Podrobnosti z rozmnožování prakytovců

Ještě před nějakými třiceti lety jsme evoluci kytovců znali jen v hrubých obrysech. Dnes míváme často k dispozici kompletní či téměř kompletní kostry i těch nejstarších kytovců a jejich předků, známe detailně jejich fylogenetické vztahy a evoluci morfologických znaků. O způsobu jejich života (např. preferovaném prostředí prakytovců) se dovídáme z izotopů a celkově vzato dnes známe minulost kytovců velmi podrobně. Nedávno se podařilo objevit dvě téměř kompletní kostry nového prakytovce v Pákistánu. Tento kytovec ze středního eocénu s vědeckým jménem Maiacetus inuus byl asi 2,6 metrů dlouhý a dosahoval hmotnosti 280–390 kg. Na základě kostry se usuzuje, že šlo o zvíře žijící převážně ve vodě, rozhodně se nevydávalo na žádné delší suchozemské procházky. Jeho zuby vypovídají o lovu ryb a končetiny pravděpodobně nesly plovací blány. Vědce dále zaujal unikátní nález nenarozeného mláděte v břišní dutině samice, díky němuž jsme získali řadu cenných informací. Předně byla překvapivá poloha nenarozeného jedince, který měl hlavu směřující k porodnímu kanálu. To je pozice typická pro suchozemské savce, zatímco dnešní kytovci začínají plod vypuzovat od ocasu. Hlava přijde na řadu až v závěru porodu, což možná usnadňuje vyplutí mláděte k hladině ve stejném směru s matkou (takže „nezabloudí“), ale hlavně zabrání utonutí mláděte v případě, kdyby plod na nějaký čas uvízl v porodních cestách. Z polohy plodu u fosilního nálezu proto autoři popisu předpokládají porody na souši. Nenarozené mládě bylo patrně nedlouho před porodem a s ohledem k pokročilé mineralizaci zubů se zdá, že majacetus rodil jedno dobře vyvinuté mládě (ostatně tak tomu je i u všech savců příbuzných kytovcům – hrochů a všech ostatních sudokopytníků). Dále se na základě velikosti těla obou koster dospělců a tvaru pánve podařilo odhadnout míru sexuálního dimorfismu – samci byli asi o 12 % větší. Na základě srovnání s mořskými savci víme, že pokud jsou samci nápadně větší než samice, inklinují samci k teritorialitě a harémovému způsobu rozmnožování. Samci pak bojují buď o samice, nebo třeba o vhodné teritorium s bohatou potravní nabídkou či bezpečím před přírodními živly či predátory apod. U tohoto druhu však samec nebyl o tolik větší, takže je pravděpodobnější, že si nemonopolizoval samice ve vhodném teritoriu. Tento předpoklad podporuje i doposud zdokumentovaná fádnost fosilního šelfu dané lokality. (PLoS ONE, 4, 1–20, 2009)