Mýty a fakta policejní databáze profilů DNA Jiří Kožina

Relativně samostatnou kapitolou v oblasti právní úpravy využívání analýz DNA pro forenzní účely je vedení databáze DNA profilů. Tyto databáze vznikají v jednotlivých státech od poloviny devadesátých let a nemalou měrou přispívají k objasňování nejrůznější trestné činnosti. V roce 2002 vznikla policejní databáze DNA profilů i v ČR a svůj DNA profil do ní tehdy symbolicky nechal vložit i ombudsman Otakar Motejl. Na konci prvního desetiletí své existence je však policejní databáze DNA profilů terčem nejrůznějších kritik, a co hůře, často ji opřádají mýty přímo hrozivé. Jedním z posledních pokusů o démonizaci tzv. Národní databáze DNA (ND DNA), který jsem zaznamenal, byl komentář Daniela Vaňka v časopise Vesmír s názvem: „Kde jsou uloženy naše genetické profily? A kdo je hlídá a používá? A kdo hlídá hlídače samé?“ Na následujících řádcích se pokusím některé mýty z ND DNA sejmout, tvrzení pana Vaňka uvést na pravou míru a pojednat o právních otázkách, které s existencí ND DNA souvisí přímo bytostně.

ND DNA je zřízena a vedena na základě zákona o policii. Jeho ustanovení mj. umožňují odebírat biologické vzorky, z nichž lze profil DNA stanovit, všem osobám, které byly obviněny (ve standardním či zkráceném řízení) ze spáchání úmyslného trestného činu, jakož i osobám, které jsou pro takový trestný čin ve výkonu trestu odnětí svobody. Na straně druhé obsahuje ND DNA profily DNA ze stop zajištěných na místech neobjasněných trestných činů. Shody zjištěné při porovnávání obou částí databáze pak přinášejí kýžený efekt v podobě indicií k objasnění trestných činů a často také v podobě důležitých důkazů. Krom toho obsahuje ND DNA ještě další profily související zejména s pátráním po osobách anebo po totožnosti nalezených neznámých mrtvol. Důležitou a nedílnou součástí je neustále se rozvíjející tzv. eliminační databáze profilů těch osob, které přicházejí do styku s biologickými stopami od místa činu po forenzní laboratoř. Účelem této části databáze je minimalizovat riziko kontaminace stop, respektive případnou kontaminaci včas odhalit, a zabránit tak forenzní laboratoři v produkci chybných výstupů.

Kromě ustanovení zákona o policii odebírá policie biologický materiál osob na základě ustanovení trestního řádu, tady ale musí být odběr proveden v rámci vyšetřování konkrétního případu. Biologický materiál lze takto odebrat takřka komukoli, „je-li třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu“. Na základě této suché právní formulace je biologický materiál odebírán nejen podezřelým (v nejširším slova smyslu, v extrémních případech takřka plošně – viz např. vraždu třináctileté dívky v roce 2004, při jejímž vyšetřování byly provedeny odběry všem místním mužům), ale i tzv. domácím osobám. Domácí osoby jsou lidé, jejichž biologické (ale např. i daktyloskopické) stopy lze na místě činu více než očekávat pro jejich oprávněný vztah k místu (vlastníci, uživatelé, nájemníci apod.). Srovnávací materiály těchto osob však nejsou odebírány za účelem pokoutného naplňování ND DNA, ale právě naopak za účelem vyloučení stop, které nejsou pro vložení do ND DNA relevantní, protože nepatří neznámému pachateli. Tyto srovnávací materiály jsou po využití v rámci konkrétního případu likvidovány a nejsou dále evidovány, ať už jde o profily DNA či otisky prstů. Odebírání srovnávacích materiálů tak ve svém důsledku brání tomu, aby se v policejních evidencích uchovávala data osob, které se protiprávního jednání nedopouštějí. Stejně tak nejsou uchovávány DNA profily osob odebraných pro pouhé vyloučení podezření (policie skutečně nemá v ND DNA všechny muže z Kmětiněvsi a Hospozína, byť jejich DNA profil byl v rámci uvedeného případu zjišťován).

