Děloha a valčík

Je zvláštní, pokud napíše velmi zajímavou a zasvěcenou knihu o jednom z uzlových bodů naší kultury někdo, jehož kořeny tkví zcela jinde – Ind, byť naturalizovaný v Anglii. Kolika evropským indologům se podařilo něco podobného?

Když v roce 1903 spáchal ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý židovský mladík a čerstvý doktor filosofie Otto Weininger, dal tím své knize, přímo vzorovému německému tlustospisu Geschlecht und Charakter: Eine prinzipielle Untersuchung,¹⁾ neobyčejný impuls pro raketový start k popularitě. Předčasná smrt, navíc z vlastního rozhodnutí, je jedním z účinných, byť jakýmsi způsobem „levných“ triků, jak kurs svých akcií na intelektuálním trhu zvýšit – kdo by dnes vzdechl po Jiřím Wolkerovi, kdyby postupně procitl z proletářského blouznění, po čase se chopil řízení otcovské fabriky a byl nakonec po Únoru vyvlastněn? Myslitelé typu Junga či Freuda, kteří se dožili vysokého věku, to měli těžší, ale obstáli. Weiningerova kniha, zkoumající na velikém biologickém, patopsychologickém a kulturněhistorickém materiálu rozdíly mezi maskulinitou a feminitou, dochází k mrazivě radikálnímu, v dobovém kontextu však nikoli zcela neočekávanému závěru: že ženy, Židé (a homosexuálové) nemají racionální a morální „já“. Weininger, který zřejmě náležel hned ke dvěma z těchto kategorií, ukončil s neblahou konsekventností svůj krátký, ale intelektuálně pohnutý život ranou z pistole. Hodnocení jeho osoby se může pohybovat od mladého génia, který nahlédl nejhlubší a nejtemnější stránky lidských povah a vyvodil z toho heroický, byť drsný závěr, po bláznivého veleučeného kluka, který se stal nešťastnou obětí svých bizarních intelektuálních konstrukcí. Kdyby neudeřil přesně na některé struny doby, nebyl by se první z náhledů, převládající až do konce druhé světové války, vůbec vynořil a kniha by se nestala pro jednu až dvě generace intelektuálním bestsellerem a nevznikla by o ní řada akademických studií. I Hitler měl pro Weiningera, kterého ovšem osobně neznal a v celém rozsahu asi ani nečetl, velkou slabost – nazýval ho „jediným upřímným Židem“.²⁾ Sengoopta velice plasticky líčí v širokém záběru intelektuální atmosféru a proudy pozdní císařské Vídně, místa, kde dramaticky „vybublávaly“ nejdůležitější dobové proudy hudební, psychologické i vědecké a kde se připravovalo i to, co později vedlo k teorii a praxi nacismu. Vídeň je dnes proti tomu cosi jako pečlivě upravená kulisa města, z níž už všechen někdejší život vyprchal a kde je sice intelektuálně bezpečno, ale také nepodnětno: jak známo, kde není rizik, není ani šancí. V krátké recenzi nelze ani náznakem referovat Weiningerovo napojení na dobové biologické teorie, které výborně znal a dosti drsně „tvůrčím“ způsobem aplikoval, ani jeho napojení na rodící se psychoanalýzu, jak je kniha velmi detailně a zajímavě dokládá. „Mužství“, „ženství“ a „židovství“ představovaly Weiningerovi jakési platónské ideje, úběžníky, které se v čisté formě prakticky nevyskytují a nemusejí být nutně vázány na příslušné tělo nebo etnicitu. Za rozumné, kulturotvorné a vůbec mající vlastní „já“ pokládal Weininger pouze mužství, s ženstvím spojoval jen pohlavnost, nevědomou prohnanost a hysterii – žádné „já“ tam údajně není. Tehdejší dobu pokládal Weininger za nejvíce požidovštělou a femininní, jaká kdy byla, a v důsledku toho i nejúpadkovější. Jeho kniha je neobyčejně emočně vzedmutá, hutná, rétorická i temná, plná důmyslných myšlenkových konstrukcí i vyhřezávajících obludností. Čtenář ať si Sengooptovy reference dobře přečte, nebo ještě lépe, je-li toho jazykově mocen, ať si přečte přímo Weiningera – vzhledem k mnoha vydáním jsou jej antikvariáty plné. Nebude pak stačit žasnout: Jak se může společenská optika vnímání jedné a téže věci obrátit za sto let doslova o 180 stupňů? Není logika, jak už říkal kdysi Luther, ve skutečnosti „kurvou ďáblovou“, která nám pomáhá nakonec vždy dospět k tomu, kam nás naše srdce, individuální či kolektivní, ve svých nezbadatelně temných hnutích táhne? Není věda, zejména nauky o člověku v nejširším slova smyslu, jen služkou cajtgajstu a nepřímé společenské objednávky a neříká jen to, co si přeje slyšet intelektuální dav? Nebudou se témata dnešních disertací zdát jednou šílená a to, co se kázalo z kateder a „převařovalo“ v masmédiích, pobloudilé a zlovolné? Jsem si téměř jist, že ano. To je smutná výpověď o povaze nauk a povaze dob, které umlčí ty, kteří by chtěli říci druhou polopravdu k polopravdě vládnoucí.³⁾ Proto je nutné číst Weiningera a o Weiningerovi, a zejména mít oči otevřené a dívat se samostatně, pokud možno bez rámců interpretačních schémat, na svět a věci v něm.