Úvaha o nesrozumitelnosti

Kdysi jsem se zde ¹⁾ zamýšlel nad jistým typem nesrozumitelnosti, která často trápí a odrazuje čtenáře Vesmíru a čtenáře vůbec: lze ji označit jako nesrozumitelnost odbornou. Počínaje množstvím cizích slov a odborných termínů a konče projevy podvědomého autorova strachu, že se před vlastními kolegy shodí. Není divu, že se čtenář cítí ukřivděn, nemaje přístup do klubu vyvolených, jimž je dovoleno rozumět.

Dnes bych se rád zaměřil na jiný typ nesrozumitelnosti, u níž není vyvolených ani ukřivděných, protože nejde o nesrozumitelnost odbornou, nýbrž – řečeno s jistou nadsázkou – o nesrozumitelnost biologickou. Nemám a nemohu proti ní nic mít, dokonce si myslím, že stojí za pozornost. Mám na mysli smysluplné, gramaticky správně vytvořené věty (v našem případě české), které jsou dokonce psány či vysloveny srozumitelně – totiž „lokálně“ srozumitelně. Formálně jim lze vytknout snad jen jedno, že mohou být poněkud dlouhé. Čtěte pozorně:

Nejsem si zcela jist, zda máš pravdu, pochybuješ-li o oprávněnosti své domněnky, že se možná mýlím, když tvrdím, že mám určité pochybnosti o tvé obavě, že dojde na má slova.

Nebo tento vzkaz:

Vyřiď jí, že ani netuší, jakou mám radost z toho, že konečně pochopila, co míním svými výhradami proti jejímu pocitu, že nechápu, proč si stále ještě myslí, že se nedovedu vyjádřit tak, aby mi rozuměla.

Myslím si, že zde vůbec nejde o problém logiky, gramatiky či sémantiky, nýbrž spíše o téma pro kognitivní psychologii. Jsme lidé, pouzí lidé, a máme své meze, jakési horizonty, které nedokážeme překročit. Máme horizonty dohledu, doslechu, rozmachu, rozlišení, paměti a ovšem i rozumu, rozumění a porozumění. Už jsem zde na to téma také kdysi psal ²⁾ a citoval jsem tehdy filozofa C. A. van Peursena – rád zopakuji: „Lidská bytost neunikne horizontu, [...] horizont je lidské uchopení světa.“ Své vlastní horizonty přímo nevidíme, ale víme o nich, některé si dokonce můžeme vhodnou oklikou i testovat – zejména ty, které jsou, obrazně řečeno, „blízko nás“. I tak se nám nikdy neukážou jako něco ostrého, jasného a neměnného. Počítače takovéto horizonty nemají – mohou se jen zahltit, zhroutit a vypnout.

Příkladem blízkého horizontu je mez naší schopnosti rozeznat počet bez počítání – zkuste si to: najdete jej asi někde mezi pěticí a deseticí. Gregory Bateson píše, že malé počty nepočítáme, ale přímo rozeznáváme „podobu čísel“. ³⁾ Dokážou to ostatně i některá zvířata. ⁴⁾ Jiným příkladem blízkého horizontu je rozsah a dosah pracovní paměti (potřebné k dočasnému uchování a okamžitému zpracování informace). ⁵⁾ Tento horizont si snadno uvědomíme při čtení knih; mám právě rozečten román K. Atkinsonové, ⁶⁾ jsem teprve na straně 70 a už se objevilo 36 příbuzných protagonistky, a to v pěti generacích; musel jsem si nakreslit rodokmen, abych vůbec mohl číst dál.

Výše uvedené nesrozumitelné věty jste možná už rozluštili. Mám proto připraveny další dvě, o něco delší. Schválně zkuste sledovat, ve kterém místě se ztratíte (číst můžete ovšem dál).

Omlouvám se, že jsem vám jaksi zapomněl zdůraznit, že jsem dost jasně neuvedl, že jsem se ostýchal poukázat na skutečnost, že jsem si sám vlastně ani neuvědomil, že jsem vůbec neupozornil na to, že mě ani nenapadlo připomenout, že jsem vlastně docela přehlédl, že jsem neobrátil vaši pozornost na svou velkou chybu, spočívající v tom, že jsem vám dost zřetelně včas nenaznačil, že jsem se bůhvíproč nezmínil o tom nejdůležitějším, totiž že jsem si asi nevšiml svého opomenutí poznamenat, že mi vůbec nedošlo, že jsem otevřeně nepřiznal, že to všechno samozřejmě už vím.

Slyšel jsem, že i dobrý student matematiky neporozumí větě, v níž se střídají více než čtyři kvantifikátory (např.: existuje A takové, že pro každé B existuje C takové, že pro každé D existuje E…). Jste možná lepší, zkuste toto:

Mám takovou svou zkušenost, že při každém setkání s kolegy vždy aspoň jeden z nich začne o čemsi mluvit tak, že každá jeho věta ve mně vyvolává vzpomínku na některé jiné setkání s kolegy, při němž každý z přítomných vždy řekl něco, co zpochybnilo vše, co jsem si tehdy myslel o nějakém takovém problému, na nějž měl každý z přítomných svůj vyhraněný názor, který uplatňoval vždy, když mu někdo z přítomných naslouchal.

Pokud jste se ztratili, doporučuji převést si tu větu do formule predikátové logiky (pro jednoduchost vynechávám unární predikáty):

Tomu by snad rozuměl i počítač.