Div né básně

Kniha básní, ale také kniha o básních i básnících, ptácích i ptáčnících, Čechách i Češích, vycpaných i živých. Vhodná k živelné radosti i k pochmurnému hloubání o rané invenci, mnohem později utopené v ideo logické louži. Zdá se to být poněkud naruby, začněme proto ne od jádra, jak se sluší, ale od slupky. Ta je pergamenová a nese prvoplánově titul Tučňák s podtitulem Básně. Když ale přebal přitisknete k deskám, vyvstane vám před očima Můj tučňák s podtitulem buď Divné básně, nebo Div né básně (hříčka vpravdě raně nezvalovská). Vesele žlutý průsvitný přebal čtete spolu s šedavým potahem pevné vazby.

Což ovšem zdaleka není jediná podivnost. Autorkou půvabných ilustrací je sice Kristýna Cílková, ale grafiky na předsádkách a potahu jsou dílem kolektivním, na němž se angažovalo hejno slepic z kurníku patřícího prarodičům výše jmenované. Umělkyně si pod hřad odložila zinkové desky se zdánlivě hotovým dílem. A ejhle, němé tváře podlehly volání Múzy! Za nějaký čas (pro chemiky upřesněme, že šlo o 1561 hodin vcelku) oxidovaly sirné sloučeniny ze slepičího guana na slabé kyseliny, jež v zinku vyleptaly nenapodobitelné (a neodstranitelné) abstraktní obrazce. A tak se vejcodárné ptactvo postaralo o důstojný počátek i závěr svěžího dílka.

Že v těch básních Nezvala nepoznáte? Není divu, byl mnohem dříve umělcem než Nezvalem: Obloha panna Marie / zjevila se mi po klekání / v blankytném lůně nesla lilie / a srp a hvězdné vyšívání… Srp zůstal, jen vyšívání ztratilo stříbrnou nit. Kladivo a vyšívání? Dejte pokoj! Byl básník, ba div né Básník. Aniž chtěl, zanechal nám Strašnou růži, Muzeum vycpaných ptáků nebo Šílenou hru na schovávanou (oddíly této „vybírky“). Věru podivuhodný kouzelník, než ztratil stříbrnou nit. Jak o něm napsal jeho spolužák Bedřich Fučík r. 1919: I nezbývalo než vylákat ho před nádraží, hodit ho do smetených hromad sněhu a pokusit se ztlumit žár, aby v něm snad neshořel. Ale Nezval i v tom sněhu rýmoval dál. Bylo to divoké, groteskní, posedlé a skoro šílené…

Nerozebrala jsem záměrně ani jednu báseň. Neuvedla jsem ani autora knihy. Není jím Vítězslav Nezval, který ty básně nevybral. Není jím ani Václav Cílek, který ty básně vybral. Snad za to můžou studenti, kteří se opakovaně dožadovali předčítání podivných veršů. A byli to oni, kdo bezděčně hledali paralely daleko za hranicemi poezie.