Arcidiecézní muzeum Olomouc

V červnu roku 2006 bylo v Olomouci otevřeno Arcidiecézní muzeum, jediné svého druhu v České republice. Vznikla nejen ojedinělá sbírková a výstavní instituce, zaměřená na prezentaci památek křesťanské kultury na Moravě, ale také unikátní architektonické dílo. Pro muzeum, které bylo založeno koncem devadesátých let na základě dohody mezi katolickou církví a českým státem, se podařilo získat prostory na olomouckém přemyslovském hradě v bezprostředním sousedství katedrály sv. Václava: někdejší biskupský palác a kapitulní děkanství včetně přilehlého hospodářského dvora. V roce 1998 byla vypsána architektonická soutěž na rekonstrukci a dostavbu areálu pro potřeby nové muzejní instituce. Z vyzvaných architektů a architektonických kanceláří nejlépe uspěl pražský tým HŠH architekti: Petr Hájek, Jan Šépka a Tomáš Hradečný.

Rekonstrukce a dostavba olomouckého hradu pro potřeby Arcidiecézního muzea je mimořádně zdařilou intervencí současné architektury do historického objektu. Architekti přistupovali k historickému komplexu s hlubokým respektem i zdravým sebevědomím. Již nyní je zřejmé, že jejich přínos představuje svébytnou novou vrstvu v této „neopakovatelné srostlici tvarů“, jak sami nazvali hradní areál v průvodním textu k soutěžnímu návrhu. Zvolili strategii minimálních, ale dobře viditelných zásahů do historických prostor. Vložené nové prvky jsou zřetelně artikulované a ryze moderní, současné. Stávající „skořápky“ historického komplexu se konstrukčně nezávislé novotvary pouze dotýkají, jsou navrženy tak, aby nezasahovaly nevratným způsobem do starší stavební substance. Pokornější přístup k rehabilitaci historického areálu a jeho přizpůsobení novému využití si snad ani nelze představit. Přesto se rekonstrukce a dostavba Arcidiecézního muzea staly terčem útoků konzervativních památkářů, kteří odpírají soudobé architektuře právo na vstup do historického prostředí. Na druhé straně radikální přístup HŠH architektů vnesl impulzy do seriózní debaty o koexistenci historické a současné architektury, o principech památkové péče na jedné straně a adaptaci stavebních památek pro současné využití na straně druhé.

Intervence HŠH architektů do historického stavebního komplexu spočívá na promyšleném, soudržném konceptu. Nová vrstva z přelomu dvacátého a jedenadvacátého století je jednak konstrukčně oddělená od historických vrstev, jednak provedená v materiálech, které ji zřetelně zařazují na časové ose do nejnovější doby: beton, kov a sklo. Nově vložená betonová rampa přivede návštěvníky do úvodní části expozice v románském podzemí a pocitově přenese dnešního člověka v čase o tisíc let zpátky, k počátkům příběhu olomouckého hradu. Jeden z nej silnějších momentů v muzeu je skupina pozdně gotických madon v Nové síni pod parkánem. Rumělkově červená drapérie šatu Šternberské madony na pozadí sametově hladkého šedivého betonu je zážitek, na který se nezapomíná. Instalace exponátů z mimořádně kvalitní arcidiecézní sbírky vznikala v úzké spolupráci kurátorů muzea s architekty. Dobové předměty jsou instalovány v historicky příbuzném prostředí pomocí unikátního moderního výstavního fundusu. Středověké umění je prezentováno v prostorách dnešního podzemí, barokní sbírky v dobových sálech ve druhém patře. Dochované intarzované podlahy, štukové stropy i výmalba stěn barokních sálů zůstávají výstavním fundusem nedotčeny a lze je vnímat jako další vrstvu expozice. Vložené černé boxy obrazárny simulují manýristickou „kunstkomoru“, v dalším sále levitují v prostoru sochy andělů, zavěšené na samostojných skleněných panelech. Dílo současných architektů je zřetelně přítomno ve své autonomní kvalitě a zároveň pomáhá zprostředkovat komunikaci mezi dílem dávného umělce či řemeslníka a dnešním člověkem.