YES IS MORE!

„Hravý, kontroverzní, drzý, inovativní nebo provokativní“ nejsou pojmy ze světa reklamy ani bulváru, ale zcela naopak z kulturní sféry. Jde o oficiální charakteristiku předního dánského architektonického ateliéru Bjarke Ingels Group (BIG) a jeho výstavy YES IS MORE, která proběhla letos na jaře v Dánském architektonickém centru v Kodani.

Katalog vydaný při této příležitosti je v podstatě knižní podobou dánské verze výstavy převedené do angličtiny. Titulní manifest Yes Is More slučuje nesporně zábavnou popkulturní formu komiksu s budovatelským étosem kreativního architekta. Navíc vystihuje skutečnost, že v dnešní uspěchané době je komiks přesně tím médiem s maximálním počtem písmenek, která je současný architekt ještě ochoten číst. Komiks pak v kodaňské galerii doplňovala plejáda pracovních i prezentačních modelů.

Na úvodních panelech tak jsou stejně jako na prvních listech knihy vřazeni do jedné linie v rámci dějinného vývoje idejí Mies van der Rohe (Less Is More), Robert Venturi (Less Is a Bore), Philip Johnson (I’m a Whore), Rem Koolhaas (More And More, More Is More…) a Barack Obama (Yes We Can), aby celou elitní řadu s jistou mírou nadsázky završil právě Bjarke Ingels se svým Yes Is More.

Ve svém přístupu, nazvaném pragmatický utopismus (Pragmatic Utopianism), se Ingels pokouší o sjednocení dvou opozičních tendencí, které se podle něj tradičně prolínají dějinami architektury. Do jedné skupiny řadí idealistické experimentátory, jejichž odvážné sny zpravidla končívají nerealizované na dně šuplíku, jako jejich protipól vidí velké korporátní hybatele, kteří zcela opanují trh. Z poněkud černobíle rozvržené skutečnosti pro sebe definoval zlatou střední cestu, na níž chce hledat neotřelá řešení, ale zároveň se úspěšně prosadit mezi velkými hráči. A metodou k dosažení cíle je pozitivní přístup zaštítěný univerzálním YES.

Ve výstavním i knižním projektu jsou představeny jednotlivé studie a realizace ateliéru BIG. Bjarke jako průvodce, oděn do černé barvy, tak typické pro architekty, osobně odkrývá karty zrodu, transformace, pojmenování a prezentování jednotlivých projektů. Nezastírá strategie, jako je recyklace nevyužitých konceptů pro nové návrhy v náležitě upraveném významu nebo zpřístupňování vizí neotřelými způsoby, např. modelem sestaveným z lega, kterým si BIG získali srdce investorova syna, a tím i jeho otce.

Klipovité dávkování informací zhuštěné do úderných, snadno zapamatovatelných sloganů tak leckdy připomíná promyšlené reklamní kampaně nebo ostřílený marketing nadnárodních společností. Celý výstavní projekt je pro BIG dozajista dalším stupněm nacestě do skupiny globálních hráčů na poli architektury. Tento „létající cirkus“ mocných tvůrců barvitě vylíčil britský kritik architektury Deyan Sudjic v knize The Edifice Complex. How the Rich and Powerful Shape the World (London 2006) jako víceméně ustálenou skupinku architektů, převážně mužů, jejichž jméno slouží jako osvědčená značka pro ty investory, kteří se touží blýsknout nějakou nepřehlédnutelnou stavbou. Tedy v těch případech, kdy bývá atraktivní image důležitější než samotná architektonická kvalita.

Bjarke Ingels si zatím svým přístupem a osobním kouzlem úspěšně podmaňuje lokální investory nebo reprezentanty města či státu, horší jsou však výsledky jeho ateliéru v celosvětovém měřítku. Zatímco v Dánsku se můžete ubytovat v některém z nájemních domů, octnout se na psychiatrické klinice nebo si zajít na plovárnu, jež nesou charakteristický rukopis BIG, na globálním hřišti tento ateliér na rozhodující přihrávku stále čeká.