Obrázky z Innsbrucku

Když jsem v létě na pár dní odjížděl do Innsbrucku, těšil jsem se na prohlídku skokanského můstku (2001–2002) a pozemní lanové dráhy (2005–2007), které navrhla světoznámá londýnská architektka Zaha Hadid. Její práce mě samozřejmě potěšily, vysloveně mě však nenadchly. Co mě ale v ulicích Innsbrucku a jeho okolí mile překvapilo, byla nadmíru pozoruhodná úroveň místní architektonické produkce. Dnešní tyrolskou architekturu, která zůstává stále věrná původním zásadám minimalismu, spojuje řada společných jmenovatelů. Především je to značná dávka kontextuality, enviromentalismu a díky charakteristickému smetanovému zabarvení betonu rovněž regionalismu. Většina staveb tak dobře zapadá do svého prostředí a díky sofistikovaným energetickým technologiím (jako fotovoltaické panely), s nimiž tyrolští architekti pracují jako s estetickými prvky, je vůči životnímu prostředí nesmírně přátelská. Jednou z takových staveb je studentský domov od architekta Johannese Wiesfleckera z roku 2008. Tvoří jej dvojice samostatně stojících objektů vztyčených na pilotách, které hřmotnou železobetonovou stavbu s dřevěnými a kovovými výplněmi odlehčují. Jinou podmanivě koncipovanou stavbu představuje jen několik desítek metrů vzdálený obytný dům z roku 2009 od ateliéru Manzl Ritsch Sandner. Místo betonu, z něhož je výhradně provedena například hasičská centrála architekta Johanna Obermosera z roku 2007, zde projektanti pracovali s tradiční bílou omítkou a dřevěnými obklady, použitými v případě této lehce dekonstruktivistické stavby v atriu uvnitř budovy. Takovýchto skvělých staveb najdeme v Innsbrucku a jeho okolí desítky, co však zde rozhodně stojí za to, je péče o památky meziválečné architektury a místní síť supermarketů MPREIS.

Tato rodinná společnost existuje sice už od roku 1920, mezinárodní pozornost však na sebe strhla teprve v roce 2004 na benátském architektonickém bienále, kde tyto prodejny reprezentovaly současnou rakouskou architekturu. Je tudíž zřejmé, že prodejny s červenobílým logem MPREIS vynikají mimořádně kvalitním architektonickým pojetím, které firmě dodává nezaměnitelnou image. Každá z budov, jejichž součástí je kavárna s barem, představuje architektonický skvost, navržený místními i známými zahraničními projektanty vždy pro konkrétní místo a obec. Architektonická úroveň, o níž se nám může jen zdát, není ovšem jediným sympatickým rysem tohoto obchodního řetězce. Další představuje nejen příjemné prostředí s rodinným přístupem k zákazníkům, nýbrž i bohatá škála kvalitních potravin od místních či regionálních producentů. Nezbývá než doufat, že i u nás se jednou dočkáme podobných supermarketů, jejichž návštěva přestane být pouhou nutností a stane se také radostí, kterou příznivcům moderní architektury dále přivodí pietně rekonstruovaný pivovar Adam a Turmhotel Seeber od zdejšího architekta Aloise Welzenbachera. Alois Johann Welzenbacher se narodil roku 1889 v německém Mnichově, kde poté, co se ve Vídni vyučil zedníkem, působil jako kreslič v mnoha projekčních kancelářích. Touha stát se samostatně činným projektantem jej v roce 1912 přivedla ke studiu architektury, které absolvoval u profesorů F. Thirsche a T. Fischera na mnichovské Hochschule. Po první světové válce ovšem z Mnichova odešel a právě v Innsbrucku, kde krátce vyučoval na místní stavební průmyslovce, si otevřel vlastní kancelář, kterou počátkem třicátých let přesunul zpět do rodného Mnichova. Po druhé světové válce byl jmenován profesorem architektury na vídeňské akademii, kde působil až do konce svého života († 1955). A právě v innsbruckém ateliéru vypracoval projekty pivovaru Adam a Turmhotelu Seeber pro nedaleké historické město Hall. Obě stavby, které z kontextu tehdejší architektonické produkce díky svému internacionálně funkcionalistickému pojetí značně vybočují, se dnes nacházejí díky pečlivým rekonstrukcím takřka v ideálním stavu. V pivovaru, realizovaném v letech 1926–1931 a počátkem tohoto milénia citlivě rekonstruovaném podle projektu ateliéru Köberl & Giner + Wucherer _ Pfeifer, dnes sídlí Architekturforum Tirol, které se vedle systematického dokumentování a propagace tyrolské architektury věnuje i výstavní činnosti. Naopak hotel z let 1930–1931, pozoruhodný svým systémem teras a balkonů odkazujících k takzvanému nautickému funkcionalismu, tedy stylu inspirovanému architekturou velkých zaoceánských parníků, stále slouží svému původnímu účelu.