Kolín je krásný

Kolín funkcionalistický – Fragner, Kolín fotografický – Wiškovský, a Kolín – nechť to zůstane raději nevyřčeno. Takovým už ale středočeský Kolín je. Kontrastním městem, které v nezasvěceném pozorovateli uvnitř projíždějícího rychlovlaku nevzbuzuje žádné emoce, a pokud přece jen, pak jen negativní. Přesto má co nabídnout. Obzvlášť tomu, kdo se nechá unést jeho těžko definovatelnou krásou a stráví zevlováním v jeho ulicích, nad nimiž se klene vysoký chór parléřovské katedrály sv. Bartoloměje, přinejmenším dva dny. Teprve až poté budou jeho otupělé smysly, naladěné v duchu Seifertových TSF, schopny zachytit dozvuky meziválečné modernity, která zde díky hrstce progresivně smýšlejících narazila na živnou půdu. Jejím katalyzátorem byla pražská funkcionalistická architektura Jaroslava Fragnera a kolínskými plody fotografie Eugena Wiškovského a Jaromíra Funkeho, bez jejichž básnické aktivity si lze umění české avantgardy představit jen stěží. Ale kdo ví, jestli by kolekce jejich nejskvělejších snímků spatřila světlo světa, kdyby nebyli podlehli podmanivé a inspirativní kráse Fragnerovy impozantní elektrárny ESSO (Elektrárny elektrárenského svazu středolabských okresů) z let 1929–1932. Oba fotografy nefascinovala pouze její utilitární estetika jako celek, nýbrž i její charakteristické části, spoluutvářející složitý elektrárenský provoz, který Wiškowský fotografoval v letech 1933–1935, a představovala pro ně stejný fenomén, jakým byly Fragnerovi a jeho souputníkům rušné velkoměstské bulváry. Pro stoupence avantgardy byly tyto komunikační nervy moderní souvislosti symboly modernity i jevištěm reprizujícím dramatická dějství s existenciálním podtextem, která člověka přímo vybízejí k „okounění […] a očumování po nich“ (F. X. Šalda). Místy fascinujícími svými bary a kavárnami, světly zářících výkladních skříní obchodních domů s neonovými reklamami nebo klaksony automobilů. Zkrátka elektrizujícím prostředím nabitým podnětnými impulsy, kterých se s vervou chopili purističtí a funkcionalističtí tvůrci a přetavili je ve svá nestárnoucí a dodnes vzrušující architektonická díla.

Za přídomek Fragnerův, byť se jím město ke své škodě nehonosí, Kolín vděčí dvěma osvíceným osobnostem. Inženýru Václavu Budilovi, šéfovi ESSO, a Jiřímu Skochovi, obchodnímu zástupci automobilky Tatra. Pro Budila navrhl Fragner nejprve kolínskou vilu (1928–1929) a letní sídlo v nedalekém Kostelci nad Černými lesy (1931–1932), známé pod přízviskem Buvila. Jaroslav Fragner systematicky pracoval pro zmíněnou elektrárenskou společnost od roku 1929, kdy se prosadil v užší soutěži. Plodnou a inspirativní spolupráci s touto firmou, která nesmírně dbala o svůj vizuální styl, přerušily až válečné události a definitivně ji ukončila změna politických poměrů v únoru roku 1948. Pro prodejce osobních vozů Tatra vypracoval architekt počátkem třicátých let excelentní autosalon, jehož součástí byl i velkoryse pojatý byt majitele, propojený s exteriérem typicky fragnerovským venkovním schodištěm. Tím ale Fragnerova práce pro středočeské město, kde se navzdory tak oslnivým vzorům bílý funkcionalismus snad vyjma husitského kostela (1931–1932) od pražského architekta Vladimíra Walensfelse prakticky neuchytil, nekončí. V rozpětí let 1930– 1949 vypracoval Jaroslav Fragner pro Kolín řadu urbanistických studií a návrhů obytných domů a veřejných budov.