Nové pohledy na alchymistická hledání

Osobnost císaře Rudolfa II. i prostředí, v němž žil, se těší v posledních desetiletích rostoucímu zájmu. Dokazuje to i zajímavá publikace, která obrátila svou pozornost k mýty opředené a zároveň velmi zprofanované zálibě Rudolfa II. – zálibě v alchymii. Při tomto spojení se většině z nás díky známému filmu Císařův pekař a pekařův císař vybaví elegantní podvodník Kelly nebo tlusťoučký Scotta, který si v rámci alchymického bádání ohříval v kotli špekáčky a vynalézal cídidla na parkety. Tento roztomilý, ale umělecky zkreslený obrázek si může poopravit každý, komu se dostane do ruky respekt vzbuzující kniha Alchymie a Rudolf II. Ivo Purš a Vladimír Karpenko – editoři a zároveň autoři téměř poloviny (!) všech příspěvků – jsou renomovaní vědci, kteří se pohybují v této oblasti již řadu let. Podtitul knihy „Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století“ zároveň naznačuje, že se nesoustředili pouze na téma alchymie, ale rozšířili své pojetí o řadu dalších souvislostí a pohledů. Pro spolupráci na tomto díle se jim podařilo získat třináct renomovaných odborníků z našich i evropských vědeckých institucí.

Čtenářům, kteří měli na gymnáziu podobný vztah k chemii jako autorka těchto slov, již zaručeně vyrazila „husí kůže“ nebo až sem – ke své škodě – vůbec nedočetli. Není třeba se bát ani přílišné odbornosti či nesrozumitelnosti, ani chemických pouček. Hned na začátku prvního ze čtyř větších tematických celků je jasně vysvětleno, že alchymie souvisí s chemií jen částečně a že se pod tímto označením ukrývala řada různorodých aktivit. S alchymií souviselo mnoho oborů – astronomie, astrologie, medicína, botanika, zoologie i magie. Se všemi se můžete stručně seznámit a přirozeně není vynechán ani vznik a historický vývoj samotné alchymie. Díky jasnému výkladu lze hladce proniknout i do tak komplikované záležitosti, jakým byl jazyk alchymie. Čtenář se dozví, co který symbol a narážka znamenaly, co byla pátá esence, jaký je rozdíl mezi kamenem mudrců a elixírem mládí (kupodivu téměř žádný), nebo pochopí, jaké problémy dnes způsobuje tajuplné dorozumívání alchymistů. Toto téma je nadmíru zajímavé, takže si dovolím u něj trochu zdržet a vysvětlit zmíněné problémy blíž.

Jazyk alchymie byl úmyslně temný kvůli utajení postupů, ale také kvůli neexistenci jednotné terminologie. Pokud se dnešní odborník pokusí podle starých receptů zopakovat nějaký alchymický proces, narazí na nesčetné problémy. V řadě případů se návody nedochovaly v úplnosti, obvykle chybí údaje o přesném množství ingrediencí a potíže mohou způsobit i zdánlivě jednoduché návody na svařování a zahřívání. Teplota se totiž tehdy jen odhadovala a byly známy celkem pouze čtyři stupně tepla, které ovšem dnešnímu chemikovi naprosto nestačí. Dalším „kamenem“, nikoli mudrců, ale úrazu, se staly přísady. Preparáty, ať už připravené samotným alchymistou nebo lékárníkem, obsahovaly mnoho nečistot. Některé moderní pokusy prokázaly, že se alchymisté leckdy dopracovali k zázračným výsledkům právě díky těmto neúmyslně přimíchaným složkám.

Vraťme se však k historii alchymie. Větší část badatelů se soustředila na jednotlivé postavy, na jejich osudy a samozřejmě i na myšlenkový svět, v němž žily. Stranou nemohly zůstat ani hlásané ideje a především alchymické spisy, které jsou naším nejdůležitějším pramenem znalostí. Různé alchymické příručky a rukopisy, okolnosti jejich sepsání i jejich další osudy rozhodně stojí za pozornost. Jedním z prvních spisů tohoto druhu je i slavný a dosud nedešifrovaný Voynichův rukopis. (Kromě poučení se můžete zapsat do historie, podaří-li se vám vyluštit na krásných reprodukcích aspoň kousek textu.) Hlavní pozornost je ovšem zaměřena na protagonisty alchymie.

