Evropa odpovědnosti a rozumu, nikoliv viny a pokání

„Bezprostřední vztah mezi uznáním omylu, který byl spáchán v minulosti, a rozumnou politikou, která myslí na budoucnost, neexistuje,“ píše německý esejista Peter Schneider v textu zveřejněném týdeníkem Der Spiegel 43/2010 („Die Lehren der Geschichte“). Staví se tu zásadní téma, definované sice v německých souvislostech, leč platné pro celou Evropu. Pocity viny za minulost (německý rasismus, francouzsko-britský kolonialismus), podobně jako soucitnost a svobodomyslná vznešenost, nezřídka přeháněné v reakci na včerejší bezcitnost a útlak, nejsou pokaždé dobrými rádci evropské integrační politiky, zejména v případě muslimů.

Celá západní Evropa potřebovala pro poválečnou obnovu velké množství pracovní síly. Místní zdroje nestačily, a tak se otevřely dveře ekonomicky motivovanému přistěhovalectví. Zprvu se chápalo jako dočasné opatření, spočívající na cirkulujících a hostujících dělnících. Leč ropná krize a první červánky mezinárodního terorismu postavily otázku, jak pohyb námezdní síly omezit. A tak se zrodil projekt scelování imigrantských rodin a jejich usazování v hostitelských zemích.

Dnes se takové „rodinné přistěhovalectví“ pokládá za hlavní zdroj integračních potíží. Leč zlem není samo někdejší opatření. Scelování rodin by bývalo nemuselo vést ke stále většímu zatěžování systému sociální pomoci a k vytváření paralelních společenství, pokud by bývalo bylo spojeno s jasně formulovanými integračními povinnostmi pro příchozí. Dají se vyjádřit jednoduše – zvládnout jazyk nové země, dodržovat zásadu povinné školní docházky pro děti, poznat kulturu nového domova a respektovat jeho ústavu a zákony.

Vypadá to srozumitelně, ale názorové rozpoložení hostitelských společností nedovolilo imigrantům takové povinnosti předepsat. Převážily ohledy typu „nemůžeme náš jazyk a naši kulturu vnucovat úředně“, „nemůžeme omezovat kulturu přistěhovalců“. K tomu se přidávaly další zábrany. Tolerance hraničící s lhostejností, eroze autority orgánů správy, justičních institucí a bezpečnostních složek, šermování Všeobecnou deklarací lidských práv ve snaze vynutit výjimky a respekt pro kulturní odlišnosti. Nemluvě o slábnutí vážnosti veřejné školy, její stmelující společenské funkce a o poklesu autority vzdělanosti vůbec.

Nebezpečí pro Evropu

Vývoj vede ke stavu, který charakterizuje téměř totální blokáda otevřené, slušné a rozumné diskuse o současnosti a perspektivách imigrantů z odlišných kulturních prostředí. Zvětšuje se propast mezi levicově naladěnou částí společnosti a konzervativci. Jedni kritickou analýzu, v níž se objeví narážka na kulturní bariéry v soužití imigrantského a hostitelského prostředí, okřikují, jako kdyby šlo o rasismus a nacionální populismus, a vyhrožují soudy. Druzí odmítají odpovědnost a dávají najevo, že nejsou ochotni nést sebemenší, byť nevyhnutelné náklady přistěhovalectví.

V Německu vyvolala velké vzrušení i pobouření kniha Thilo Sarrazina Deutschland schafft sich ab. Wie wir unser Land aufs Spiel setzen. (Deutsche Verlags-Anstalt 2010, 464 s.). Ve Francii se mocně diskutovalo nad knihou Le déni des cultures (Seuil 2010, 350 s.), kterou napsal sociolog Hugues Lagrange. Shrnuje závěry výzkumů mládeže z imigračního prostředí a hodnotí souvislosti mezi kulturním zázemím, zločinností a integrací. Poprask sice dělá knihám reklamu, leč zpravidla neguje věcnou diskusi. Média vypichují druhořadé prvky argumentace a staví autory do podezřelého světla. A veřejnost se následně utíká k vyjadřování solidarity s napadaným a pomlouvaným.

