Jak rekultivovat krajinu aneb Spící zákonodárci

Jak nakládat s krajinou po ukončení těžby? Na jedné straně jsou finančně náročné velkoplošné technické rekultivace, na straně druhé skoro zdarma pracující příroda. Východisko z často vášnivých střetů zastánců technických a přirozených rekultivací se bude ještě nějaký čas hledat. Ve hře je mnoho: nepružná legislativa, velké peníze, dědictví minulých dob, nepochopení… K obratu však již dochází. Velké firmy přírodovědcům chtějí naslouchat a mnozí přírodovědci nejenom bádají, ale s rekultivátory také spolupracují. Skoro by se až chtělo říct, že už zbývá jen opravit zastaralé zákony… A čím dříve se to stane, tím více ušetříme.

Postřehy z diskuse (nejsou doslovné)

Husí kůži mu nahánějí používané „rekultivační termíny“: „Rekultivace znamená návrat krajiny k produkčním účelům (lesnickým nebo zemědělským). V době, kdy máme obhospodařovaných půd nadbytek, by se alespoň část měla vracet přírodě, je proto lepší mluvit o revitalizaci. Škodlivý je výraz zničená krajina, protože ta krajina je jiná a je nebezpečné dívat se na ni jako na odepsanou. To ponouká k tomu, že si tam už můžeme dělat cokoli.“ Raději má futurologický pohled: „Teď se tady prohnaly bagry, ale za dvacet let je šance pro přírodní rezervaci…“

Karel Prach propaguje termín obnova, restoration. Rád by používal český termín restaurace, ale restaurační ekologie by se mohla asociovat s jinými věcmi… přiklání se proto k ekologii obnovy.

„Jiná definice rekultivace – podle Jiřího Sádla – je pokračování těžby jinými prostředky,“ připomíná Václav Cílek a pokračuje: „Záleží na měřítku věcí. Vápencový lom začne za dvacet let zarůstat, haldu (třeba na Kladensku) stačí ohradit, aby tam lidé nevyváželi odpadky. Ale v severočeské krajině jde o čtvereční kilometry a je tam už nutné rozmyslet jak rekultivovat.“

Igor Němec upozorňuje, že možnosti jsou velmi sešněrované: „Musíme vycházet z územních plánů. K plánům rekultivací se vyjadřují krajské úřady, správy chráněných krajinných oblastí, do řízení vstupují občanská sdružení, Agentura ochrany přírody a krajiny ad. Skoro se dá říct, že těžební organizace, která zahlazuje stopy po těžbě (podle horního zákona 44/1988 Sb., jenž ještě odkazuje na zákon o ochraně půdního fondu a na zákon o lesích), je tím posledním, kdo rozhoduje o tom, jak území bude vypadat.

„Určité možnosti tady jsou,“ oponuje Karel Prach. „Například na Mostecku nepovažují přirozenou obnovu za rekultivaci, zatímco na Sokolovsku ano. Záleží na interpretaci těžebních společností.“

„Názory na to, co je rekultivace, se vyvíjejí,“ souhlasí Igor Němec. „Například některé části odvalu v Tuchlovicích na Kladensku, kde vznikla přirozená sukcese, se nerekultivují… Nejsme proti přirozené rekultivaci, ale jsou místa, kde se nějaké zásahy provést musí. Musíme splnit ustanovení horního zákona a v opouštěném území po těžbě musíme zajistit, aby tam nedocházelo ke škodám na majetku, k ohrožení zdraví a života lidí, aby tam nevznikaly eroze, sesuvy zemin, prašnost…“

Václev Cílek komentuje zákonný rámec rekultivací: „Je špatný. Vychází z dob Marie Terezie, která potřebovala mnoho peněz na vedení válek s Pruskem. Tehdy vznikl tereziánský katastr a byla stanovena bonita půd, což sloužilo jako základ k výpočtu daní. Z tereziánské doby se udržoval velmi citlivý vztah k půdě a kupodivu ho převzal i socialistický zákoník… Jak probíhá rekultivace na řadě míst v severních Čechách? Vzniká jakási nová krajina, napůl chaoticky, slepě. Krajinu neplánujeme, odhrnujeme zeminu… Návrh můj a většiny přírodovědců, s nimiž jsem o tom mluvil, je – pojďme se předem domluvit, které plochy budeme rekultivovat a které necháme přírodě. Té bychom měli nechat aspoň 40 procent.“

Problematika rekultivací je velmi složitá a asi bychom těžko našli oblast lidského konání, jíž by se nějakým způsobem nedotýkala. Do hry vstupují ekonomické ukazatele, energetické požadavky, sociologické souvislosti. Bylo by jistě krásné počkat na moudrého hospodáře odněkud z pohádky, který přijde a rozdělí úkoly. Jenže tak jednoduché to nebude a my se všelijak handrkujeme a přešlapujeme na místě. Hrajeme si na právní stát, ale hra by měla skončit a moudrost by měla zakotvit v zákonech, které hledí do daleka, protože krajina trvá mnohem déle než volební období.

Blízká perspektiva zatím nabízí jen dřímající zákonodárce a mlhavé představy. A tak Igor Němec na dotaz z pléna, jak že to je s novým horním zákonem, odpověděl: „Není shoda v tom, jak by měl vypadat, proto práce nepokračují.“