Efekt motýlího křídla

Mávnutí křehkého motýlího křídla kdesi v šumavských hvozdech může snadno vyvolat hurikán v akademických kruzích na druhém konci naší země. Pokud si u nás chce entomolog zpestřit svůj příliš nudný život, nemusí se zrovna vypravit na hmyz do Indie, úplně mu stačí něco napsat o tuzemských denních motýlech. Zákonitě pak následuje stále se zrychlující koloběh vzájemně se kritizujících článků, recenzí, dopisů a posudků, jenž může trvat celé roky.

Co se děje mezi českými motýláři, že za každým odborným článkem je bezodkladně vyslán antičlánek, jenž ho má za veliké exploze anihilovat? To je poněkud nezvyklé i v mnohem soupeřivějších oborech, než je entomologie. A ačkoliv je to sport divácky i čtenářsky vděčný, má také své stinné stránky. Mezi našimi motýly jsou totiž i vážně ohrožené druhy, a pokud budou ochránci přírody dostávat od našich entomologů každou radu dvojmo, z toho jednou v podobě trucprogramu negujícího návrhy toho druhého, nepovede to nejspíš k dobrým koncům.

Takové dva opoziční ochranářské programy již ostatně existují pro silně ohroženého hnědáska osikového. Je tedy možné, že by některé druhy denních motýlů mohly v Čechách vyhynout primárně proto, že se naši entomologové na smrt pohádali? Přinejmenším to nepovažuji za vyloučené. Už proto je dobré zjistit, jak se to s kmenem českých motýlářů vlastně má.

České lepidopterologii se – pro čtenáře dnešního Vesmíru možná překvapivě – již dlouho nedařilo tak dobře jako v posledních deseti letech. Tuzemský obraz líté kmenové války mezi vědci totiž zcela zmizí při pohledu na odborné práce určené pro mezinárodní vědeckou obec. Zde vidíme strmý nárůst počtu a kvality publikací o denních motýlech, jež jsou v naprosté většině výsledkem činnosti odborné skupiny zformované kolem Martina Konvičky a dalších autorů článku Odhmyzeno.

Čtenáři Watsonova Tajemství DNA, jedné z nejlepších populárněvědeckých knih minulého století, dobře vědí, že vědci dokážou ve svých laboratořích vytvořit společensky velmi živé prostředí. Vzájemná přátelství, rivality či animozity nakonec výrazně ovlivnily i objev struktury DNA, zejména proto, že Watson s Crickem trpěli hádavostí podstatně méně než konkurenční dvojice Wilkins s Franklinovou. Knihu lze v každém případě našim entomologům jen doporučit.

Současné společenské dění v českých entomologických salonech lze poměrně jednoduše vysvětlit právě probíhající generační výměnou, kdy generaci opravdu dobrou před třiceti lety střídá za značného povyku generace nová, jež je opravdu dobrá právě teď.

Udržet skvělou úroveň výzkumu po dvě či více generací na jednom pracovišti je téměř nemožné. Charismatickému otci-zakladateli takového výzkumu se totiž často podaří vychovat si nástupce poslušně následující svého učitele a patřičně dbající o rozvíjení odkazu jeho velkých myšlenek. V případě takové katastrofy vládne sice všude pohoda, leč originalita výzkumu se vytrácí a celé pracoviště rychle zachází na úbytě. Někdy se ovšem poštěstí, že je nová generace drzá a bez patřičné oucty ke koryfejům oboru, takže zdravý vývoj vědy může pokračovat.

Nelze tedy než uvítat, že vědci přejímající žezlo české lepidopterologie mají zjevně tu správnou míru úcty ke generaci předchozí. Lze jen doufat, že i jejich nástupci jim to jednou oplatí měrou vrchovatou. V Čechách tak bude možná odhmyzeno, ale rozhodně ne nudno.