Mrak, nebo mlha?

Trochu zjednodušeně a nepřesně by se dalo říci, že žádný. Rozdíl je dán pouze polohou pozorovatele. Tentýž meteorologický jev může být pro jednoho člověka mrakem (odborně se říká spíš oblak), pro druhého mlhou, a oba budou mít pravdu. Pozorovatel uvnitř vnímá mlhu, pozorovatel vně oblak.

Podle Meteorologického slovníku je mlha atmosférický aerosol, sestávající z velmi malých vodních kapiček nebo drobných ledových krystalků rozptýlených ve vzduchu, který zmenšuje vodorovnou dohlednost pod 1 km. Oblak je viditelná soustava částic vody nebo ledu v atmosféře. Jestliže je například vrchol hory schovaný v oblacích, pro pozorovatele na vrcholu hory je tento jev mlhou, a pro pozorovatele dole je to oblak.

Přece jen však nějaké rozdíly jsou. Například hodně řídké oblaky druhu cirrus nebo cirrostratus, složené z velmi malých ledových krystalků, jsou pro pozorovatele na zemském povrchu oblakem, ale pro pozorovatele uvnitř, například v letadle, nejsou mlhou, protože dohlednost není snížena pod 1 km. Určité rozdíly mezi oblakem a mlhou jsou i ve způsobu vzniku. Oba jevy vznikají většinou kondenzací vodní páry obsažené ve vzduchu buď proto, že se vzduch ochladí pod teplotu rosného bodu, nebo tím, že je do vzduchu dodávána vlhkost ve větším množství, než při dané teplotě dokáže pojmout. V konkrétních mechanismech, kterými k tomu dochází, už jsou jisté rozdíly mezi typickou mlhou u zemského povrchu a typickým oblakem, který se zemského povrchu dotýká jen na horách nebo vůbec.

Typická mlha vzniká většinou při kontaktu vzduchu se zemským povrchem. Jedna z nejběžnějších je radiační mlha neboli mlha z vyzařování. Vzniká v důsledku ochlazování vlhkého vzduchu od zemského povrchu, který se zejména za jasné noci ochlazuje vyzařováním. V létě mívá kratší trvání, na podzim a v zimě se někdy udrží i celý den. Advekční mlha se tvoří při přesunu (advekci) teplého a vlhkého vzduchu nad chladnější povrch. Děje se tak například v zimě, když k nám proudí teplý a vlhký vzduch a na zemi je ještě sněhová pokrývka. Může se ale vyskytnout i na jaře, kdy už je poměrně teplo, ale místy se ještě vyskytují ostrůvky sněhu. A může vzniknout i v teplém vzduchu nad studeným povrchem vody, třeba nad studenou řekou, jezerem či mořem, nebo při proudění teplého vzduchu nad chladnější moře. Ve všech případech se vlhký vzduch ochlazuje od chladného povrchu, až jeho teplota poklesne pod rosný bod a dojde ke kondenzaci.

Poněkud odlišným mechanismem vzniká mlha z vypařování, která se naopak vyskytuje ve studeném vzduchu nad teplou vodou. Z teplé vody se odpařuje voda do chladnějšího vzduchu, který takové množství vlhkosti nepojme a dojde ke kondenzaci. Taková mlha často vzniká zejména na podzim v ranních hodinách nad jezery a většími řekami, kde je ještě z léta teplejší voda, nebo v zimě při velkých mrazech nad nezamrzlými vodními plochami. Na rozdíl od advekční mlhy, která nad studeným povrchem či vodou leží ve vrstvě, mlha z vypařování nad teplou vodou často stoupá podobně jako kouř.

Mlha, vzniklá některým z těchto způsobů, se snadno může stát oblačností. Například radiační mlha, která vznikla přes noc, se může ráno a dopoledne poněkud zvednout. U země se dohlednost zvýší nad 1 km (již tam není mlha) a zvednutá vrstva se stane oblačností druhu stratus. Přitom ale na výše položených místech, kopečcích či pahorcích, ale i ve vyšších patrech budov může trvat mlha.

