Husté pletivo vzájemných vztahů věcí a událostí

Jméno Stanislava Komárka – historika biologie, filozofa, publicisty, básníka aj. – je vždy zárukou zajímavé četby. Zejména pro poměrně nevšední způsob psaní, související s jeho nesmírnými znalostmi z mnoha oborů lidské kultury včetně hustého pletiva vzájemných vztahů věcí a událostí. V prvých autorových knihách byly věty, jimiž vysvětloval a doplňoval myšlenku hlavní věty, v kulatých závorkách. Později k dovysvětlení pojmů ve větě uzavřené v závorce kulaté přibyly ještě věty v závorkách hranatých. V poslední knize však hodnotí autor spíše věci zcela konkrétní, nevyžadující podobnou větnou stavbu: je to přehled ptáků žijících, respektive popisovaných z Čech od středověku až po konec 19. století. Jeho základem je český překlad dnes již vzácné knihy A. A. Palliardiho „Systematische Uebersicht der Vögel Böhmens“, vydané v roce 1852 v Litoměřicích.

I při veškeré věcnosti překladu a jeho konfrontace s další starou literaturou však Stanislav Komárek nezapře své všestranné znalosti. Již podtitul knihy vzbudí otázku – proč proboha do ptactva Čech plete autor rytíře von Sacher-Masocha? Vysvětlení v úvodu je však prosté: Tomuto rytíři, tehdy šéfovi policie v Praze, Palliardi (snad z pouhé devótnosti) svou knihu dedikoval. Což u autora vyvolává otázku, jak asi na tuto dedikaci pohlížel Antonín Frič, tehdy sice teprve začínající, ale již významný koryfej české zoologie, a speciálně ornitologie: vždyť Sacher-Masoch držel ve vězení Fričova bratra, revolucionáře J. V. Friče. Ale nejen v takových delikátních znalostech, i v celkové koncepci knihy se ukazuje Komárkova všestrannost – reflektuje vztahy mezi změnami ptactva a vývojem krajiny, změny poměru obyvatel k některým ptačím druhům nebo se zamýšlí nad možnostmi hodnocení a důvěryhodnosti starých zpráv. Prostě velmi inspirativní text pro každého, kdo se zajímá ani ne tak o historii, jako spíše o evoluční procesy ptačích společenstev ve vymezené oblasti.

I když má česká ornitologická literatura tradice počínající již písemnostmi Klaretovými z poloviny 14. století a pokračující Balbínem v druhé polovině 17. století, práce Palliardiho je skutečně první veskrze odbornou ornitologickou monografií o ptácích Čech. Ukazuje se to zejména ve srovnání s českým ekvivalentem, vyšlým v témže roce z pera Karla Slavomila Amerlinga, „Fauna čili zvířena česká“, ale i ve srovnání s přehledy českého ptactva z druhé poloviny 19. století od A. Friče nebo V. Šíra. Palliardi se opíral kromě vlastní sbírky a poznatků také o znalosti, které mu poskytovali mnozí ornitologové tehdejší doby – Ch. Feldegg, W. Koch, J. Woborzil aj. K tomu snad je ještě vhodné dodat, že se tehdejší ornitologie opírala téměř úplně o sbírky střelených a preparovaných ptáků. Je snad v této souvislosti docela zajímavé, kolik lékařů si vytvářelo až do poloviny 20. století vlastní sbírky preparovaných ptáků (kromě A. A. Palliardiho to byli F. Hromádko, V. Šír, J. Pícha, J. Karásek, a zejména A. Hořice). A jak ukazuje Komárkova publikace, především tyto sbírkové materiály a jejich publikační využití jsou zdrojem možností sledovat dlouhodobý vývoj naší avifauny.

Přesto bych však Komárkovy závěry o větší možnosti využití poznatků ze starých publikací bral asi s větší rezervou. Například domněnka, že šíření čápa bílého, které prokazatelně začalo po polovině 19. století, bylo umožněno až tím, že ho lid přestal pronásledovat a konzumovat, neodpovídá ani tehdejším názorům. Vždyť někdo z redaktorů (Jan E. Purkyně, nebo Jan Krejčí?) píše v 1. ročníku Živy na s. 13: „Druhdy nikdo se nesměl opovážit na čápy střílet, sice že by ho lid byl ukamenoval.“ Ostatně čápi se začali šířit do vyšších poloh u nás i od padesátých let 20. století, aniž to přímo záviselo na vztahu lidí k nim. Nelze samozřejmě na staré údaje klást podmínky pro uznání, jak jsou dnes formulovány faunistickými komisemi prakticky ve všech evropských zemích. Ke kritičtějšímu a skeptičtějšímu názoru na hodnocení historických údajů mne však vedou i zkušenosti s některými novými publikacemi tohoto druhu, v nichž jsou smíchána nepochybná fakta s hypotézami považovanými pak za fakta. Rovněž tak zkušenosti s etiketami v muzejních materiálech, se smícháním původního a kupovaného nebo vyměňovaného materiálu ve sbírkách 19. století, s tehdejšími nomenklatorickými problémy, s přesností determinace, která i dnes musí být někdy korigována a v 19. století byla vůbec velice obtížná i u preparátů, a nakonec (?) i s lidskou touhou po prioritách, raritách apod. Nicméně i s tímto přístupem zaslouží Komárkova kniha, aby se do ní začetli a využívali ji zpracovatelé regionálních monografií. Možná by si podobné zhodnocení zasloužily i dnes těžko dostupné monografie ze Slezska (J. Spatzier 1831–1832) a Moravy (A. Müller 1830, 1839, A. Heinrich 1856).

Nakonec by možná bylo vhodné připojit i několik dat o autoru přeložené knihy, Antonu Aloisovi Palliardim. Narodil se v Praze 19. 11. 1799 v rodině s italskými kořeny, ale německé národnosti. Medicínu studoval na univerzitě v Praze a ve Vídni, kde promoval r. 1825. Od roku 1826 pracoval přes letní sezonu jako lázeňský lékař ve Františkových Lázních, v zimě bydlel v Aši. V roce 1835 se ve Františkových Lázních usadil natrvalo a zemřel zde 23. 11. 1873. Vedle lékařské praxe dohlížel jako zdravotní rada na studně a léčebné prameny, zkoumal i geologicko-mineralogické složení půd, z nichž prameny vytékají, stejně jako možnost využití místních rašelinišť k lázeňským účelům. Kromě toho se věnoval stejně horlivě zejména entomologii a ornitologii a vytvořil si sbírky přírodnin včetně herbářů, především z Chebska. Byl ve styku s mnoha odborníky z celé Evropy a stal se členem různých společností: od r. 1851 Přírodovědeckého spolku LOTOS v Praze a císařské Leopoldovsko-Karolinské německé přírodovědecké akademie, od r. 1862 byl také členem německého přírodovědeckého spolku v Brně a entomologického spolku ve Štětíně. Za své zásluhy se stal nositelem Rytířského kříže Královského saského řádu Albrechta. Palliardiho portrét ukazuje, pokud bych mohl suplovat psychology, zřejmě sebevědomého a soustředěného muže, a nemohu si pomoci, jeho tvář mi připomíná autora překladu Palliardiho knihy. Kdo nevěří, ať se podívá na www.stanislav.komarek.cz.