Je jistě v pořádku poučovat se o rasismu, leč nikoliv proto, aby se s heslem „Pozor rasismus!“ mávalo pokaždé, když někdo upozorní na nezdary integrace přistěhovalců z jiných kultur. Zastánce takových kritik určitě nespojují jen dobré úmysly. Je snad méně pobuřující skutečností to, nač upozorňuje francouzský sociolog – „nadměrné zastoupení mladých z černé Afriky na delikvenci ve Francii“ – či německý esejista – „nemalá část muslimských imigrantů v Německu končí v sociálních sítích, z nichž po generace nevychází“?

A není také alarmující, když 72 % přistěhovalců tureckého původu v Německu mezi 22 až 64 lety nedokončilo školu a musí se spojit s příležitostným zaměstnáním, jehož nabídka stále klesá? Nejsou nebezpečím pro budoucnost Evropy nejen mladí muslimové bez perspektivy, ale vůbec všichni mladí, kteří se z důvodu nedovršené školní docházky nezapojí nebo nejsou zapojeni do ekonomického a společenského života a přežívají v paralelních světech, nezřídka nepřátelských či uzavřených demokracii?

Narůstající srpek

„The Future of the Global Muslim Population. Projections from 2010–2030“, zpráva ústavu The Pew Research Centre vydaná 27. 1. 2011, nabízí zajímavé demografické odhady. Z 1,6 miliardy v roce 2010 by se počet muslimů měl zvětšit na 2,2 miliardy v roce 2030. Jinak řečeno z 23,4 % světové populace na 26,4 %. Zmocní se muslimové světa, anebo přinejmenším změní Evropu v Eurabii? Statistiky mohou stejně tak vyvolat obavy, jako vzbudit dojem ve smyslu „nic tak hrozného se neděje“.¹⁾

V roce 1990 představoval podíl islámu na generaci ve věku 15–29 let ve světě 20 % a v roce 2010 26 %. Předpokládá se, že růst bude pokračovat tak, že v roce 2030 dosáhne podíl mladých muslimů na světové populaci 29 %. Zároveň začne muslimská populace stárnout a z průměrného věku 19 let v roce 1990 a 23 let v roce 2010 se v roce 2030 přesune k hranici 30 let. Pro srovnání: pro Francouze, Němce a Japonce platí dnes 40 a více let. Růst muslimské populace se tedy postupně zpomalí, ale později než u zbytku světové populace.

Podíl muslimů mezi obyvateli Evropy by měl do roku 2030 vzrůst z dnešních 6 % na 8 %. Na první pohled to není důvod k alarmu. Leč v některých zemích Evropy se to projeví dramatičtěji. Zpráva tvrdí, že v Británii poroste muslimská populace z dnešních 2,9 milionu k 5,6 milionu v roce 2030. V zemích, jako je Španělsko a Itálie, kde zakládají rodiny především chudí migranti, se dá očekávat silný růst.

Ve Francii a Německu, kde se již část vyznavačů Alláha zařadila do střední třídy, bude vzestup mírnější, ovšem z dnešního početnějšího základu. Množství muslimů v Rusku se má zvýšit na 14,4 až 18,6 milionu z dnešních 11,7 milionu, mimo jiné také proto, že se tam očekává pokles procenta jinověrců v celkové populaci. Značně velký skok čeká severní Ameriku, v USA z dnešních 2,6 milionu na 6,2 milionu, v Kanadě by se měl podíl muslimů do roku 2030 zvýšit z dnešních 2,8 % na 6,6 %.

Věrnost tradici

Dokáží se liberální demokracie připravit na početní růst muslimů? Někdejší falešný humanismus a multikulturalistickou naivitu dnes přehlušuje podrážděnost na islám. Na jedné straně se připomíná, že islám je doktrinálně, v podobě koránu a „božího zákona“ (šaría), neslučitelný se západní demokracií a s lidskými právy. Společensky, především ve své sunnitské formě, v níž chybí strukturované duchovenstvo, sice islám nahrává primitivní přímé demokracii s rolí učenců ulamá jako mentorů morálky. Leč tato „demokracie“ nemá ochranu proti libovůli samozvaných imámů a emírů. Nemluvě o radikálním islamismu, který odmítá trvalý mír s nemuslimskými národy.

