Ceny potravin určuje především poptávka

Přestože stejně jako na ceny jakéhokoli jiného zboží působí i na ceny potravin řada faktorů včetně impulzů zcela iracionálních, jako jsou cílené manipulace směrované na konečného spotřebitele, je hlavním a určujícím faktorem růstu či poklesu jejich cen spotřebitelská poptávka.

Pohyb cen potravin a ekonomická krize

Prokázaly to ostatně i jednotlivé fáze (doufejme již doznívající) ekonomické krize, respektive fáze poklesu produkce v některých významných segmentech hospodářství vyspělého světa, jež výrazně ovlivňují tvorbu HDP, jako je třeba automobilový průmysl. Ekonomické problémy světa byly ale přitom odstartovány již dříve, hypoteční krizí v USA. Ta způsobila razantní pokles hodnoty spousty cenných papírů, z nichž mnohé se staly papíry téměř bezcennými. Za těchto okolností se začal masivně přesouvat kapitál z poněkud virtuálního trhu cenných papírů do mnohem likvidnějších a hmatatelných komodit všeho druhu, například do komodit zemědělských (ale třeba i do zlata). Právě to byl podle všeho hlavní důvod k razantnímu růstu cen potravin v roce 2007 a částečně ještě v roce 2008. Příčin bylo samozřejmě více, například sucho v Austrálii a klimatické vlivy v dalších ekonomických teritoriích, svou roli jistě sehrála i olympiáda v Číně, která se chtěla před světem prezentovat jako vyspělá země a více než obvykle dočasně navýšila objednávky zemědělských surovin i potravin. A také měnící se kurz dolaru jako měny, v níž se obchoduje na světových komoditních burzách. Všechny uvedené příčiny (a jsou i další, například mediálně nadhodnocený strach z nedostatku potravin v části vyspělejšího světa) mají ale jednoho společného jmenovatele: Dočasně zvýšenou poptávku po zemědělských surovinách a potravinách. Proto vzrostly jejich ceny.

Takzvaná potravinová bezpečnost

Zmiňovaný přesun kapitálu do trhu s komoditami s sebou ovšem přinesl v podstatě to samé, co málem „zbouralo“ trh s cennými papíry – totiž snahu investorů vytvářet v krátkém časovém období zisky, pro jejichž výši neexistovaly racionální důvody. Raketový růst cen řady zcela základních surovin (například rýže) se pak rázem stal zároveň politickým problémem a více než kdy jindy se začalo hovořit o potravinové krizi. V podstatě šlo o pokrytectví, rozvojový svět trpěl hladem dávno před krizí i během samotné krize a bude jím trpět jistě ještě nějakou dobu po krizi. Pozitivní však na této situace je, že se začalo systémověji diskutovat o tom, jak rozvojový svět nasytit. Současná forma humanitárních pomocí všeho druhu rozhodně řešením není, neboť vývoz přebytků z vyspělého světa spíše nedostatek potravin v rozvojovém světě prohlubuje vzhledem k tomu, že fakticky nenutí rozvojový svět k vlastní zemědělské produkci. Nehledě na to, že skutečným příjemcem humanitárních pomocí obvykle nebývají ti nejpotřebnější. Takzvaná potravinová krize ale oživila jediné správné a do současné doby opomíjené řešení, totiž pomoc rozvojovému světu investicemi do jeho vlastní produkce a zpracování zemědělských surovin. Všeobecně bohužel není příliš známo, ale je to holá realita, že rozvojový svět má potenciál k několikanásobnému (někde až desetinásobnému) zvýšení své zemědělské produkce, což by pro globální potravinovou bezpečnost zcela jistě stačilo.

Růst celosvětové populace

Využití zemědělského potenciálu rozvojových zemí je nutné i proto, že se situace na planetě bude díky neustálému růstu lidské populace dále zhoršovat. K zabezpečení obživy tak bude nutné více než v současné době využívat nové technologie, přičemž jako nejlepší se dnes jeví využití geneticky modifikovaných organismů (GMO), v rámci EU bohužel neoprávněně zdiskreditovaných ekologickými aktivisty v čele s lobbistickou organizací Greenpeace. Biotechnologie (GMO) jsou přitom paradoxně oproti tomu, co tvrdí jejich odpůrci, šetrnější k životnímu prostředí, neboť se při jejich produkci nemusí použít tolik chemických prostředků jako v zemědělství konvenčním. To je pro rozvojový svět s obvykle ne ještě zcela zásadně porušenou přírodou optimální volba. Vyšší efektivita produkce geneticky modifikovaných zemědělských surovin by navíc měla být určitou brzdou předpokládaného pozvolného růstu cen surovin a následně potravin, právě kvůli rostoucí spotřebitelské poptávce (množící se lidstvo). Naopak ekologické zemědělství s prokazatelně podstatně nižší efektivitou nemůže lidstvu potravinovou bezpečnost zajistit ani náhodou, nehledě na to, že právě pro chudší část lidské populace jsou výsledné produkty cenově nedostupné. Svou roli ale samozřejmě ekologické zemědělství má – především ve vyspělém světě, kde jednak existuje „bonitnější“ klientela, jednak je tam životní prostředí natolik zdecimované, že je prostě žádoucí chovat se k němu při zemědělském podnikání šetrným způsobem, což je základní přínos ekologického způsobu hospodaření. Biopotraviny z biosurovin jsou již jen drobným bonbonkem pro velmi malou část populace – a celkový růst cen potravin fakticky urychlují.

Předpokládaný vývoj cen potravin

Ani v ČR, ani v EU a ani v celém světě se podle všeho současné nízké ceny zemědělských surovin a potravin z nich dlouho neudrží. Vyspělý svět se již podle všeho „odrazil ode dna“ ekonomické krize, výsledkem je rostoucí důvěra lidí v ekonomiku, pokles obav z budoucnosti a – opět se oživující poptávka. Vidět je to i na rostoucích požadavcích některých, zejména asijských, zemí na import významného množství zemědělských surovin v druhé polovině letošního roku. Právě razantní pokles mezinárodního obchodu v průběhu předchozího období ceny surovin a potravin srážel, nyní se situace obrací. Je samozřejmě otázka, jaký bude vývoj v rozvojovém světě. Pokud ale vyspělý svět splní své zatím poněkud mlhavě vyřčené sliby na posílení investic do rozvoje tamního zemědělství, lze předpokládat růst cen potravin i tam. Díky růstu efektivity a objemu vlastní produkce by si přitom i lidé v rozvojových zemích měli postupně dovolit utrácet více než v současné době za potraviny. Zejména pokud se k primární zemědělské produkci rozvojového světa přidá následné její zpracování a také následná spotřeba v samotném místě výroby. To by měl vyspělý svět systémově podporovat i ve svém vlastním zájmu. Vzhledem k nízké ceně práce a většinou velmi dobrým přírodním klimatickým podmínkám může zemědělské suroviny a potraviny vyprodukovat rozvojový svět mnohem levněji a do budoucna tak představovat vážnou hrozbu pro zemědělce a potravináře ve vyspělých zemích. Pokud si ale rozvojový svět „sám sní, co si vyrobil“, nebude jeho produkce představovat například pro EU tak zásadní konkurenci, nehledě na to, že globální transporty (nejen) potravin po celém světě dále zatěžují životní prostředí a velmi často postrádají elementární logiku. Základní rovnice: Více lidí – vyšší příjmy – vyšší poptávka – vyšší ceny potravin by tak měla s určitými výkyvy kontinuálně platit minimálně ve střednědobé budoucnosti po celém světě.