Rozšiřování trhlin jako metoda pohybu vpřed

V mořských sedimentech, pokrývajících asi 70 % zemského povrchu, jsou nejnápadnější formou života organizmy hloubící chodbičky. Obecně jsou považovány za „ekosystémové inženýry“, kteří významně ovlivňují prostředí, na něž je vázána existence řady druhů jednobuněčných organizmů. Dosud však téměř nebyla věnována pozornost tomu, jak se obyvatelé sedimentů při tvorbě chodbiček pohybují. Většina z nás si totiž představuje, že to dělají podobně jako suchozemští živočichové – žížala, krtek nebo třeba břehule.

Nedávno Kelly M. Dorganová z mořské laboratoře Mainské univerzity a její kolegové pozorovali při hloubení chodeb podmořské kroužkovce nereidky (Nereis virens) ze třídy mnohoštětinatců. Místo očekávaného pracného odstrkávání substrátu do stěn budoucí chodbičky využívaly nereidky již existující trhlinky v sedimentu. Když nějakou trhlinu našly, svíjivým pohybem těla ji zvětšily. Místo aby hloubily klasické chodbičky, rozšiřovaly a prodlužovaly dosavadní trhliny v sedimentu.

Jak to vědci mohli pozorovat? Zho tovili z želatiny gel, který měl po dobné vlastnosti jako mořský sediment. Do gelu přidali nereidky, namířili na něj kamery a čekali, co se bude dít. Brzy viděli, že nereidkám dá rozšiřování trhlinek daleko méně práce než klasický krouživý pohyb, který používají suchozemští živočichové, hloubící chodby v méně elastických substrátech. (J. Exp. Biol. 210, 4198–4212, 2007)