Na druhé straně vyvolávají nelibost snahy muslimů po okázalém zvýraznění vlastní identity (islámské závoje, modlení na veřejnosti, nároky na stravování halál, rituální zabíjení zvířat u příležitosti náboženských svátků, vyhrazené hodiny ve veřejných bazénech apod.). Množí se emoce a s nimi nebezpečí úchylky na opačnou stranu od někdejší tolerance. Těchto nálad se zmocňuje politický populismus. Nabízí jiné zjednodušené řešení krize společenského soužití. Útěk nazpět k původní většinové tradici.

Obavy nejsou jen na straně ryzích Evropanů. I muslimové jsou zneklidněni. „Lze zůstat v Evropě muslimem?“ ptají se mnozí z nich. Názorový průzkum provedený mezi francouzskými muslimy v květnu 2010 Gallupovým ústavem sice ukázal, že 80 % dotázaných se pokládá za „loajální“ k zemí, kde žijí. Přesto podezření, že islám Francii a Evropu rozvrátí, v zemi Pascala a Descarta neslábne.

Již téměř 180 let je islám druhým početně nejsilněji zastoupeným vyznáním mezi Francouzi. Nikdy nepředstavoval nějaký jednolitý celek. Leč právě taková disparátnost a zjevná absence organizační struktury islámu může v situaci, kdy moderní evropská společnost o sobě samé pochybuje a vidí kolem sebe projevy rychlého vzestupu kulturně jiné skupiny, probouzet obavy ze spiknutí s cílem kontinent ovládnout.

Islám je mnohostranný a nemá jediný uchopitelný výraz. Snahy po formulaci „evropského islámu“ jsou zatím většinou teoretické a inspirované více zvnějšku než zevnitř samotného muslimského společenství. Mluvit o muslimech v Evropě jako celku je sporné. Především mají rozličný původ, který se projevuje buď větší adaptabilitou na nové podmínky, nebo naopak sklonem držet se přinesených zvyklostí. Například praktikování mnohoženství a ženská obřízka, skrývané a prováděné tajně, se objevují častěji u afrických než u arabských muslimů. Rozdíly jsou i v sociálním chování. Někteří žijí pospolu v rámci příslušné etnické skupiny a za pomoci paralelních sítí služeb a protislužeb. Jiní se spoléhají sami na sebe.

Kategorie muslimů

Podle vztahu k islámu lze mezi francouzskými muslimy rozlišit čtyři kategorie. První z nich, skupina „privátních muslimů“, je nejpočetnější. Patří sem ti, kteří s islámem nespojují svůj původ ani kulturu, ale spatřují v něm dědictví. Nepotřebují ho k životu, ale také ho důrazně neodmítají. K tomuto dědictví jsou lhostejní a tolerantní zároveň. To znamená, že připouštějí možnost se ho vzdát nebo ho nechat na sebe působit. Takový muslim zbavený tlaků komunity se dá považovat i za ateistu. Islám je pro něho většinou jen vzpomínkou, kterou si čas od času vybaví a k níž se vrací hlavně proto, aby udělal radost rodině. Pro tuto příležitost se nejlépe hodí právě ramadán, z něhož se v myslích a skutcích této kategorie „muslimů“ stává sváteční období připomínající křesťanský advent.

Druhou kategorií jsou muslimové „tradicionalisté či neotradicionalisté“. Trvají na komunitní solidaritě, kulturní tradici a v náboženství spatřují dědictví, k němuž nelze zůstat lhostejný. Partnery pro život si hledají mezi sebou a nezřídka i podle země, z níž pochází rodina. Následuje kategorie „aktivistických muslimů“, pro něž je islám občanstvím i národností. Mají jasné názory a rodinná praxe muslima je pro ně hlavní starostí. Chtějí se chovat v každé situaci jako správní muslimové. Názorově se ztotožňují s Muslimským bratrstvem, jež má původ v Egyptě. Jejich poradcem je Táriq Ramadán, vnuk zakladatele „bratrstva“ a profesor St Antony’s College v Oxfordu, přezdívaný vzhledem k ohlasu a popularitě „Michael Jackson islámu“.

