Titulománie

Již od loňska se české noviny, veřejnost i akademici zabývají situací na plzeňské Právnické fakultě. Postupně byl zpochybněn způsob studia na této fakultě, úroveň některých doktorských prací, kontrola studia či udělování titulů. Problémy, které začaly před několika lety, se stále objevují na stránkách tisku, a zdá se, že vymanit se z nich není právě lehké. Mezitím se ukázalo, že s kvalitou bakalářských a magisterských prací či s kvalitou jejich obhajoby má problémy i řada dalších vysokých škol, snad více těch soukromých než veřejnoprávních. Ani akademické půdě, veřejností stále ještě často vnímané jako nezkažené, se bohužel nevyhýbají nešvary, jejichž škála sahá od lacino dosažitelných titulů až po nevybíravé pokusy o sexuální zneužívání studentek.

Únorová aféra německého ministra obrany von Guttenberga ukázala, že v tom bahýnku nemusíme být zdaleka sami. Nepůvodní části jeho doktorské práce z bayreuthské Právnické fakulty vedly po značném mediálním tlaku k jeho rychlé rezignaci, jež je znakem jistých rozdílů v politické kultuře mezi námi a naším největším sousedem. Následovala však řada dalších odhalení. Nepůvodnost práce byla důvodem k další německé rezignaci a diskuse se náhle stočila i na kvalitu obecných doktorských prací. V Německu je totiž nutné pro získání doktorátu, včetně doktorátu z medicíny a veterinárního lékařství, po ukončení magisterského studia vypracovat a obhájit zvláštní doktorskou práci. V tom se praxe v České republice značně liší, neboť u nás jsou tituly doktora medicíny či doktora veterinární medicíny přiznávány na základě absolvování magisterského studia v těchto oborech. V Německu je mnoho lékařů, kteří doktorský titul pro svou praxi nepotřebují, a proto o něj neusilují. Přesto se objevuje na některých německých univerzitách řada stížností na kvalitu doktorských prací a toto téma plní i stránky deníků a odborných časopisů.

S tituly se u nás roztrhl pytel a je jich ještě mnohem více než za socialismu. Tehdy patřil k nejbizarnějším především titul RSDr. (Rerum socialium doctor), který udělovala vysoká škola zřízená a řízená přímo komunistickou stranou a několik dalších škol s převážně politickým zaměřením. Díky tomu se mohla pyšnit doktorátem řada strýců z okresních sekretariátů komunistické strany, armádních politiků či docentů¹⁾ politických věd. Veřejnost takový titul vnímala spíše jako potupné znamení. Doba se změnila a změnily se i tituly. Mnoho ambiciózních mužů a žen se začalo pyšnit titulem MBA (=Master of Business Administration), sdělujícím světu, že – jak praví heslo anglicko-českého slovníku – jsou magistři ekonomiky a řízení. Tituly latinské vystřídaly tituly anglické. Je jistě dobře, že přibylo absolventů bakalářského a magisterského studia. A přibylo také těch, kteří se pyšní titulem Ph.D., což má ovšem vedle pozitivních aspektů i svá úskalí. Je veřejným tajemstvím, že požadavky na udělení tohoto titulu se od fakulty k fakultě významně odlišují, a to dokonce i mezi školami stejného zaměření. To představuje v tak malé zemi, jako je naše, veliký problém. Doktorský titul, nejvyšší ze všech titulů, by měl sloužit jen k akademické kariéře. Měl by být velmi výběrový, spojený s univerzitním výzkumem.

Jevem, který by si zasluhoval podrobnější zkoumání, je česká obliba titulů.²⁾ Akademický titul pro mnohé představuje nejen doklad o práci, kterou jeho nositel musel vykonat, ale také doklad o společenském postavení. V naší zemi je akademický titul zároveň důkazem společenského vzestupu.³⁾ To mohlo mít platnost v době Marie Terezie, kdy univerzitu vystudoval zlomek procenta populace. Avšak v době, kdy nějaký titul získá polovina celého populačního ročníku, může mít titul takovou funkci jen stěží. Tahle masovost ho do značné míry devalvuje. A to představuje také naději.

Jsou lidé, kterým jsou tituly před i za jménem lhostejné. Traduje se, že profesor Dr. med. Carl Cori, absolvent Lékařské fakulty Německé univerzity v Praze, nositel Nobelovy ceny a pražský rodák, měl na dveřích své americké pracovny napsáno prostě Cori. Mám za to, že to mluví za vše.