Věci jednoduché a složené

Většina věcí, s nimiž zacházíme v běžném životě, nás nenutí, abychom je problematizovali, zkoumali, teoretizovali o nich a pojmově je zdolávali. Prostě s nimi nějak zacházíme a nanejvýš nás zajímá, zda úspěšně, či neúspěšně. Pokud se však přece jen zamyslíme, v duchu poodstoupíme a začneme se divit, co že ta či ona věc přede mnou vlastně je, může se před námi otevřít nečekaný svět, bohatý na chytré otázky a chudý na rychlé odpovědi. Aniž tušíme, stáváme se filosofy.

Vezměme si třeba takový stůl, právě u jednoho sedím. Vidím ho, dotýkám se ho, mohu jej obejít, odnést, rozštípat, spálit. Zamysleme se, jak takový stůl vůbec vnímáme. Navrhuji rozlišit tři stupně vnímání jednoduchých materiálních věcí:

Stupeň 1. Věc se prezentuje našim smyslům (omezme se pro jednoduchost na zrak) především svým vzhledem. Ten může ovšem záviset na tom, odkud se díváme: deska stolu se nám jeví jako lichoběžník, málokdy jako obdélník.

Stupeň 2. „Skrze“ vzhled viděného vnímáme věc samu, tak jak ji známe ze zkušenosti (například jako stůl v obvyklém smyslu slova „stůl“).

Stupeň 3. Tomu, co vnímáme, zpravidla i rozumíme, včetně uvědomění si rozličných potenciálních funkcí věci (stůl při psaní, při jídle, ale i jako zátarasa, estetický objekt, stůl může být umýván, rozštípán, spálen atd. atd.). V tomto třetím stupni se vlastně již vztahujeme k smyslu předmětu.

V posledních dvou stupních se tiše předpokládá, že vnímaná věc je předem známa jako typ (stůl, kus nábytku, …) a aktuálně i jako individuum (tento stůl přede mnou). Může se ovšem stát, že vnímáme věc jako individuum, aniž bychom o ní cokoliv věděli a aniž bychom ji dovedli jakkoliv zařadit. V takovém případě mají stupně 2 a 3 spíše povahu explorace.

Nyní přesuňme zájem na věci trochu složitější – takové, které se skládají z jiných věcí. Budu jim říkat agregáty ¹⁾ a jejich prvkům součásti agregátu. Předpokládejme, že součásti agregátu určitým způsobem spolu souvisejí, přinejmenším tím, že sdílejí nějaký vymezený fyzický prostor, a přitom jsou vzájemně (nikoliv nutně všechny) fyzicky, funkčně nebo významově propojeny. ²⁾

Co lze říci o vnímání agregátů? Stejně jako prve lze i u agregátu mluvit (1) o jeho vzhledu, (2) o tom, jak jej vnímáme a (3) jak mu rozumíme (čili jak se nám odkrývá jeho smysl). To ovšem předpokládá dvojici úrovní: v prvé vidíme, vnímáme a rozumíme jednotlivým součástem agregátu (včetně jejich vzájemných vztahů), v druhé úrovni vidíme, vnímáme a rozumíme agregátu jako celku. Sám kognitivní proces může postupovat od první úrovně k druhé, ale také od druhé k první. Nebo lze oba směry kombinovat v jakémsi hermeneutickém kruhu.

Situace je však ještě zapeklitější: někdy se nacházíme vně agregátu a dost dobře nevidíme do jeho nitra, jindy jsme zase uvnitř a nevidíme agregát jako celek.

Ukázkovým příkladem agregátu prvého typu jsou mechanické hodinky. Pokud jsou zakryty v pouzdře, můžeme je i s pouzdrem považovat za jednoduchou věc (vnímáme jen povrch, velikost a tvar), a jestliže nám něco nebude jasné, bude to spíše otázka, odkud se bere jejich celková funkce (a tedy smysl), totiž dostatečně přesné ukazování času. Chceme rozumět. Nezbývá než odstranit pouzdro a zkoumat vnitřní strukturu hodin. Spatříme součásti (ozubená soukolí, pružinu, nepokoj, kotvu a setrvačku). A opět jen něco z toho vidíme přímo – můžeme si však vytvářet hypotézy, popřípadě stroj dále rozebírat (nejlépe obojí). Pokud například známe zákon poměru rychlostí u ozubeného převodu, můžeme formulovat hypotézu o roli jednotlivých koleček v soukolí; ale ani to asi nebude stačit, demontáži se nevyhneme. Své hypotézy pak rozšíříme o další (častěji však stroj zničíme i s jeho smyslem).

Případ, kdy jsme uvnitř agregátu, lze opět ilustrovat na hodinovém stroji, ale větším, řekněme na orloji. ³⁾ Zde to s demontáží bude horší, zato můžeme strojem prolézat, či aspoň do něj vsouvat hlavu. Poznat vnitřní strukturu můžeme díky tomu, že máme tělo, kterým dovedeme vhodně pohybovat.

Oba příklady naznačují, že naše poznání (jehož je vnímání jen speciálním případem) může jít ruku v ruce s naším konáním, s akcí (v prvním příkladu je akcí demontáž, ve druhém tělesný pohyb, v obou příkladech orientace pohledu). Tím se dostávám k enaktivnímu principu v kognitivní vědě, o němž jsem se na tomto místě už vícekrát zmínil. ⁴⁾

Demontáž agregátu, respektive pohyb skrze něj, lze z hlediska enaktivní kognitivní vědy považovat za plnohodnotný, někdy i nevyhnutelný zdroj poznání. To ovšem neznamená, že agregát musíme opravdu rozebrat, stačí, že víme, jakými úkony a s jakými nástroji bychom to dovedli, kdybychom chtěli. Ve hře je tudíž i jednání imaginativní. Rozumím-li napří klad ozubenému soukolí jako pohybovému mechanismu, nemusím s ním točit, stačí si to umět představit.

K poznání funkčních vztahů uvnitř agregátu samotná demontáž ovšem nemusí stačit. Zpravidla je k tomu třeba rozsáhlá teoretická i praktická znalost světa a zákonitostí v něm, přesahující běžné pojetí enaktivního principu. Bylo by proto namístě v těchto případech mluvit o radikálně enaktivní kognici. ⁵⁾