Věda, peníze a válka

Krajina se zbraní je nová hra autora středních let Joea Penhalla. Od tohoto britského eklektika byla v Národním divadle na scéně Kolovrat uvedena hra Slyšet hlasy (dnes ji mohou diváci vidět v provedení studentů DAMU na školní scéně Řetízek v režii Jaroslavy Šiktancové). Slyšet hlasy je variace na Dostojevského Idiota zasazená do současnosti a ve hře Krajina se zbraní jako by autor rozvíjel téma z Dürrenmattových Fyziků.

Připomeňme si, že Dürrenmattův vědec Möbius, fyzik, se skrývá v luxusním blázinci, aby nemusel svými objevy a vynálezy sloužit společnosti, s níž má ty nejhorší zkušenosti. S ním jsou tam dva agenti protivných mocností, kteří předstírají šílenství a bludnou identitu (jeden hraje Einsteina, druhý Newtona). Ve chvíli, kdy jim zdravotní sestry přijdou na jejich předstírání, začnou je agenti vraždit. Také Möbius zavraždí zdravotní sestru, kterou má rád, jednotlivá vražda mu totiž připadá jako menší zlo než hromadné válečné zabíjení, k němuž by vedlo využití jeho znalostí. Největším démonem je však majitelka sanatoria, která to všechno manipuluje… Dürrenmatt napsal své varování před zneužitím vědy v roce 1962 jako filozofickou grotesku na zřetelném pozadí studené války.

V díle Joea Penhalla vymyslí mladý muž Ned drobné létací stroje bez lidské posádky, které jsou schopny vyhledat a zaměřit cíl i uvnitř objektů, například v interiérech nebo podzemních bunkrech. Časoprostorem jeho hry je Bushova „preventivní“ válka proti terorismu a poetika jeho hry je realistická.

NED: Prostě takoví lítající robůtci veliký asi jako, jako větší pták. S kamerou pro sledování, ze super lehkýho hliníku, v úplně netypickejch tvarech jako klín nebo disk, aby se jim dobře manévrovalo.

Když jedeš určitejma úsekama nevadský pouště, je jich plná obloha. Máš pocit, že jsi na tripu… Jenomže problém byl, že s nima nešlo lítat uvnitř budov, protože jim tam vypadne satelitní navigace, ztratí kontakt s GPS. Ale díky mýmu novýmu systému, jakmile se dostanou z dosahu GPS, začnou se navigovat vzájemně.

Představ si špačky u řeky, jak krouží nad Hammersmithským mostem. Viděl jsi je někdy? Vytvářejí takový obrazce po osmi, nebo paprsky jako svatozář. Vytvoří tvar, a pak se všichni najednou pohnou a tvar se změní. Skvělé obrazce, komplikované formace, komplexní, nádherný, organický pohyb. Nikdo je nevede, umístí se do naprosto přesný polohy díky vzájemný komunikaci.

Vyvinul jsem pro ně aplikaci vzájemný komunikace, takže už satelitní navigaci nepotřebujou. Vytvoří si svůj vlastní režim chování a navigují se sami. Můžeš je poslat i do metra!

V dialogu s bratrem zubařem se Ned dostane ze stavu nadšení do stavu nejistoty, připomene si rodinné zázemí i osobní prohru v manželství, a nakonec se rozhodne své duševní vlastnictví nevydat. I za cenu, že nevydělá peníze, které mu zpočátku imponují.

To pochopitelně není možné, Neda začne zpracovávat napřed ekonomická ředitelka zbrojního koncernu Rossová, a když neuspěje, nastoupí místo ní tvrdý Brooks, protřelý agent tajných služeb. Ned tedy program vydá, ale zavirovaný, pak se skrývá, podají si jeho bratra, ten „kápne božskou“ (protřelému Brooksovi nelze vzdorovat), a pak už ho vidíme na jevišti, jak prohlíží bratrovi Nedovi, který mezitím zpustl a pije, chrup. Ned mu pak řekne, jak ho Brooks našel a jak z něj dostal ty přístupové kódy… a nakonec pozve bratr zubař bratra fyzika na oběd a ten pozvání přijme. Jak s vynálezem nakládat, to ponechá ministerstvu obrany (jak se v každé zemi jmenuje ministerstvo války) a uchýlí se zpátky do rodinného kruhu.

Inscenaci režíroval v Dejvickém divadle herec Martin Myšička, který je mezi herci výjimečný nejen svým uměním, ale i tím, že vedle DAMU vystudoval (a dostudoval) i Matematicko-fyzikální fakultu. Zvolil jednoduchou neměnnou scénu, ozvláštněnou projekcí na zadní horizont a nevyzpytatelným pohybem malých vrtulníčků, řízených zřejmě ze zákulisí. Na konci ožije plyšová kočka. Inscenaci to dodává hravost, humor i tajemno.

