Znechuceni lejnem?

Odér lejna většinu živočichů odpuzuje. Z těch několika výjimek jsou zřejmě nejznámější hovniválové – brouci podčeledi Scarabeinae (z čeledi vrubounovití) – s více než 5000 druhy. Drtivá většina druhů se živí lejny obratlovců (respektive bakteriemi porůstajícími lejna), nicméně se mezi nimi najde pár výjimek. Ty se potravně specializují na saprofágii, konkrétně se živí hnijícím ovocem, houbami či mrtvolkami bezobratlých živočichů. Z Afriky je známo několik druhů lejnožroutů rodu Onthophagus, kteří jsou přitahováni chemickými látkami, jež vylučují ohrožené mnohonožky k odpuzení predátorů.

Látkami odpuzujícími většinu predátorů jsou deriváty chinonů; ¹⁾ pro některé lejnožrouty to však je pozvánka k prostřenému stolu. Ochotně přilétají jak k návnadě ze sekretů mnohonožek, tak k syntetickým přípravkům na bázi chinonu. Výhoda této bizarní speciace je zřejmá – čerstvé mrtvolky mnohonožek, dosud páchnoucí obrannými sekrety, jsou okamžitě konzumovány lejnožrouty, kteří se tak vyhnou silnému soupeření o exkrementy (v tropech se vyskytuje běžně 80 a více druhů vrubounů na jedné lokalitě). Proč však čekat, až mnohonožka, kterou nějaký predátor napadl, poranil a znechuceně opustil, zemře?

Tak zřejmě „uvažovali“ vrubouni druhu Deltochilum valgum, kteří se zaměřili na lov živých mnohonožek. Tento druh obývá nížinné pralesy v Jižní Americe a ve studii zabývající se výzkumem vrubounovitých v Peru dával jako návnadě v pastech přednost živým mnohonožkám, přičemž poraněným dával přednost před neporaněnými i před ostatními druhy potravy. Z „dobrotivého“ požírače exkrementů se vyvinul v „obávaného zabijáka“, který odvleče mnohonožku až desetkrát větší, než je sám. Zajímavé je, že vrubouni D. valgum svou kořist nevalí klasickým vrubounovitým způsobem (couváním se zadníma nohama na kuličce), ale táhnou její tělo za sebou zaháknuté pomocí zvláštně prohnuté holeně posledního páru nohou a prodlouženého krycího štítku (pygidia) na zadečku (obrázek 2). V ústraní poté mnohonožku rozkouskují prodlouženým čelním štítkem (clypeem) s výraznými zoubky, často jí nejdříve odkrojí hlavu. Stejně jako se vrubouni dokážou „servat“ o kuličku, soupeří příležitostně tento druh o svou mnohonožčí kořist.

Tímto způsobem, předjímajícím smrt poraněných mnohonožek, dokázali původní požírači výkalů a shnilotin (koprofágové a saprofágové) změnit potravní preference na lov kořisti s odporným odpuzujícím zápachem. Z lidského hlediska je těžké říci, která potrava je nechutnější, mnohonožky by však zřejmě byly raději, kdyby vrubouni zůstali u výkalů. (Biology Letters, doi: 10.1098/rsbl.2008.0654, 2009; J. Chem. Ecol. 30, 731–740, 2004; Coleopt. Bull. 52, 174–178, 1998)