Vytváření evidencí, databází a registrací provází moderní kriminalistiku od dob jejího vzniku, této činnosti se věnovali už její zakladatelé. Evidenci zločinců si vedl E. F. Vidocq, systematicky rozdělené antropometrické údaje pachatelů uchovával L. A. Bertillon. Ještě za jeho života se do každodenní kriminalistické praxe dostala daktyloskopie, která si své postavení v oblasti identifikace osob udržuje dodnes, a sbírky daktyloskopických otisků patří k nejrozsáhlejším kriminalistickým sbírkám vůbec. A nezdá se, že by se potřeba systematického shromažďování informací v kriminalistice snižovala.

Připouštím, že stejně jako v případě právní úpravy odebírání DNA (a volání po samostatném zákonu) ani v oblasti vedení ND DNA není právní úprava zdaleka dokonalá. Ustanovení zákona o policii jsou velmi obecná, místy si protiřečí nebo neodpovídají skutečným potřebám kriminalistické praxe. Podrobnosti vedení ND DNA jsou upraveny vnitřními policejními předpisy, které nejsou pro širokou veřejnost snadno dostupné, což určitou mytizaci ND DNA přímo podněcuje. Na druhé straně je třeba říci, že tento legislativní nedostatek není chybou policie a ani zdaleka neznamená, že ta vede ND DNA bez jakékoli kontroly.

Jak již bylo řečeno, zákonným podkladem pro vedení ND DNA je oprávnění policie k získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace. K jejich zpracovávání je policie oprávněna po dobu, kdy „je to nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti“. Ze samotné podstaty kriminalistických evidencí a sbírek vyplývá požadavek na dlouhodobé uchování informací v nich obsažených, který se přirozeně dostává do konfliktu s ochranou lidských práv, zejména právem na soukromí. Protože ani zdaleka nepanuje shoda v tom, po jakou dobu je uchovávání DNA profilů nezbytné, domnívám se, že by bylo na místě stávající právní úpravu zpřesnit a stanovit lhůty. Za nejvhodnější nástroj k takovému zpřesnění považuji prováděcí právní předpis k zákonu o policii, s jehož obsahem se bude moci každý občan seznámit. Výhodou takového řešení by bylo, že by mohl stanovit jasná pravidla nejen pro ND DNA, ale i pro ostatní obdobné kriminalistické sbírky a evidence již existující, a také pro ty, jejichž zřízení si může vědecký pokrok vyžádat. Jako vhodné kritérium pro stanovení doby uchovávání profilu DNA, otisků prstů apod. se jeví závažnost činu, pro který byla příslušná osoba do sbírky zařazena. Odstupňování lhůt by mohlo být upraveno podobně jako např. lhůty k promlčení trestního stíhání, což by zajistilo postupné vylučování osob, které od páchání trestné činnosti upustily, a zároveň trvalé evidování recidivistů.

Mezi kritiky ND DNA se často vyskytuje názor, že uchovávání DNA profilů by mělo být umožněno jen u nejzávažnějších trestných činů, jako jsou vraždy, znásilnění, loupeže atp. S tímto názorem se rozhodně neztotožňuji. Nevidím důvod, proč se dobrovolně zříkat možnosti objasňovat za pomoci analýz DNA např. majetkové trestné činy, byť jde o skutky menší závažnosti. Jejich počet stejně jako vysoký podíl recidivistů na jejich páchání (např. za rok 2010 se podle policejních statistik recidivisté dopustili 47,5 % veškeré objasněné trestné činnosti v ČR, jejich podíl na objasněné majetkové trestné činnosti však činí 59,8 % a v případech vloupání do automobilů dokonce 73,1 %) budiž mým názorovým odpůrcům pádným argumentem.

Policejní databáze DNA profilů nevyřeší sama o sobě žádnou kriminální kauzu. Je však důležitým nástrojem v boji s kriminalitou a jako taková by měla být systematicky naplňována a také ušetřena nepravdivých výpadů alespoň ze strany odborníků. Považuji za správné, že pro kriminalistické účely existuje jediná databáze DNA profilů, která je v rukou policie. Stejně jako ve svém předchozím pojednání o DNA zákonu musím i zde poznamenat, že častým důvodem volání po změnách v této oblasti je pouze komerční potenciál forenzní genetiky. Jak jinak totiž vysvětlit, že se stejné pozornosti odborné veřejnosti netěší sbírka daktyloskopických otisků? A co teprve sbírka napadených cylindrických vložek zámků?