Konec všeho - probuzení ve století úpadků

Richard Heinberg napsal v roce 2003 skutečně vlivnou a dobře dokumentovanou knihu Večírek skončil: ropa, válka a osud industriálních společností, v níž popsal hypotézu ropného vrcholu, tedy doby, kdy produkce ropy začíná nevratně klesat. Počátek ropného vrcholu (pokud věříme, že má průběh strmě klesající sinusoidy, hovoříme o ropném zlomu) kladl do let 2008–2015. V roce 2004 následovala o něco povrchnější Energetická cesta dolů, ve které Heinberg navrhuje, co by společnost měla dělat v období nedostatku energie. Zatím jeho poslední a pravděpodobně nejhorší kniha je soubor esejů o vrcholu, tedy „konci“ všeho.

Základní myšlenkou nejspíš je, že svět, ve kterém žijeme, považujeme za normální, ale ve skutečnosti je anomální a jednou se z něj probudíme. To, co nás začíná probouzet, je nedostatek energií, surovin a komodit obecně. Nejde ani tak o to, že ropa, mangan nebo máslo dojdou, ale o to, že začnou být drahé a už se nikdy nezlevní, protože věk laciných energií skončil. Zastánci hypotézy ropného vrcholu věří, že existuje jeden hlavní faktor, který ovlivňuje chod celé civilizace, a tím je energie. Myšlenka původně vznikala v okruhu Odumových žáků a týkala se klasifikace ekosystémů podle dostupnosti energie a jejích toků v nějakém polouzavřeném přírodním systému. Tento princip byl v posledních několika letech vztažen na vývoj v celé společnosti, a to zejména v souvislosti s růstem cen všech fosilních paliv, protože „pokud se něco děje s energií, děje se to s celou společností včetně vědy a kultury“.

Nemá cenu kritizovat obvyklý americký styl podobného psaní, který bývá směsí nějakého osobního příběhu (Když jsme jeli do Mexika, uviděli jsme…), několika velmi dobrých a řady problematických sekundárních pramenů. Zajímavé je všimnout si, kdo na přebalech knih tento typ víceméně podřadné literatury chválí a proč to dělá. Jsou to často spisovatelé podobného stylu, jindy prezidenti různých společností, někdy renomovaných institucí, leckdy i solidní vědci. Někteří z nich věří, že podobně smýšlející organizace (v současné době existuje asi 150 „post-karbonových“ společností) by se měly podporovat, jiného zaujme myšlenka a několik vědců ví, že pokud kniha ovlivňuje nějakou důležitou náladu ve společnosti, je zapotřebí se jí zabývat a ne ji ignorovat.

Podstatné na Heinbergových esejích je pozorování, že začíná období nedostatku řady dříve dostupných surovin. Hovoří sice zejména o ropě, ale na trhu se nedostává některých platinových kovů, vzácných zemin, stříbra a kupodivu i helia, které má na světě jen několik málo ložisek. Bývá přimíseno do zemního plynu, takže po vyčerpání takového ložiska zaniká také výskyt helia. Už nejde jenom o zákon nabídky a poptávky, při kterém cena komodity kolísá dejme tomu o první desítky procent, ale o skutečné vyčerpání některých tradičních ložisek a pozvolné hledání náhradních akumulací či surovin, při kterém je nutné zavádět nové technologie, a cena tak může stoupnout na několikanásobek. Zjednodušeně řečeno se probouzíme do světa, kde je nutné začít šetřit a důsledně recyklovat, ale zatím ještě s mentální setrvačností žijeme ve světě nadbytku a plýtvání.

Pokud vás zajímá aktuální stav přemýšlení o „post-karbonovém“ světě, je možné se opřít o desítky internetových zdrojů. Jako slušné východisko navrhuji The Oil Drum na adrese www.theoildrum.com.