Staří versus mladí?

Publikace dvanácti přednášek ze sympozia „Easing the Rush Hour of Life“ pořádaného v červenci 2008 v Berlíně rozdělené do tří tematicky se prostupujících oddílů: Finanční situace mladé generace, „Rush hours“ (= dopravní špička) života a Na cestě ke gerontokracii. Všichni autoři, sociologové, sociální psychologové, ekonomové a demografové, pocházejí ze „starých zemí“ EU a ze Švýcarska; autor prvního příspěvku odešel z Řecka, kde působil jako poradce odborů, do Aberdeenu. Již tento výčet dává tušit, že kniha nebude tak úplně o nás. S výjimkou demografického vývoje opravdu není.

To je patrné již v první kapitole dramaticky nazvané „Permanentní pandemie nejistoty“, zaměřené především na pracovní a platové podmínky mladých lidí, jejichž korunou nejistot je absence odborů. Lefteris Krestos ukazuje na rozevírající se nůžky ve finanční situaci mladé a střední/staré generace (rok 2006). Zatímco v Německu činí průměrný příjem občanů nad 30 let 37 385 € ročně, musí se mladí spokojit s 24 490 €. Stejnou nespravedlností jsou postiženi v Irsku (40 630 vs. 31 144 €), v Norsku (46 888 vs. 36 437 €) i v Holandsku (37 695 vs. 26 535 €). Mezi probíranými státy se však neocitla ČR, zřejmě proto, že zde rozdíly nejsou tak markantní (9582 vs. 8546 €).

V tomto duchu se nesou i další texty, některé dokonce jako inspirované českým vtipem o chcíplé koze. Například ve Francii v roce 1977 dosáhl průměrný příjem obyvatel zenitu okolo 35. roku jejich věku a dále se nezvyšoval. Dnes nemravně roste i dál, až do šedesáti let, což ty mladé diskriminuje. Také v samotné práci to mají mladí mnohem těžší než předchozí generace, protože „family related difficulties can lead to more absences from the workplace“, což nám se nemohlo přihodit. Ale značné problémy se mohou vyskytovat „even with leisure times“, zejména když někteří jsou tak necitliví, že „leisure activities subsumed under family life“. Tam si přece člověk tolik neužije!

Demografický vývoj je po celé Evropě zhruba stejný s posunem prvního těhotenství nejméně o deset let a poklesem porodnosti na průměr 1,5 dítěte na rodinu (v postkomunistických zemích je to ještě horší). Na jedné straně je několikrát pochválena skutečnost, že díky antikoncepci „young adults may enjoy sexual activity without unwanted pregnancy“ (ve své tuposti jsem netušil, že život máme proto, abychom především užívali sexuální aktivitu, ačkoli je to velice příjemná činnost), na druhé straně to s sebou nese skutečnost, že malé děti se objevují jako překážka vrcholící kariéry; to jsou ony „rush hours“.

Nejlegračnější pak je třetí díl věnovaný skutečnosti, že Evropou obchází strašidlo gerontokracie představované militantními politickými stranami důchodců, které ve volbách získávají až 0,4 % hlasů (to, že čelný představitel takové strany u nás po grandiózním volebním úspěchu navíc snědl cvrčka, není v textu bohužel zmíněno). Z pohledu člověka, který zažil opravdovou gerontokracii, navíc ještě centralizovanou, se chce říci: vaše starosti…

Mám za to, že každá nastupující generace má nehorázné požadavky na své místo na slunci, současná není jiná a má pro ně zázemí 65 let bez válek s progresivně rostoucí prosperitou, ve státech „patnáctky“ nedevastované komunisty. A jak známo, s jídlem roste chuť. Virginský psycholog Shigehiro Oishi zvolil pro nároky a cíle současné mladé generace nálepku „syndrom Jamese Deana“, který zahrnuje touhu hedonisticky si užít maximálně všeho, co se užít dá, a zemřít bezbolestnou smrtí na vrcholu sil i blaha asi v pětatřiceti letech. Ale já si nemyslím, že by takový postoj byl specifikem jen této generace, přičemž ona z toho také vyroste.

Sečteno, podtrženo: na 247 stránkách se nedočtete nic, co byste nevěděli. A tak jedinou radostnou zvěstí je, že sympozium ani knihu nedotoval Brusel, ale tři bohaté firmy, které to jistě odepsaly z daní.