Architektonická munice ve studené válce

Letošní výstava Bruselský sen, věnovaná Expu 58 a následně se rozvíjejícímu bruselskému stylu, přinesla rozvrstvený pohled na alternativní významy umění, designu a architektury. Kromě estetických a praktických požitků mohou totiž fungovat také jako účinný prostředek mezinárodní reprezentace či vděčný nositel ideologických sdělení. A ty se na bruselském Expu uplatňovaly více či méně skrytě. Ve stejné době jako v Bruselu probíhal v dalším evropském velkoměstě vyhrocený propagandistický souboj protikladných politických systémů, a to na kolbišti architektonických a urbanistických přístupů.

Berlín padesátých let minulého století se počínal v rámci jednotlivých sektorů významně diferencovat, aniž ještě město nelidsky roztínala betonová zeď. Metropole poznamenaná velikášskými zásahy Alberta Speera, spojeneckým bombardováním a průnikem Rudé armády se teprve pomalu zotavovala z důsledků války. Sovětský sektor čerpal podněty v architektuře vznikající pod taktovkou východní velmoci, jak dokládá i název pompézního bulváru Stalinallee. Široký prospekt lemovaný obytnými domy palácového vzezření se stal prvním uceleným obytným souborem poválečné obnovy.

Západní odpovědí na Stalinallee byla akce INTERBAU 1957, mezinárodní výstavní projekt, kde jako vystavovaný artefakt sloužila vzorová obytná čtvrť včetně vybavení modelových interiérů. Celý podnik vycházel z tradice předválečných architektonických výstav a zároveň se hlásil k odkazu internacionálního stylu. Jako staveniště pro INTERBAU byla zvolena válkou těžce poničená Hansaviertel, a to jednak kvůli své centrální poloze, ale také kvůli výhodnému napojení na rozsáhlý park Tiergarten. A v neposlední řadě tudy procházela významná dopravní osa od Braniborské brány. Původní Hansaviertel doslova poskytla půdu pro vznik nové obytné čtvrti na principech moderní architektury a za použití experimentálních stavebních materiálů či nových konstrukčních systémů. Žádána byla inovativní řešení, která měla být směrodatná pro další vývoj standardů sociální obytné výstavby.

Na celkovou koncepci byla v roce 1953 vypsána soutěž. Její vítězové Willy Kreuer a Gerhard Jobst se pokusili symbolicky přenést ideu svobody do uspořádání domů volně stojících v zeleni. Zásadní bylo politické gesto a odklon demokratické společnosti od determinujících vazeb s minulostí. Rozchod se stigmatizující érou byl vyjádřen návazností na předválečné progresivní tendence architektury a urbanizmu. Přesto byla původní představa, sdružující zástavbu do dvou útvarů, rozmělněna pod tlakem komplikovaného pozemkového vlastnictví, ale rovněž kvůli účasti většího množství architektů, než byl původní záměr.

Na výstavbě nové Hansaviertel se podílelo 54 architektů ze 13 států. Mies van der Rohe sice výzvu k účasti odmítl, ale přesto Alvar Aalto, Oscar Niemeyer, Walter Gropius, Egon Eiermann nebo van den Broek & Bakema navrhli obytné domy, Sep Ruf a Arne Jacobsen rodinné domy a Paul G. R. Baumschlager typologicky pozoruhodné řadové domy. Le Corbusierova l’Unité d’habitation, typ Berlín, proporčně a velikostně neodpovídala koncepci místní zástavby, a proto byla situována značně periferně, v sousedství olympijského stadionu. Komplex nového sídliště nezůstal redukován pouze na obytnou funkci, celek doplňovaly sakrální stavby, školka, knihovna, dům služeb. Pozornost byla věnována také úpravě zeleně či osazení uměleckých děl do volného prostoru. Velkorysý záměr byl subvencován americkými finančními prostředky.

V rámci INTERBAU bylo samotné sídliště doplněno tematickými výstavami, které se setkaly s nadšeným přijetím veřejností. Během tří letních měsíců prošlo Hansaviertel na milion návštěvníků, z čehož 345 000 pocházelo z východního Berlína. Jejich obdiv sklízely velkorysé půdorysy bytů, ale fasády se jim zdály být příliš fádní. Důraz na lidského jedince a jeho individuální potřeby, prezentovaný západní kulturou, by byl patrně univerzálně žádaným artiklem, ale jazyk architektury ve východní části města preferoval jiné hodnoty.