Nevídaní akademikové

Při procházení pasáží Luxor, kterou si v Praze zkracuji cestu z Václavského náměstí na Hlavní nádraží, se snažím nevnímat police plné knih, abych snad nepodlehla jejich kouzlu a nějakou si nekoupila. Ale knihkupci to s námi umějí. Mezi slogany na regálech, které mají upozornit na novinky, mé oči přitahuje zkratka „ČSAV“. Vám už to třeba nic neříká, ale bezpochyby to má znamenat „Československá akademie věd“. Pravda, tato instituce už dvacet let neexistuje a místo ní máme Akademii věd České republiky, ale protože to byl v mé profesionální kariéře můj první zaměstnavatel, nemohu se mýlit. Zastavuji se u regálu a není pochyb, je tam totiž nová kniha Terryho Pratchetta Nevídaní akademikové. Zaváhám, neměla bych se nechat takhle zblbnout, ale přesto po knize sahám a za chvíli si ji také odnáším. O několik minut později ji už ve vlaku do Třeboně čtu. Naděje, že se jedná o další popularizaci vědeckého tématu, jakou už zmíněný autor napsal ve spolupráci s odborníky třikrát – Terry Pratchett, Ian Stewart, Jack Cohen: Věda na Zeměploše (2004), Koule (2006), Darwinovy hodinky (2007), se však brzy rozplynou. Kniha je o fotbale a o životě, její příběh vám však zatajím, abych vám nezkazila četbu. O akademicích přesto musím ztratit pár slov (jsou to koneckonců kolegové).

Pro ty, kteří neznají žádnou z asi metru Pratchettových knih o Zeměploše, je třeba uvést některé reálie. Knihy patří, jak říká moje maminka, do kategorie „fantasmagorie“. Neodehrávají se v našem reálném světě, ale ve světě placatém, mohu vás však ujistit, že v nich paralely s naším světem najdete, i když o stejných fyzikálních zákonech se hovořit nedá. Akademikové tam sídlí ne v Akademii věd, ale na Neviditelné univerzitě. Jsou to všichni mužové a mágové, které je lépe držet v akademickém prostředí než je nechat pobíhat volně, protože mohou být sobě i ostatním nebezpeční pro své kouzelnické schopnosti a hašteřivé povahy. Protože je univerzita neviditelná, není divu, že akademikové na ní sídlící jsou nevídaní. Mají tam totiž vše, co k životu potřebují, takže nemusejí vycházet mimo univerzitu. Mají například denní a noční kuchyni, kde ty nejlepší kuchařky dbají o to, aby měli mágové k dispozici něco dobrého na zub, kdykoli si vzpomenou, kupříkladu výběr těch nejlepších sýrů. Jenže (ne)okázalý komfort akademiků je ohrožen. Neodehrají-li fotbalový zápas, přijdou o sponzorský dar a budou se musit omezit na jeden druh nejlevnějšího sýra, zrušit noční kuchyni – prostě katastrofa, která přiměje ctihodné mágy, aby se opravdu naučili hrát fotbal a absolvovali (bez použití magie!) veřejný zápas.

Na příběhu je zajímavé, co jsou slovutní akademici ochotni podniknout kvůli finanční podpoře, jež jim umožňuje nerušené bádání. Jako by nám to mělo připomenout, že i naši akademici občas přistupují kvůli podpoře na různé hry, a i když se nejedná zrovna o fotbal, ani tyto hry se samotným bádáním mnohdy nesouvisí. Další pěknou paralelou je, že dříve než akademici vůbec začnou hrát, upraví pravidla, a dokonce vymyslí dokonalejší míč. Bohužel se v knize nedozvídáme, zda jim fotbalový zápas finančně pomohl. Rozhodně je to však vyrušilo od každodenního bádání a zviditelnilo v očích veřejnosti, což též upomíná naši vlastní situaci.

Zbývá zamyšlení nad dvouznačným názvem knihy: jsou akademici prostě jen nevídaní, protože je zřídka potkáte, nebo jsou jejich kvality nadprůměrné? Nebo snad obojí? K rozlousknutí této otázky bychom potřebovali poznámku překladatele (těch je sice v knize několik, ale žádná se netýká názvu). Originální „Unseen academician“ by se přece dalo přeložit zcela prozaicky jako Neviditelní akademikové, ale podle mého slovníku také jako Nepředvídatelní akademikové. To jsme, vážení akademici, dopadli ještě dobře, ale pozor, aby v druhém vydání nevyšla kniha již se změněným názvem! (Netroufám si ani pomyslet, jakou upoutávku by pak knihkupci použili.)