinu i školu“.

3.

Ale kdo tedy zůstal vlastně mezi těmi, kdo pokušení nepodlehli? Těmi „absolutními erasmovci“ byli podle Dahrendorfa vlastně jen čtyři vzdělanci – Karl Popper, Raymond Aron, Isaiah Berlin a Norberto Bobbio. Mnozí jiní se v té či oné míře erasmovskému ideálu přiblížili, ale nedosáhli ho zcela. Čtenáře Dahrendorfovy knihy jistě nemusí uvádět v nadšení jeho „klasifikace“, nota bene tím spíše, že on sám v pravém pokušení nikdy nebyl. O Arendtové, kterou poměřuje Aronovým „angažovaným pozorovatelstvím“, například konstatuje, že „měla pozoruhodný sklon k možná originálním, ale nakonec scestným idejím“, což demonstruje na údajně mylné premise knihy o totalitarismu (že totiž jeho základem je „vysoce atomizovaná společnost“, což prý byla její sice osobní zkušenost, nikoliv však univerzální sociální fenomén) nebo na slabinách definičních východisek knihy Vita activa. Ideu „banálního zla“ prohlašuje přímo za „myšlenkový lapsus“. Budiž – nicméně dodatek, že „byla imunní vůči oběma ideologickým pokušením, ovšem zamilovala se do muže, který propadl nacismu, a provdala se za druhého, který byl komunista“, poněkud zavání v lepším případě „rubrikou z lepší společnosti“, v horším náběhem k bulváru.

Podobně, byť diskrétněji, uvažuje Dahrendorf o Janu Patočkovi, jemuž přiznává, že „jeho práce sice byly jiné než marxistické“, ale „pokud se pouštěl na tenčí led, bylo to nenapadnutelné, protože ezoterické“. A tak se Patočka v Dahrendorfově stupnici ocitá pouze mezi „kandidáty na erasmovce“, jakkoliv prý „erasmovské prvky mu nechybí ani v životě, ani v díle“.

A proč ten dlouhý exkurs o jedné knize? Inu proto, aby bylo zřejmé, že intelektuálové, uvažujíce o sobě, jsou vůči sobě začasté nemilosrdní, i když v tomto konkrétním případě se zdá, že míra tolerance vůči těm, kteří si „zadali“ s fašismem a nacismem, je poněkud vyšší než vůči těm, kteří si komunistickým jedem otrávili část vlastních životů (mám na mysli třebas Carla Schmitta, Ernsta Jüngera, Célina, Knuta Hamsuna atd.). Ostatně nikdo jiný než intelektuál (Julien Benda) nemohl napsat knihu Zrada vzdělanců, která přece již ve dvacátých letech klade stále tutéž otázku – totiž zda a jak má intelektuál vstupovat do veřejného prostoru. Zradou může být právě pasivita, neochota se angažovat, mlčení v nepravý čas atd.

Ještě jinak – intelektuál je samozřejmě omylný. Je obvykle vymezován – již od dob středověku, kdy prototypem intelektuála byl, jak jinde zajisté lépe pojednáno, Abélard – obvykle těmito znaky: je co možná nezávislý na byrokratických strukturách, je schopen reflexe, tedy problematizace základů daných poměrů, platných norem a hierarchického řádu, klade zásadní civilizační, morální, politické a případně filosofické otázky, ptá se všude, kde to je možné, po smyslu a „prolamuje omezený prostor profese, původu či specifických zájmů“ (jak to formuloval Bedřich Löwenstein ve studii Intelektuálové a totalitní pokušení). Dodržet tyto principy v každodenním životě nebo alespoň v uzlových okamžicích společenského vývoje je nejen obtížné, ale i začasto spojené s jakýmisi „kognitivními chybami“, o nichž se dávno ví a pro něž dokonce můžeme navrhnout formální pojmenování. Právě vědomí těchto možných pomýlení vedlo mnohé vzdělance k tomu, že pochybovali o možném „potenciálu sociálního vlivu“ – starý dobrý konzervativec Burke, ale i Tocqueville, Thomas Mann v době první války, Karl Kraus (který měl intelektuály za „mluvky“)…

4.

