Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Děloha a valčík

CHANDAK SENGOOPTA: Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni Academia, Praha 2009, přeložil Daniel Micka, 324 stran, doporučená cena 355 Kč, ISBN 978-80-200-1753-6
 |  10. 6. 2010
 |  Vesmír 89, 398, 2010/6

Je zvláštní, pokud napíše velmi zajímavou a zasvěcenou knihu o jednom z uzlových bodů naší kultury někdo, jehož kořeny tkví zcela jinde – Ind, byť naturalizovaný v Anglii. Kolika evropským indologům se podařilo něco podobného?

Když v roce 1903 spáchal ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý židovský mladík a čerstvý doktor filosofie Otto Weininger, dal tím své knize, přímo vzorovému německému tlustospisu Geschlecht und Charakter: Eine prinzipielle Untersuchung,1) neobyčejný impuls pro raketový start k popularitě. Předčasná smrt, navíc z vlastního rozhodnutí, je jedním z účinných, byť jakýmsi způsobem „levných“ triků, jak kurs svých akcií na intelektuálním trhu zvýšit – kdo by dnes vzdechl po Jiřím Wolkerovi, kdyby postupně procitl z proletářského blouznění, po čase se chopil řízení otcovské fabriky a byl nakonec po Únoru vyvlastněn? Myslitelé typu Junga či Freuda, kteří se dožili vysokého věku, to měli těžší, ale obstáli. Weiningerova kniha, zkoumající na velikém biologickém, patopsychologickém a kulturněhistorickém materiálu rozdíly mezi maskulinitou a feminitou, dochází k mrazivě radikálnímu, v dobovém kontextu však nikoli zcela neočekávanému závěru: že ženy, Židé (a homosexuálové) nemají racionální a morální „já“. Weininger, který zřejmě náležel hned ke dvěma z těchto kategorií, ukončil s neblahou konsekventností svůj krátký, ale intelektuálně pohnutý život ranou z pistole. Hodnocení jeho osoby se může pohybovat od mladého génia, který nahlédl nejhlubší a nejtemnější stránky lidských povah a vyvodil z toho heroický, byť drsný závěr, po bláznivého veleučeného kluka, který se stal nešťastnou obětí svých bizarních intelektuálních konstrukcí. Kdyby neudeřil přesně na některé struny doby, nebyl by se první z náhledů, převládající až do konce druhé světové války, vůbec vynořil a kniha by se nestala pro jednu až dvě generace intelektuálním bestsellerem a nevznikla by o ní řada akademických studií. I Hitler měl pro Weiningera, kterého ovšem osobně neznal a v celém rozsahu asi ani nečetl, velkou slabost – nazýval ho „jediným upřímným Židem“.2) Sengoopta velice plasticky líčí v širokém záběru intelektuální atmosféru a proudy pozdní císařské Vídně, místa, kde dramaticky „vybublávaly“ nejdůležitější dobové proudy hudební, psychologické i vědecké a kde se připravovalo i to, co později vedlo k teorii a praxi nacismu. Vídeň je dnes proti tomu cosi jako pečlivě upravená kulisa města, z níž už všechen někdejší život vyprchal a kde je sice intelektuálně bezpečno, ale také nepodnětno: jak známo, kde není rizik, není ani šancí. V krátké recenzi nelze ani náznakem referovat Weiningerovo napojení na dobové biologické teorie, které výborně znal a dosti drsně „tvůrčím“ způsobem aplikoval, ani jeho napojení na rodící se psychoanalýzu, jak je kniha velmi detailně a zajímavě dokládá. „Mužství“, „ženství“ a „židovství“ představovaly Weiningerovi jakési platónské ideje, úběžníky, které se v čisté formě prakticky nevyskytují a nemusejí být nutně vázány na příslušné tělo nebo etnicitu. Za rozumné, kulturotvorné a vůbec mající vlastní „já“ pokládal Weininger pouze mužství, s ženstvím spojoval jen pohlavnost, nevědomou prohnanost a hysterii – žádné „já“ tam údajně není. Tehdejší dobu pokládal Weininger za nejvíce požidovštělou a femininní, jaká kdy byla, a v důsledku toho i nejúpadkovější. Jeho kniha je neobyčejně emočně vzedmutá, hutná, rétorická i temná, plná důmyslných myšlenkových konstrukcí i vyhřezávajících obludností. Čtenář ať si Sengooptovy reference dobře přečte, nebo ještě lépe, je-li toho jazykově mocen, ať si přečte přímo Weiningera – vzhledem k mnoha vydáním jsou jej antikvariáty plné. Nebude pak stačit žasnout: Jak se může společenská optika vnímání jedné a téže věci obrátit za sto let doslova o 180 stupňů? Není logika, jak už říkal kdysi Luther, ve skutečnosti „kurvou ďáblovou“, která nám pomáhá nakonec vždy dospět k tomu, kam nás naše srdce, individuální či kolektivní, ve svých nezbadatelně temných hnutích táhne? Není věda, zejména nauky o člověku v nejširším slova smyslu, jen služkou cajtgajstu a nepřímé společenské objednávky a neříká jen to, co si přeje slyšet intelektuální dav? Nebudou se témata dnešních disertací zdát jednou šílená a to, co se kázalo z kateder a „převařovalo“ v masmédiích, pobloudilé a zlovolné? Jsem si téměř jist, že ano. To je smutná výpověď o povaze nauk a povaze dob, které umlčí ty, kteří by chtěli říci druhou polopravdu k polopravdě vládnoucí.3) Proto je nutné číst Weiningera a o Weiningerovi, a zejména mít oči otevřené a dívat se samostatně, pokud možno bez rámců interpretačních schémat, na svět a věci v něm.

Poznámky

1) Braumüller, Wien 1903.

2) Sluší se poznamenat, že preliminárium knihy bylo obhájeno jako doktorská práce v oboru filosofie na prestižní Vídeňské univerzitě pod vedením profesora Jodla, tento text se ovšem v průběhu času ztratil.

3) Pravda se skládá ze dvou polopravd podobně jako přímka ze dvou polopřímek.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné