Rekonstrukce Zámeckého náměstí a parku ve Velké Bystřici

Velká Bystřice s barokní dominantou poutního kostela na Svatém Kopečku je třítisícové město na dohled od Olomouce. Donedávna byla obyčejnou obcí, jakých na území naší republiky najdeme stovky. Na rozdíl od většiny z nich ale jako přirozené centrum mikroregionu Bystřička žije bohatým kulturním a společenským životem. Ten se v podobě mnoha festivalů již tradičně odehrává v prostoru mezi někdejším parkem metropolitní kapituly a zámkem, který na přelomu 80. a 90. let Velkobystřičtí rekonstruovali. Protože se však toto prostranství již nacházelo v neudržitelném stavu, rozhodlo se jej vedení města před dvěma roky revitalizovat. Vypracováním projektu byl na doporučení ředitele olomouckého Muzea umění Pavla Zatloukala pověřen pražský architekt Michal Sborwitz, který koncem devadesátých let skvěle rekonstruoval budovu Muzea umění v Olomouci.

Michal Sborwitz patří k nemnoha českým architektům, kteří si vytvořili vlastní, natolik charakteristický rukopis, že jej dokážeme spolehlivě identifikovat již při letmém pohledu. Platí to obzvlášť v případě jeho citlivých rekonstrukcí starých budov, kterým propůjčuje hodnoty, na něž současná architektonická tvorba příliš nehledí – krásu a půvab. Michal Sborwitz zkrátka dokáže proměnit jakoukoliv starou a tuctovou stavbu ve vizuálně podmanivé a dobře fungující ušlechtile prosté dílo. Jeho architektura prakticky nepodléhá času a už vůbec ne módním trendům, neboť architekt pracuje s osvědčenými postupy i tradičními materiály. A to jsou hodnoty, kterých bychom si obzvlášť dnes měli cenit.

Jsem rád, že si jich ve Velké Bystřici považují. I když vlastně není divu, vždyť proměna tamního Zámeckého náměstí je vskutku v nejlepším smyslu slova šokující. Každý, kdo tento neutěšený, chaosem a značnou dávkou normalizačního zmaru ovládaný prostor znal, se po právu mohl ptát: Dá se s tím vůbec ještě něco udělat? A přitom stačilo málo. Náměstí vrátit řád, rekonstruovat přilehlé budovy a park jednoduše protnout sítí pískem sypaných cest s několika půvabnými dřevěnými mostky.

K pevnému vymezení náměstí, do jehož středu architekt situoval fontánu se čtveřicí stromů, posloužily prosté omítané zdi, z části opatřené stylizovanou betonovou arkaturou připravenou na atak popínavé či pnoucí se zeleně. Nově vztyčená zeď s dvojicí průchodů přitom nejen ohraničuje prostor Zámeckého náměstí opatřeného novou dlažbou z tradičních žulových kostek, ale také jej odděluje od parku, na jehož začátku byl vybudován amfiteátr. Dvojici průchodů proto můžeme považovat za symbolickou vstupní bránu do velkobystřické letní scény, provedené ze dřeva a kamene. Zázemí pro účinkující, sociální zařízení a pohostinské pokoje architekt vložil do prvního z dvojice rekonstruovaných objektů. Naši pozornost by měl zaujmout hlavně ten druhý, neboť právě on nese Sborwitzův typický rukopis a zároveň představuje příklad citlivé rekonstrukce, za niž autor získal jako jeden z prvních cenu, kterou kvalitním novým stavbám realizovaným v historickém prostředí každoročně uděluje Klub Za starou Prahu.

Objekt charakterizuje, obdobně jako oceňovanou rekonstrukci a dostavbu zámku v Komořanech, řada identických prvků, typických pro Sborwitzův rukopis. Náleží mezi ně prosté bílé omítky, dvoukřídlá, vně se otevírající okna zasazená v líci fasády, tmavá střešní krytina a samozřejmě drobný dřevěný arkýř – architektova signatura. Uvnitř budovy, kde najde útočiště informační centrum a galerie, pak nechybí ani autorovy oblíbené ocelové, v tomto případě ovšem černé konstrukce, vyplněné dřevem.

Sborwitzova revitalizace Zámeckého náměstí a parku na mě udělala skrze svou jednoduchost veliký dojem a obzvlášť jako Olomoučan ji Velkobystřickým závidím. V Olomouci se totiž o podobně kvalitní úpravy veřejného prostoru v posledních letech neustále připravujeme. Promarnili jsme příležitost rekonstrukce přednádražního prostoru a Rudolfovu alej jsme revitalizovali přesně v duchu normalizace. Celá alej byla zplanýrována (k zemi padlo více než devadesát zdravých kaštanů ze sta) a někdejší tolik oblíbené korzo uvnitř parku bylo jako v sedmdesátých letech vyasfaltováno.