Daniel Carleton Gajdusek

Ve věku pětaosmdesáti let zemřel 12. prosince 2008 v norském Trømsö laureát Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu za rok 1976 Daniel Carleton Gajdusek. Muž, kterého jeho bývalý spolupracovník Frank McFarlane Burnet charakterizoval jako „génia s citovou vyzrálostí patnáctiletého dítěte“.

Volný schod v podkroví

Tento potomek slovenských a maďarských vystěhovalců se narodil 9. září 1923 v americkém Yonkers. V dětství ho nejvíce ovlivnila teta Irena, která pracovala v botanickém ústavu a vodila ho na dlouhé přírodovědné procházky. Malý Carleton se stal zapáleným entomologem. Učitele přiváděl k šílenství tím, že v kapse permanentně nosil smrtičku s nápisem: Jed – kyanid draselný. Životní zlom znamenalo pro malého Carletona přečtení knihy Paula de Kruifa „Lovci mikrobů“. Pod jejím vlivem se rozhodl věnovat medicíně a mikrobiologii. Ambicemi se netajil. Na schody vedoucí do klukovské laboratoře v podkroví si napsal jména hrdinů de Kruifovy knihy, nejvýše pak jména Roberta Kocha a Louise Pasteura. Poslední schod nechal volný s tím, že tam vepíše svoje jméno, jen co dostane Nobelovu cenu jako jeho velké vzory.

Po studiích na Harvardu a Caltechu vyrazil Gajdusek do světa. Pracoval v horách Hindúkuše i v džunglích Jižní Ameriky. Navštívil zapadlé kouty Íránu, Afghánistánu i Turecka, zavítal do Malajsie i na ostrovy Nové Británie. Vždycky si ale držel laboratorní zázemí, kam se ze svých výprav vracel, aby materiál nasbíraný v terénu zpracoval těmi nejmodernějšími metodami. Nadchl se pro filmařinu a díky tomu zůstaly některé jeho počiny zachyceny na filmovém pásu. Ve snímku „Vzteklina u člověka“ z roku 1954 zdokumentoval spolupráci s Marcelem Baltazarem z Pasteurova ústavu v íránském Teheránu, který zjistil, že až třetinu pacientů pokousaných na hlavě vzteklou šelmou nelze zachránit tradičním očkováním. Gajdusek navrhl Baltazarovi, aby spolu s vakcínou použil i protilátky proti viru vztekliny získané z králičího séra americkým imunologem Heraldem Coxem. Společně pak tímto způsobem vyléčili 18 pacientů pokousaných na hlavě vzteklými vlky.

Nejslavnější dobrodružství

V roce 1957 začíná Gajduskovo nejslavnější dobrodružství. Jede na Novou Guineu za místním lékařem Vincentem Zigasem, který jako první běloch narazil na případy choroby kuru postihující příslušníky kmene Fore. V počáteční fázi patřila k hlavním symptomům kuru nejistá chůze. Později se přidal třes a poruchy řeči. Během několika měsíců ztratili pacienti vládu nad svým tělem a umírali. Gajdusek od samého počátku správně předvídal, že se oběti nakazí při obřadních kanibalských hodech. Nepřičítal si za to nijak zvláštní zásluhy.

„Na to, že je kuru nakažlivé a že se šíří při kanibalských rituálních hostinách, přišel i místní opilec,“ řekl Gajdusek v jednom z mála novinových rozhovorů, které za svůj život poskytl.

Zpočátku Gajdusek sázel na nějaké známé onemocnění postihující nervový systém, jako je například syfilis, lepra nebo zápal mozkových blan. Jenže projevy kuru tomu nenasvědčovaly.

V roce 1959 došli Zigas s Gajdusekem k závěru, že nezbude než oběti kuru pitvat. Oba měli strach z toho, jak jejich záměr přijmou Foreové. Ti však byli vyhlídkou na pitvu nadšeni. Porcování těl svých blízkých chápali jako výraz úcty a lásky. Potíže nastaly z úplně jiných důvodů. Gajdusek a Zigas si úzkostlivě myli ruce, což Foreové pochopili jako projev hnusu nad tělem jejich blízkých a urazili se. Nechápali, čeho se oba vědci štítí. Další problém byla nezvládnutelná chuť Foreů při pitvě „pomáhat“. Holýma rukama sahali do útrob pitvaných těl, aby Gajduskovi pomohli vyjmout ten či onen orgán.

„Měli děsně špinavé ruce,“ hrozil se ještě po letech Gajdusek. „Zkoušeli jsme jim dávat sterilní chirurgické rukavice, ale nemělo to cenu. Klidně se rukou v rukavici nejdřív dloubali v nose, a pak sáhli do pitvaného těla.“

Teorie „pomalých virů“ neobstála

Ani pitvy tajemství kuru neodhalily. Gajdusek uznal, že je na čase vrátit se do civilizace a do laboratoří. Neodjížděl s prázdnýma rukama. Vyplatil pozůstalé po obětech kuru zápalkami, noži a sekerami a do Národního ústavu zdraví v americké Bethesdě se vracel se vzorky tkání nemocných lidí. V roce 1961 tam zahájil pokusy, při kterých se podařilo přenést kuru na šimpanze. V roce 1966 připsal na základě výsledků těchto experimentů původ kuru a dalších podobných chorob „pomalým virům“. O deset let později obdržel Nobelovu cenu za „významný přínos k poznání některých nakažlivých chorob“. Těžko říci, zda při té příležitosti navštívil rodný dům a dopsal své jméno na poslední stupeň schodiště do podkroví. Jisté je, že jeho teorie pomalých virů neobstála a byla vystřídána prionovou teorií, za kterou byl oceněn v roce 1997 Nobelovou cenou americký lékař Stanley Prusiner. Podle ní je původcem kuru a dalších onemocnění označovaných jako spongiformní encefalopatie ¹⁾ infekční bílkovinná částice, prion.

Gajdusek byl excentrik. Tomuto povahovému rysu vděčil nejen za úspěšnost při vědeckém bádání, ale i za životní pád, jenž ho potkal v pokročilém věku. V roce, kdy si jel Prusiner pro svou „Nobelovku“, nastoupil Gajdusek do vězení za pohlavní zneužívání více než padesátky dětí mikronéského a melanéského původu, jež adoptoval v jejich domovině a přivezl je do USA. Sex s nezletilci nebyl mezi novoguinejskými kmeny tabu a patřil bezmála k dobrým mravům. Gajdusek si až pozdě uvědomil, že Amerika vnímá tuto otázku úplně jinak. Když byl v roce 1998 propuštěn, uchýlil se do Evropy, která byla podle jeho názoru méně puritánská než Spojené státy. Navzdory silně podlomenému zdraví i nadále vědecky pracoval. Střídavě působil na univerzitách v Amsterodamu a v Trømsö, kam se uchyloval na zimu. Tam se jeho nevšední životní pouť také završila.