Čtvrtou kategorii, která je výrazně menšinová, leč o to problémovější, tvoří „muslimové výluční či jednorozměrní“. Ponecháme-li stranou islamistické teroristické buňky, představuje množina „jednorozměrných muslimů“ (výroky koránu berou bezvýhradně a trvají na jasných hranicích morálky) největší hádanku současného islámu. Jsou to neškodní zbožní pomatenci, nebo skrytí vyznavači islamismu, totalitářské politické ideologie? Původně se spojovali výhradně s pietistickým hnutím Tablígh (čili Zprostředkovatelů mise proroka islámu), s jakousi muslimskou obdobou „jehovistů“. Před čtvrt stoletím začali být „tablíghisté“ aktivními šiřiteli návratů k islámu mezi přistěhovalci muslimského původu ve francouzských předměstských čtvrtích.

V devadesátých letech minulého století jim vyrostl nový soupeř. Salafismus nebo salafíja. Extrémně puritánské hnutí s kořeny v Saúdské Arábii, prosazující doslovné čtení Koránu a zásadně odmítající západní morálku. Jeho stoupenci hlásají islám po vzoru prvních muslimů, kteří pamatovali proroka Muhammada a napodobovali jeho chování. Označují se jako „zbožní předci“, arabsky salaf. Salafismus dnes živí obavy z islámu největší měrou, protože jeho „jednorozměrnost“ se nabízí jako ideální kolébka džihádistů, bojového předvoje islamizace.

Hrozba pro veřejný pořádek

Propaganda salafistů zabírá především u mladých lidí ve věku od 18 do 35 let. Hlásí se k nim rovněž nemálo nových muslimů, kteří přijímají islám, aniž by je k tomu vedlo rodinné zázemí. Tito noví konvertité tvoří údajně více jak čtvrtinu z 30 tisíc francouzských salafistů, kteří ovládají 30 mešit a islámských modliteben ve Francii, což jsou asi 2 % z celkového počtu francouzských islámských kultovních míst.

Se salafistickým prostředím souvisí praxe integrálního zahalování žen a z toho vzešlá „aféra s burkou“. O neslučitelnosti této zvyklosti s principem laickosti, což znamená dodržování náboženské neutrality státních škol a politiky, se začalo ve Francii diskutovat v létě 2009. Během šesti měsíců pracovala parlamentní komise. Vyslechla řadu názorů a stanovisek. Na základě jejího návrhu byl koncem jara 2010 přijat zákon zakazující či omezující vstupování integrálně zahalených žen do veřejných budov, škol, nemocnic, dopravy a obchodů.

Představuje burka, nebo přesněji niqáb, hrozbu pro veřejný pořádek? Jsou salafisté nebezpeční? Názor na to není jednoznačný. Část expertů tvrdí, že radikálové jsou jen nepatrnou menšinou v menšině. Lze se prý dopočítat pouze několika stovek tvrdých „džihádistů“. Většina vyznavačů salafismu je spíše jen „zbožná a apolitická“ a jejich ideálem je hidžra, odchod do míst, kde platí islámské zákony. Avšak jejich náboženská výstřednost, projevující se zejména ostentativností v oblékání a vzhledu, což se týká nejen žen, nýbrž i mužů, kteří odmítají západní oděv, zkracují si kalhoty, natahují si splývající košile a k vyholené hlavě si nechávají růst neupravený vous, dělá velké oči. Tato hrstka „posedlých Alláhem“ kalí a zatemňuje celkový obraz islámu a muslimského společenství.

Pokání není řešením

„Burka je projevem hlubší nemoci, je znakem touhy po svébytné existenci,“ napsal filosof Abdennour Bidar v revue L’Esprit, srpen–září 2009 (L’Islam, la modernité et l’avenir de l’homme). „Zánik příkladu velkých osobností nechává za sebou prázdný prostor. Naplňují ho dnes pouze vzory herců, sportovců, zpěváků a televizních hvězd, které vábí napodobovat, vydělávat peníze, vypadat krásně, svěže, zdravě a konzumovat. Mohou dát takové cíle, vzývané ad absurdum reklamou, smysl našim životům?“ ptá se filosof.

Vidět v integrálním islámském zahalování symbolickou reakci na „ztracenou duchovní identitu moderního ega“ je sice efektní fráze, leč odhalující neochotu některých hlav spokojit se s prostou realitou. Odkud pochází přání vnucovat všude rozmanité formy závojů? Ze saúdskoarabských a afghánských hnutí, jimž byla prvním cílem alžírská vláda za to, že počátkem devadesátých let zabránila příchodu islamismu k moci.