Okruh alchymistů kolem Rudolfa II. se skládal z lidí různých sociálních vrstev i národností. Alchymisté, kteří provozovali své „zázraky“ u císařského dvora, se dají rozdělit podle zaměření na tři základní skupiny. Předně se tam vyskytovali ti, jejichž hlavním úkolem bylo nalezení kamene filozofů, který by dokázal proměnit obyčejné kovy ve zlato či stříbro. Pokusy tohoto typu se prolínaly s metalurgickými technologiemi používanými v hornictví. Další skupinu tvořili lékaři – paracelsisté, kteří se snažili nalézt všelék. Třetí typ byl filozofického a mystického zaměření a prostřednictvím tinktury a všeléku sliboval pochopit tajemství stvoření i Boha. Většina alchymistů samozřejmě patřila částečně ke všem jmenovaným kategoriím.

Vedle v podstatě neznámých postav, jako byl například Šimon Tadeáš Budek nebo Cornelia Drebbela, se setkáme se spoustou známějších osob – polským lékařem Michalem Sendivojem, naším Tadeášem Hájkem z Hájku, Tychonem Brahem i dalšími. Je mezi nimi i hvězdné jméno Edwarda Kellyho, který byl ve své době uznávaným, ale prokazatelně nijak zvlášť dobrým alchymistou. V souvislosti s ním se objevuje i další postava dobře známá českému divákovi: Scotta. Neví se o něm téměř nic, ba ani křestní jméno není jisté (snad Hieronymus nebo Alessandro), jisté je, že to nebyl Čech a že nebyl vůbec tlusťoučký. Kromě Kellyho a Scotty se můžeme dozvědět víc i o další filmové postavě Filipu Langovi, jenž byl nejbližším císařovým služebníkem. Filip Lang z Langenfelsu se překvapivě rovněž zajímal o alchymii a cizí vyslanci ho za zprostředkování audience upláceli destilačními přístroji či alchymickými spisy.

Editorům se podařilo vytvořit velmi zajímavý celek, v němž si přijde na své odborník i úplný laik. Sborník se neomezil pouze na dílčí shrnutí dosavadních poznatků o historii alchymie a jejích rudolfínských představitelů, ale zajímavě propojil dějiny věd s dějinami kulturními. Vše ilustruje přebohatý obrazový materiál, který doplňuje pojednávanou tematiku renesančně elegantního světa alchymie a kultury dvorského prostředí. Laikovi pomůže publikace utřídit pokroucené povědomí o kamenu filozofů, tinkturách i spojení kovů s planetami či barvami a odborníka uspokojí vyčerpávající rozbor všech probíraných pojmů a směrů alchymie, jakož i obsažný seznam literatury a jmenný rejstřík.

Dozvíte se spoustu zajímavostí o lidech, o nichž se učí (či učilo) již na základních školách. Kdo by si pomyslel, že nejkatoličtější z králů, španělský Filip II., za jehož vlády byli horlivě upalováni nevěřící a čarodějnice, byl zaníceným stoupencem alchymie? A o Janovi Krčínovi z Jelčan jsme se rovněž učili jen to, že zakládal rybníky. Řada položek, s nimiž alchymisté pracovali, byla naprosto prozaická, ale dají se objevit látky tak podivné, že se nelze divit, že byli alchymisté spojováni s čarodějnictvím. Víte, k čemu potřebovali např. mech z lidských lebek? Ne? Pak rozhodně sáhněte po tomto sborníku. A těch nemnoho chemicky náročnějších výkladů o práci v „laboratoriu“ může chemii nenakloněný čtenář přeskočit.