Postavy bratrů Neda a Dana hrají Pavel Gajdoš a Jaroslav Plesl, z nichž zejména Gajdoš svým mládím a sportovním půvabem připomíná, že objevitelé a vynálezci bývají velmi mladí lidé, kteří ovšem – vzhledem k malé životní zkušenosti – jsou snadno náchylní k nejrůznějším svodům. Takové obsazení je režisérovou inovací, text hry spíše předepisuje potrhlého, zanedbaného a poněkud bizarního poděsa, který má problémy v sexuálním životě a starší bratr si o něj právem dělá starosti. Sportovní a pohledný Ned je ve vztahu obou bratrů spíše ten silnější, byť zřejmě mladší. Postava bratra Dana je ovšem vysloveně špatně napsaná, zubař je ochoten ke kosmetickým, zdraví nebezpečným, ale dobře placeným zákrokům, žije životem zadluženého moderního maloměšťáka. Jeho radikálnímu odmítnutí bratrova zbrojního angažmá pak ovšem divák nerozumí. Jaroslavu Pleslovi se postava těžko hraje, mimo jiné proto, že je navlečena do nesmyslného obleku s růžovou kravatou, v němž vypadá jako idiot. Ačkoliv se jednotlivá dějství hry odehrávají v různých, od sebe dost vzdálených časech, kostýmní výtvarnice herci nedopřeje převlek.

Touha po penězích je silným motivem inscenace, bratr zubař má náročnou ženu a rodinu, platí nehoráznou hypotéku za luxus vily s bazénem, bratr vynálezce ovšem také bydlí v luxusním bytě. Nakonec ale ani zadlužený zubař nechce schválit Nedovi jeho „kšeft“ s vojenským průmyslem. A v posledním dějství hry se z úst vynálezce Neda dovíme, že ho opustila žena, protože nechce mít děti s někým, kdo vyvíjí zbraně, a že tedy Ned ty těžké peníze nemá pro koho vydělávat.

Ned, který stojí před volbou, zda vzdorovat zbrojní moci a stát se psancem bez domova a bez adresy, nebo se poddat a vrátit se do rodiny a k normálnímu životu, zvolí to druhé.

Postavy zástupců establishmentu jsou schematické. Rossová, kterou hraje Simona Babčáková, herečka s tváří jako Barbra Streisandová, je ve hře kvůli tomu, aby objasnila autorskoprávní a patentové okolnosti vynálezu. Jejím prostřednictvím se dovídáme, proč Ned nemůže jen tak od projektu cuknout. Brooks, hraný Ivanem Trojanem, je mrazivě klidný, bez emocí, ďábelsky logický agent tajných služeb, který dovede jen tak mimochodem naznačit nejstrašnější mučení, jaké je možno použít při získávání informací. Informace získá, a tím jeho funkce na jevišti končí.

Rossová je, podobně jako bratr Dan, v inscenaci postižena podivným přístupem kostýmní výtvarnice: má na sobě rudé šaty, které jí nesluší, a k nim krajkové černé punčochy. Vypadá (až na ty punčochy, které jsme v televizi neviděli) jako Jana Bobošíková v době, kdy moderovala nedělní po(pu)li(s)tické polední diskuse na Nově. K takové asociaci ale není u postavy obchodní ředitelky zbrojního koncernu žádný důvod, jen to herečce znesnadňuje úkol zahrát ženu, která má vysokou funkci v zaměstnaneckém poměru a musí odvést požadovanou práci za každou cenu.

Inscenace této schematické a nedomyšlené hry Joea Penhalla má povahu spíše představení pro mládež, zejména proto, že Pavel Gajdoš hrající Neda je silný identifikační vzor a skutečný herecký objev. Je sympaticky normální, mladý, při vší jeho inteligenci mu věříme i existenciální naivitu. Také ozvláštnění inscenace létajícími objekty může být velmi působivé, zejména pro mládež mužského pohlaví. Dospělý a životem zkušený divák postrádá hlubší argumentaci v dialozích, věrohodnější dramatický vývoj, zřetelnější kontury postav. Jestliže jsem na začátku napsala, že Joe Penhall je eklektik, je třeba dodat, že ve své dramatice se dopouští právě oné televizní povrchnosti a myšlenkové nedůslednosti, s jakou by divadlo mělo polemizovat. V Krajině se zbraní se jí spíš přizpůsobuje.