Člověk ve vile a vila v člověku

Kniha by mohla být ojedinělou, důkladně zpracovanou a bohatě ilustrovanou encyklopedií italských vil, kdyby nebyla něčím mnohem závažnějším – filosofickou a psychologickou sondou do vztahu mezi vilou a člověkem. Je zřejmé, že autorka vnesla do světa italské vilové architektury kus sebe samé a zároveň se sama tímto světem postupně nechávala ovlivnit. Své vidění čtenáři nijak nevnucuje, naopak je doplňuje hojnými citacemi jiných autorů.

Co je vila?

Podle Dalibora Veselého, autora druhé předmluvy, vyvolává slovo vila i dnes představu pohodlného života v přírodě, svobody a nezávislosti. O autorových slovech nepochybuji, a přece je moje vlastní představa jiná, specificky česká.

Moje vila je vyprázdněným jevištěm prvorepublikového kulturního a společenského života. V polorozpadlých, a přece půvabných vilách vyrůstala řada mých spolužáků. Zimu jejich rodiny přečkávaly v jediné vytápěné místnosti, ostatní pokoje bývaly poloprázdné, studené, ale tajemné, živé praskotem a vrzáním. V létě pak zpustlá zahrada nabízela něco, co architekti dětských hřišť dodnes nedokázali plnohodnotně nahradit – vydrolenou šedivou zeď, džungli přerostlých rododendronů zastiňujících torzo trpaslíka, bažinu s netryskajícím rezavým vodotryskem. Tajemství bez odpovědi. V mé vzpomínce zůstala zahrada přepodivným rumištěm, odkud jsem skrčena za hromadou roští pozorovala bělovlasé stařenky, jak v tmavých nedělních šatech se šňůrkou perel na krku postávají po kolena v kopřivách. Snad čekaly, až je kočár odveze do kostela. Nepřijel ani bakelitový trabant. Příběh zůstal nedokončen, zaniklá zahrada cudně zahalena plevelnými dřevinami.

Česká „vila“ je ovšem jen nevlastní, velmi mladou a poněkud neduživou sestrou vily italské. Nejsou si podobné snad ničím jiným než předpokládanou nadprůměrností svých stavitelů i majitelů (v dané době a daných podmínkách).

Co je italská vila?

V italštině slovo villa znamenalo venkovský statek (z lat. villa – venkovský dům). V 16. století se ještě používalo k označení celého panství či rozsáhlého zahradního pozemku okolo budovy („villa“ je tedy i posvátný háj v Bomarzu, přestože je v něm jen stylizovaná nakloněná atrapa domu). Postupně se ale význam slova zúžil na samotné sídlo, představující svobodný životní styl, přenesení městské kultury do klidu a samoty. Místo, kde lze kultivovat lidskost prostřednictvím filosofie a umění.

Poprvé vznikla tato potřeba mezi aristokraty v době helénské a římské kultury, podruhé koncem středověku, a pak se v různých, mírně zředěných obměnách vracela. Římské vily byly spíše doplňkem městského života, místem odpočinku, později už jeho plnohodnotnou náhradou. Petrarca prý ve své vile, do níž se odstěhoval natrvalo, spatřoval „klášterní celu, ale také ráj na zemi“. Nu, představy o cele se mohou různit.

Nechci prozrazovat, čím vším se Jana Máchalová v knize zabývá. Postupně promyslela a procítila vily v širém okolí Benátek, Florencie, Říma a na Sicílii (nejslavnější jména tvůrců i majitelů známe, ale tím zpravidla naše vědomosti končí). Zpracovala sled historických událostí, jimž je společné jen jedno, a to následný odchod elity na venkov. Ovlivňována úchvatnými uměleckými díly postupně vstupovala do života jejich tvůrců. Sebrala a uplatnila řadu příběhů, jimiž je kniha nenásilně protkána. A ze zkušenosti víme, že právě vstup do příběhu je už tradičně pramenem porozumění.

Čím déle knihu čteme, tím lépe chápeme, že vilu nelze definovat. Je třeba ji žít, popř. se jí aspoň dotýkat v obrazotvornosti, podnícené hojnými fotografiemi. Číst v řádcích i mezi nimi. Číst umělcovu duši buď spolu s autorkou, nebo po svém.

Kulturní poušť prostorem pro pseudovilu

Jedno má kniha s encyklopedií společné: první přečtení nestačí. Člověk se musí vracet, teprve postupně mu dochází, co mu předtím uniklo. Něco je mu bytostně blízké, tudíž srozumitelné. Něco vyvolává mrazení v zádech, popřípadě brouka v hlavě: „Odkud tu zahradu znám, když jsem v tom kraji nikdy nebyla?“

Už vím, i když nevím, jestli jsem ráda, že to vím. Všechno jsem v pokroucené podobě (jemně řečeno) viděla v jednom zahraničním zábavním parku pro děti. „Architekt“ vytvořil univerzální pseudovilu, do níž jsou zabudovány vnější znaky a charakteristiky italských vilových ideálů. Nechybí ani „kontakt s přírodou“, domestikovanou i divokou. Za peníze si z umělé krávy nadojíte pasterizované mléko (živá kráva pasterizovat neumí) a divoké jeleny nakrmíte vitaminovými granulemi (jeleni jsou až na tu výživu nefalšovaně živí). Pak už můžete navštívit plagiát Parco dei Mostri, jehož originál vystavěl u městečka Bomarzo poněkud rouhavý kníže Vicino (tak krutý trest mu však přát nelze). Na hřbetě plastové labuti drncáte vodním schodištěm a posléze postrašíte děti atrapou Pekelného jícnu, obojí à la Aldobrandini ve Frascati. Nechybí nic (kromě aristokratického ducha).

Má smysl číst knihu o pravých vilách?

Je-li vila v nejednom člověku přítomna jen prostřednictvím pokleslé imitace, pak je nejvyšší čas vydat se s knihou v batohu na místo, kde dosud existuje živá „předloha“. Nebo se aspoň nad textem a fotografiemi vydat na pomyslnou cestu do prostoru osobní vily v nás. Prožívat svobodu myšlení jako životní styl. Vstřebávat jinotaje ukryté v obrazech. Objevovat vnitřní souvislosti. A mezitím se rozptylovat četbou příběhů vpravdě detektivních. A i kdybychom neměli čas ani na příběhy, nevíme, kdy a k čemu se nám hodí shromážděná data, perfektně zpracovaný jmenný rejstřík, bohatý seznam literatury.

Kniha je nádherným a smysluplně koncipovaným propletencem mnoha kulturních, uměleckých a filosofických trendů, nabídkou podnětů skýtajících prostor pro naši vlastní kreativitu. Ač obsahově hutná, je psána čistou a srozumitelnou češtinou.

Od recenzenta se očekává, že řekne, co v knize postrádá. Jenže právě to se podle mého soudu dělat nemá, v žádné knize nemůže být „všechno“. Snad trochu se ptám, kde hledatmožnost vnitřní „vily“ jakožto místa pro svobodu v nás. Odpověď však už není úkolem autorky, byť i tímto směrem se její myšlenky ubíraly: „…čím více jsem se snažila dozvědět, poodhalit tajemství, objevit souvislosti, tím více jsem se propadala do hlubin neprozkoumaného a zjišťovala, jak mnoho ještě chybí oněm příběhům k úplnosti. Zároveň jsem více pronikala sama k sobě a nacházela vysvětlení pro mnohé jevy naší současnosti a pro podobu společnosti, ve které žijeme.“