Ropuší jedy

Žáby (Anura) se řadí mezi pasivně jedovaté živočichy. Jejich jed je produkován exokrinními jedovými žlázami, které jsou rozmístěny nepravidelně v kůži celého těla, zejména však na hřbetě a horní části hlavy. Hlenovité sekrety těchto žláz chrání žáby před mikrobiálními a houbovými infekcemi a značná jedovatost přítomných látek, spojená s jejich hořkou chutí, jim skýtá pasivní ochranu před predátory. Antimikrobiální a antifungální aktivitu sekretu zajišťují krátké peptidy, toxicitu sekretu zejména živočišné alkaloidy nebo srdeční glykosidy.

Čeleď ropuchovitých (Bufonidae) zahrnuje několik rodů žab známých jako ropuchy. U nás žijí tři druhy: ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Bufo viridis) a ropucha krátkonohá (Bufo calamita). Ropucha obecná (viz obrázek 1) je u nás nejběžnější, vyskytuje se na celém území České republiky. Dává přednost smíšeným lesům a většinu života tráví na souši, s výjimkou krátkého období rozmnožování na jaře. Ropucha zelená je druhem typicky vázaným na stepní ekosystémy a ideální podmínky k svému životu nachází v zemědělské krajině v teplejších oblastech. V České republice je ropucha krátkonohá kriticky ohroženým druhem a v Bernské konvenci je zařazena mezi druhy přísně chráněné. Největší z ropuch je ropucha obrovská (Bufo marinus), která je domovem v Jižní a Střední Americe. Dospělé žáby mají velikost 12 až 15 cm, ale byly nalezeny exempláře velké kolem 40 cm s váhou asi 2,5 kg. Ropucha obrovská je velmi žravá a v druhu potravy nevybíravá. Byla proto uměle vysazována v mnoha oblastech celého světa, aby pomohla likvidovat přemnožené škůdce. Sama se však stala nevítaným škůdcem a dnes s ní vede boj řada zemí.

Do Austrálie byla ropucha obrovská přivezena v roce 1935, aby bojovala s broukem Dermolepida albohirtum, škůdcem třtinových plantáží. Rychle se však rozmnožila a stala se nebezpečím pro domácí živočichy. Její populace se odhaduje na 200 milionů, stále roste a expanduje do dalších oblastí. Největším rizikem pro ekosystém je požírání jedovatých ropuch zdejšími predátory. S příchodem ropuch byl zaznamenán početní pokles populace kunovce severního (Dasyurus hallucatus), hadů, varanů i krokodýlů.

Látkami odpovědnými za jedovatost ropuch jsou především steroidní glykosidy a steroidní alkaloidy. Klinický průběh otravy je obdobný jako u otravy steroidními glykosidy náprstníků (druhů rodu Digitalis). Při požití jedu se nejprve projeví místní podráždění zažívacího ústrojí, později zvracení a průjmy. Zpomalí se pulz, srdeční činnost začne být nepravidelná, dýchání je obtížné a mohou se objevit poruchy vidění. Následují halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy a závratě. Smrt nastává v důsledku zástavy srdce. Nejdéle známým steroidním alkaloidem ropušího jedu je bufotoxin (viz obrázek 2), jehož střední smrtná dávka pro myš je 0,4 mg/kg. Smrtelná dávka pro dospělého člověka se odhaduje na 10 až 15 mg. V ropuším jedu se bufotoxin vyskytuje v množství asi 1 %, takže dávka, která může usmrtit člověka, je obsažena přibližně v 1 g hlenovitého sekretu.

Další součástí ropušího jedu jsou indolové alkaloidy. Nejznámější z nich, bufotenin, halucinogen s psychotropním účinkem, je rovněž přítomen i v některých rostlinách. Obsah bufoteninu v ropuším jedu může být až 4,7 %. Jeho halucinogenní dávka je 0,05 mg/kg váhy (3,5 mg pro 70 kg vážícího člověka), což odpovídá necelému 0,1 g ropušího sekretu. Účinek bufoteninu na člověka je stejný jako účinek LSD nebo psilocybinu.

Halucinogeny mají mezi drogami výjimečné postavení. U zdravého člověka vyvolávají psychické změny, poruchy vnímání a nálady, zasahují do cítění a myšlení. Jejich zvláštností je, že selektivním způsobem tlumí některé procesy v nervovém systému, což vede k zostření smyslů až k nadnormální úrovni. Zostřené vnímání pak nabízí pestrou směsici tvarů, vůní a chutí. Intoxikovaný má často dojem, že chápe skrytá tajemství běžně používaných předmětů. Halucinace mají podobu barevných, bohatě strukturovaných vizí a snových krajin, často se v nich vyskytují bizarní tvary. Obliba halucinogenů je velká, a tak není divu, že pozornosti narkomanů neušly ani halucinogenní ropuchy.

V osmdesátých letech minulého století se ve Spojených státech rozšířilo kouření cigaret s obsahem usušené ropuší kůže. Novinkou poslední doby je olizování živých ropuch, což je spojeno nejen s konzumací drogy, ale i s nutností překonat odpor k tomuto obojživelníkovi. Konzumace drogy je tedy spojena s „adrenalinovým sportem“. Předmětem zájmu evropských narkomanů je ropucha obecná a zelená, v Americe je k tomuto účelu využívána nejčastěji ropucha coloradská (Bufo alvarius). Použití ropuchy jako zdroje halucinogenů však není nové. Jed ropuch byl odnepaměti složkou čarodějnických receptur a zmínku o něm najdeme i v Macbethovi od W. Shakespeara.

Bufotenin a některé další dimethylované deriváty indolu (N,N-dimethylserotonin, N,N-dimethyltryptamin apod.) byly nalezeny také u lidí s různými formami psychózy. Halucinogenní indolové alkaloidy mohou za určitých okolností vznikat přímo v mozku jako endogenní metabolity neurotransmiteru serotoninu a být příčinou některých psychických poruch, například schizofrenie.