Nelze nepřipomenout desetiletou občanskou válku, rozpoutanou alžírským islamismem proti vlastnímu národu a jeho intelektuální elitě, a rozmach islamistického terorismu. Jeho pěšáci destabilizovali nemalou část arabsko-muslimského světa a pak se „proslavili“ atentáty 11. září 2001. Pomstychtivá epopej fanatických vůdců jistého islámu strhla na sebe sympatie mladých muslimů. Bylo to alarmující, neboť věková skupina 15 až 29 let vytváří více jak čtvrtinu v populaci současného muslimského světa. Šlo o přechodnou módu? Arabské mládí dnes láká, jak se zdá, kouzlo demokracie. Je to nadějné, leč lze na to spoléhat?

Jak odpovědět těm, kteří naši civilizaci pokládají za svého nepřítele? Julien Freund (L’essence du politique, 1965) formuloval kdysi tuto hlubokou větu: „Nejsme to my, kdo si volí nepřítele. Je to nepřítel, který si nás zvolil.“ Odsuzovat křesťanskou Evropu a pak bezbožný Západ vůbec jako hlavní nositele zla v dějinách, kupříkladu v podobě kolonialismu, je účelová historická lež těch, kteří spoléhají na neznalost posluchačů. Neovládala snad Osmanská říše, muslimské impérium, arabská území (o Balkánu nemluvě) před evropskou kolonizací? A cožpak se v muslimském světě nepraktikovalo otroctví ještě dlouho poté, kdy Evropané obchodování s otroky a otrockou práci odsoudili jako zločin? Arabové zapomínají, že jejich úpadek způsobili kdysi Mongolové, a útlak muslimských Ujgurů v čínském Sin-ťiangu zajímá jejich souvěrce podstatně méně než západní „islamofobie“.

Dějiny nemají jasné téma. Nikdo není autorem historie. Jak napsala Hannah Arendtová (Původ totalitarismu, 1996), „dějiny nejsou dílem, které někdo vytváří, nýbrž jsou spletí akcí a neovládaných protiakcí“. My Evropané jsme vyšli z druhé světové války přesvědčeni, že jedinými nepřáteli jsou napříště naši démoni. Postavili jsme se tudíž na stráž, ustavili jsme režim bdělosti. Ale najednou je tu nový nepřítel, který nás označuje jako svého protivníka: radikální islamismus.

Jak tedy reagovat? Ti, kteří přicházejí do Evropy s myšlenkou dávat nám najevo, že jsou jiní a že nás odmítají, nejsou vedeni duchem míru. Ovládá je idea války. Světové občanské války, která postaví ovládané proti vládnoucím. V této optice je vzpoura ovládaných oprávněná a její nejnásilnější podoby jsou vždy omluvitelné. Toto není cesta. Evropa nepředstavuje pouze nadvládu, pouze zločin. Je to památník, je to svět, jenž zasluhuje, aby byl ošetřován a chráněn. Po skončení ideologických válek nejde o to vracet se k válkám náboženským a vést proti islámu nějakou křížovou výpravu. Nesmíme se nechat svést agresivitou radikálního islamismu k zjednodušování islámu a k tomu zbavovat islám budoucnosti nějakým tvrzením, že muslimové nejsou schopni demokracie. Ale zcela určitě nesmíme na provokace odpovídat pokáním.

Kdo nechce tyto souvislosti vidět, dělá rozumnému přístupu k otázce islámu v Evropě špatnou službu. Je sice snadné označit za rasistu každého, kdo upozorňuje na vršící se překážky v integraci muslimů, leč co dál? Třeba takový kritik jen žádá to, abychom mysleli více na budoucnost osvícenského odkazu stojícího na soklu evropské vzdělanosti, než abychom se soustavně omlouvali za minulé skutky a dělali ze sebe jediné viníky. Ostatně žádné poučení z minulosti nám nemůže zakázat stavět před přistěhovalce jisté závazky. Stejně jako nás nemůže zbavit povinnosti vydávat prostředky nezbytné k integraci příchozích a usilovat o snesitelný život se všemi, kteří jsou ochotni přijmout rovnost v právech, respektovat lidské zákony a vzdát se svévolného vynucování úcty k dávnověkému „věčnému zákonu božímu“, údajně nadřazenému všem a všemu bez rozdílu.