Od industriálu Tampere k informační společnosti

Finské Tampere od svého založení při peřejích Tammerkoski těží z předností místa. Rozdíl mezi hladinami jezer Näsijärvi a Pyhäjärvi, která řeka Tammerkoski propojuje, je osmnáct metrů a nabízel dostatek energie pro rozvoj průmyslu. Stavby, které po této éře zbyly, továrny, přehradní zdi a energetická díla v samém centru města, dodnes určují jeho atmosféru a podobu.

Vzniku prvního skutečně průmyslového finského města, nazývaného v 19. století Manchester severu, napomohly přírodní podmínky, ale i politická rozhodnutí, cílená privilegia a daňové stimuly. To otevřelo město rozvoji, volnému podnikání, výrobě a obchodu, zato zemědělství a chov dobytka tu byly zakázány. Významnou roli hrála i geografická poloha, blízkost Ruska, v dějinách Finska střídavě pokládaná za přednost (možnosti expanze trhu na východ) či za osudový limit (expanze ruské moci na západ).

Pro Tampere je proto charakteristická i sebezáchovná schopnost reagovat na změnu a propojovat informace. To se znovu osvědčilo, když více než stopadesátiletá éra industrializace končila a nezbylo než hledat alternativu.

Finský historik Pertti Haapala v úvodní přednášce konference Opětné využití industriální minulosti konané minulý rok v Tampere (pořádaly ji mezinárodní organizace pro historii techniky ICOHTEH a mezinárodní komise pro záchranu průmyslového dědictví TICCIH) popisuje vznik, rozkvět i pád industriálního Tampere jako jeden z lapidárních příkladů globalizace moderního světa. V době založení města byly důležité laciná finská pracovní síla, suroviny v začátcích výhodně dovážené z USA, stroje ze střední Evropy; působili tu ještě špičkoví inženýři z Velké Británie a precizní účetní z Německa, mezi majiteli byli ambiciózní baltští Němci, podstatný byl též importovaný kapitál z Ruska, které bylo následně bezedným odbytištěm.

Mnohá odvětví, především textilní a oděvní průmysl, strojírenství, dřevozpracovatelský a papírenský průmysl, z toho profitovala i po druhé světové válce, až do kolapsu Sovětského svazu. Oproti jiným západoevropským zemím, kde se zejména v důsledku ropné krize restrukturalizace a útlum průmyslu projevovaly už od sedmdesátých let a mnohé z historických industriálních areálů jako nepotřebné, přebytečné, rozpadající se nenávratně zanikly, v Tampere industriální areály zůstaly stát, jsou udržované, v pořádku, stále funkční. Ještě koncem osmdesátých let více jak třetina všech budov v centru města byly průmyslové stavby. Pro 100 000 metrů čtverečních ploch se téměř naráz začalo hledat nové využití.

Během jednoho desetiletí, i když ne zcela bez problémů, se to víceméně podařilo. Jen obtížně bychom našli v Evropě srovnatelný příklad města, které si tak přesvědčivě vybudovalo nový, moderní vzhled na opětném využití (konverzi) průmyslového dědictví. Současnou výzvou jsou kořeny vlastní existence. V tom je Tampere možná opět podobné anglickému Manchesteru konce 20. století.

Nutno ale poznamenat, že vývoj i rozhodování nyní podstatně ovlivnil další rys Tampere, viditelný už od šedesátých let 20. století. Už od té doby se průmyslové město současně měnilo v město univerzitní. Statistiky z roku 1960 uvádějí 33 000 pracovních míst v průmyslu (50 procent ze všech pracovních míst ve městě, většinou v textilním a ,strojírenském průmyslu) a tehdy ještě jen 900 univerzitních studentů. V roce 2000 už v průmyslu pracovalo pouze 22 000 lidí (jen 21 procent ze všech pracovních míst ve městě, přitom už začínaly zčásti patřit elektronice a technologiím pro zdravotnictví), zato tu bylo 25 000 univerzitních studentů.

Když dnes do města přijedete, vnímáte především hladinu řeky a kolem shluky nejvýznamnějších továren spjatých s industriální minulostí, Finlayson, Tampella, Frenckell… Z některých jsou muzea, galerie, divadlo, ve většině ale sídlí nové firmy. Kanceláře. Redakce. Sebezáchovná schopnost originálně reagovat na změnu a užitečně propojovat informace se promítla do hodnotových preferencí obyvatel i atmosféry nábřeží.

Ekonomickému zotavení i vtipnému využití industriální minulosti bezesporu napomohla orientace na vzdělání a nástup společností orientovaných na nové technologie a výměnu informací, od šedesátých let formulovaná státní strategie a podpora rozvoje vědy a s tím související nové podnikání. Opět záleželo na nastavených podmínkách a kritériích. Pro uchování historie paradoxně napomohlo, co s průmyslovým dědictvím vlastně moc nesouvisí a je orientováno víc k budoucnosti.