Svalovec zneužívá k přežití eozinofily

Předpokládá se, že eozinofily (druh bílých krvinek) se především účastní zánětlivých procesů spojených s alergiemi a obranou před cizopasnými červy. Obsahují četné cytotoxické granule, jejichž obsah je schopen způsobovat cizopasným červům vážná zranění. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Cizopasní červi, jako je svalovec stočený (Trichinella spiralis), se v hostiteli často zdržují poměrně dlouho, a proto se v průběhu evoluce naučili složitě manipulovat s naším imunitním systémem. Popišme si nejprve průběh infekce svalovcem. Svalovec do těla vstupuje s infikovaným masem obsahujícím jeho larvy. Během čtyř dnů se z nich v tenkém střevě vyvinou plodní dospělci, kteří uvolňují početné nové larvy do lymfatické soustavy a dále do krevního oběhu. Z cév se prosmýknou do kosterní svaloviny, přičemž přednost dávají bránici a jazyku. Larva si vybere svalové vlákno, 20 dní dospívá, opouzdří se a následně je připravena infikovat nového hostitele.

Nejdelší část svého pobytu v hostiteli tedy svalovec stráví ve svalové buňce. Imunitní systém ji zde spolehlivě nalezne. Svou přítomností vyvolá larva silný zánět svaloviny, který je však během krátké doby silně potlačen. Tým vědců z Cornellovy univerzity pod vedením Judith A. Appletonové na myších zkoumal, jaký vliv má přítomnost eozinofilů na průběh infekce svalovcem. Na základě předběžných pokusů in vitro (mimo tělo) se očekávalo, že tyto buňky budou pro boj se svalovcem klíčové.

K první reakci imunitního systému dochází ve střevě. Jde o imunitní odpověď typu Th2, která aktivuje B-buňky produkující protilátky, jimiž jsou dospělí svalovci označeni a následně během několika dnů vypuzeni ze střeva. Jenže v té době se již stihli rozmnožit a infiltrovat tělo stovkami nových larev. Do svalů jsou larvy následovány početnými makrofágy, neutrofily a eozinofily. Vzniká typický zánět.

Co se však stane, jestliže infikujeme myši, které eozinofily nemají? Vědci očekávali, že bez eozinofilů se infekce larvami ve svalech vymkne kontrole. Dopadlo to ale obráceně. V myších bez eozinofilů se v analyzovaných svalech objevovalo několikanásobně méně larev. Navíc i zbývající larvy byly jaksi neduživé, téměř neschopné infikovat dalšího hostitele.

Jakým způsobem se parazitovi daří eozinofily takto efektivně využít? Při počáteční infekci střeva tomu není – myši bez eozinofilů vypuzují dospělce stejně efektivně jako jejich vrstevnice s normálním krevním obrazem. V lymfatických uzlinách produkují i podobná množství potřebných cytokinů. Problém nevězí ani v přepravě larev tělním oběhem (do svalů se v obou typech myší dostávalo stejné množství larev), ale až v chronické fázi infekce. Zánětlivá odpověď je během chronické fáze infekce mnohem silnější v myších postrádajících eozinofily. Produkty eozinofilů totiž zánětlivou odpověď do značné míry tlumí. Když nejsou přítomny, infikované myši produkují mnohem více interferonu-γ, který makrofágy podněcuje mimo jiné k expresi syntázy oxidu dusnatého. Ukázalo se, že produkovaný oxid dusnatý a jiné vysoce reaktivní formy dusíku jsou při zabíjení zapouzdřených larev svalovce velmi účinné a zároveň jsou klíčem k záhadně zvýšenému počtu mrtvých svalovců v myších bez eozinofilů.

Objevilo se tedy nové paradigma. V některých případech na přítomnosti eozinofilů nezávisí přežití hostitele, ale přežití parazita. (J. Immunol. 182, 1577–1583, 2009)