Podívejme se tedy na ty „kognitivní chyby“, na ona možná zabloudění, která neznamenají zpronevěru, ale prostě odkaz k lidské omylnosti. Ostatně jeden z největších duchů 20. století, Karl Popper, pokládal „falibilismus“, omylnost, za vůdčí noetický princip, protože jsme bytosti, které se mýlí, a „pokroku“ dosahujeme tehdy a jen tehdy, když své omyly jsme schopni korigovat. Tak tedy:

1) Hollanderův princip: Tradiční intelektuál má sklon kritizovat vlastní zemi a obdivovat země (či společenská uspořádání) jiná a jinde. Jistě klasickým, byť tragickým příkladem je oslnění sovětským Ruskem, jež mělo na počátku dvacátých let jistou legitimitu v novosti systému a v existenci umělecké avantgardy, v třicátých letech již bylo téměř slepotou a v padesátých letech intelektuální arogancí. Leč nemylme se – u nás na sklonku dvacátých a na počátku třicátých let bylo nemálo obdivovatelů Mussoliniho Itálie, v sociologii dokonce jeden protonacista, nemluvě o dnešní poněkud natvrdlé tezi, že co je „v rozvinutých demokraciích“, je ipso facto lepší než celá středoevropská tradice.

2) Painův princip: Jiná skupina intelektuálů je naopak „nacionalistická“ a pokládá za nejlepší, co vyrůstá z domácích kořenů a váže se na domácí tradici. Ne vždy jde o nezpůsobilost akceptovat odlišné pohledy, začasté jde o zdůvodněnou sebeobranu, zejména v kritických letech (samozřejmě v dobách, kdy pojem „ohrožení národa“ mělo ještě věcný smysl).

3) Princip kognitivního konjunkturalismu: Ačkoliv pojem „konjunkturalismus“ zní jednoznačně pejorativně, velmi obecně a neutrálně, jde o to, že intelektuál využívá objektivně příznivých podmínek („konjunktury“) k prosazení určitých idejí, koncepcí a principů. Většinou pohříchu ale konjunkturalismus funguje skutečně především prostřednictvím přizpůsobivých améb, které se dávají ochotně do služeb těch či oněch systémů či režimů – nezřídka diametrálně protichůdných. Ještě jinak – tito intelektuálové fungují na principu nabídky a poptávky (zřídkakdy donucení, ale začasté strachu) a vcelku právem je možné v nich vidět cosi jako „intelektuály tržní“.

4) Maslowův princip: Intelektuál chce být slyšen, což samo o sobě není negativum, ale chce-li být slyšen „vždy a ke všemu“, proměňuje se ve vševěda, jehož reputace postupně nutně klesne a nezřídka se sám promění v komickou figuru, která rozumí všemu a ničemu, nakonec dokonce ve vlastním původním oboru. Zde nutno připomenout sociální funkci mlčení intelektuála: jsou situace, kdy mlčení je výmluvnější než slovo a kdy právě mlčení může být stejně významným výrazem občanského postoje jako veřejné vystoupení (jež je někdy objektivně nemožné).

5) Bouldingův princip: Kritika intelektuálů ze strany politické moci není kritikou intelektuálů en bloc, ale pouze těch, kteří nepřijali roli identifikace s režimem nebo aspoň postoj kognitivního konjunkturalismu. Intelektuálové si ovšem poněkud paradoxně doposud s kritikou vystačili takříkajíc sami. Právě ekonom a historik Kenneth Boulding „sebekritický postoj“ intelektuálů shrnul – pýcha, závist, egoismus, sebeklam, podvádění, cynismus, lehkomyslnost, zbabělost… Samozřejmě že z psychologického hlediska jde o neurotický postoj, který zpochybňuje vlastní pozici v sociálním a lidském světě. Z hlediska „kulturologického“ ale nejde o jev úplně patologický, ba spíše „kulturně kontinuální“: evropská kulturní tradice přece spočívá na tom, že učí své vzdělané děti kritice a sebekritice, skepticismus je standardním chováním evropského vzdělance. Ostatně, kolik jen těch „kritik rozumu“ bylo napsáno – rozumu čistého, praktického, cynického, dialektického…

Pokud čtenář shledává v těchto principech principy triviality, postačí, dosadí-li do nich konkrétní situace a konkrétní osobnosti, aby byla zřejmá složitost, náročnost i rozpornost postavení vzdělance ve světě – a nejen pozdně moderním.

5.

To nejpodstatnější nakonec. Zhruba v polovině devadesátých let minulého století, tedy sto let po vystoupení Zolově, vystupuje skupina přírodovědců v čele s Johnem Brockmanem s nebagatelní tezí, která je opozicí vůči klasické teorii „dvou kultur“ C. P. Snowa: „Tradiční … intelektuálové jsou v jistém smyslu čím dál větší reakcionáři a velmi často hrdě a zvráceně ignorují mnohé ze skutečně významných intelektuálních úspěchů naší doby. Jejich kultura … pomíjí vědu.“ K čemuž (ve sborníku Třetí kultura z roku 1995) dodává proslulý biolog Stephen Jay Gold: „… třetí kultura je velmi silná myšlenka. Mezi humanitními intelektuály existuje cosi jako spiknutí; domnívají se, že intelektuální krajina a kritické zdroje patří jen jim, přičemž tu ve skutečnosti máme skupinu autorů literatury faktu, většinou z vědeckých kruhů, kteří mají obrovské množství nápadů, o nichž lidé chtějí číst.“ Dodejme, že tato „třetí kultura“ se silně hlásí o slovo, chce být slyšena nikoliv jako rovnocenný, ale snad dokonce dominantní partner tradiční kultury humanitní a literární. Tento hlas nelze oslyšet.

Známý slovinský filosof a sociolog, jakkoliv občas extravagantní, Slavoj Žižek, dokonce mluví o tom, že došlo ke „střetu mezi postmoderními dekonstruktivistickými kulturálními studiemi a kognitivistickými popularizátory tzv. tvrdých věd“, ke střetu, který prý není prostou teoretickou diskusí, nýbrž „bojem o intelektuální hegemonii, o to, kdo obsadí místo veřejného intelektuála“. Kdybychom přijali Žižekovu dikci, pak je ovšem „vina“ na obou stranách – „postmoderně dekonstruktivistická studia“ uzavřená do svého enigmatického žargonu a nezřídka do svých stejně tajemných „výzkumných problémů“ nemá veřejnosti mnoho co říci, stejně jako například moderní fyzika v oné podobě, kdy její výsledky již nejsou přeložitelné do běžně srozumitelného jazyka… Ale – fyzikové a matematici se již odedávna snažili svou vědu popularizovat, biologové ostatně taky, popularizace je v těchto a příbuzných oborech pokládána i dnes za obdivuhodný a záslužný výkon, zatímco humanitní a sociální vědy „díky“ modelu hodnocení jsou hnány do pseudovědeckých traktátů, které nikdo nečte, a do problémů, které jsou řešeny způsoby, jejichž výsledky málokoho zajímají. Problém ale není v tom, zda veřejnost bude vědět více o astrofyzice nebo o sociální psychologii, ale právě v tom, kdo bude oním žižekovským „hegemonem veřejného prostoru“. Tato otázka je aporetická, nemá totiž smysluplné řešení. Jsou však doby a problémy, které si své intelektuální autority najdou tam či onde, ale najdou. „Struktura“ českého disentu sedmdesátých a osmdesátých let je toho přesvědčivým dokladem. Tam se setkávali spisovatelé Vaculík, Klíma a Kohout s biologem a kybernetikem Neubauerem, pedagog a filosof Palouš s matematikem Fialou, sociální psycholog a politolog Šabata s fyzikem a badatelem v oboru umělé inteligence Ivanem Havlem, dramatik a spisovatel Václav Havel se sociologem a teologem Halíkem… Možná že šlo o společenství v tomto smyslu dokonce historicky výjimečné, nicméně právě ono bylo dokladem, ba jednoznačným svědectvím, že problém „intelektuála ve veřejném prostoru“ se neřeší abstraktní diskusí, jakkoliv je intelektuálům vlastní, ale spíše praktickým činem, aktem vyjadřujícím odpovědnost za stav a budoucnost „obce“. A před tímto problémem stále naléhavěji stojíme dnes.