Oblak rovněž vzniká kondenzací vlhkosti ve vzduchu, ale většinou bez přímého kontaktu se zemským povrchem. Hlavním mechanismem ochlazování je adiabatická expanze, tedy pokles tlaku vzduchu při jeho pohybu do vyšších hladin, kde je menší tlak. Stlačovaný vzduch se ohřívá, jak se můžeme přesvědčit například při nafukování kola pumpičkou. Naopak rozpínající se vzduch se ochlazuje. Oblačnost vzniká při výstupu vzduchu, kdy vlivem adiabatického ochlazení klesne teplota pod rosný bod.

Výstupné pohyby mají různou příčinu a podle toho se také liší podoba vznikajících oblaků. Například kupovité oblaky druhu cumulus, připomínající květák, vznikají v důsledku konvekce – nad teplým povrchem se vzduch ohřívá, stoupá nahoru a je nahrazován chladnějším vzduchem shora. V místech výstupných pohybů vznikají jednotlivé kupovité oblaky, v místech sestupných pohybů volná místa mezi oblaky. Výstupné pohyby se odehrávají také na frontách, tedy na hranici vzduchových hmot různých vlastností, zejména různé teploty. Zde teplý vzduch vystupuje podél hranice s chladnějším a těžším vzduchem a opět dochází ke kondenzaci. Na rozdíl od konvektivní oblačnosti bývá frontální oblačnost souvislejší, zejména na teplé frontě se vyvíjejí dešťové oblaky druhu nimbostratus. Dalším mechanismem vzniku výstupných pohybů vzduchu je orografický výstup. Při něm proudění vzduchu překračuje horskou překážku, ideálně souvislé pohoří příčně postavené vůči proudění. Na návětrné straně dochází k výstupným pohybům a vzniku oblačnosti, na závětrné straně k sestupným pohybům a adiabatické kompresi, ohřívání vzduchu a rozpouštění oblačnosti. Ve vlhkém vzduchu dochází na návětrné straně k vydatným srážkám, v méně vlhkém vzduchu se na vrcholcích hor vytváří oblak i v případě, že v okolí je jasná obloha.

Kromě adiabatického ochlazování mohou některé oblaky vznikat i jinými způsoby. Nachází-li se ve vzduchu vrstva s vysokou vlhkostí, zejména pod výškovou inverzí, může vyzařováním a následným ochlazováním této vrstvy vzniknout vrstva oblačnosti, nejčastěji druhu stratus. A existují i další, méně časté mechanismy vzniku oblaků.

Dostane-li se oblak k zemskému povrchu, stane se pro pozorovatele v tom místě mlhou. Na vysokých vrcholcích hor se jako mlha projevuje prakticky jakýkoli oblak. Výjimkou je řasovitá oblačnost druhu cirrus, cirrostratus a cirrocumulus, neboť je příliš vysoko a dohlednost v této oblačnosti je větší než 1 km. Vrstevnatá oblačnost druhu stratus je často tak nízko, že se jako mlha jeví i mimo hory – na menších kopečcích nebo ve výškových budovách. Někdy stratus vznikne zvednutím vrstvy radiační mlhy nad zemský povrch, jindy naopak vznikne pod výškovou inverzí a vlivem subsidence během několika dní klesne až k zemi. Při dlouhotrvajícím dešti se může postupně snižovat základna dešťového oblaku a opět se (i na nižších kopcích) měnit v mlhu.

Je tedy určitý rozdíl mezi mechanismy vzniku typické mlhy a typického oblaku, ale jinak se mlha a oblak liší zejména polohou pozorovatele. Co je pro jednoho pozorovatele mlha, může pro jiného být oblak. A mlha může přecházet v oblak a naopak.