Proces probíhající od nejstarších období po dnešek

David Vilímek, maky@seznam.cz

Pevná tělesa sluneční soustavy v zásadě vznikala z jednoho typu zdrojových hornin, které byly blízké uhlíkatým chondritům. Planety zemského typu byly tedy zpočátku jakýmisi slepenci shluku balvanů, kusů planetek, mezihvězdného prachu a dalších materiálů. Po protavení klesaly těžší prvky do nitra planety a vytvořila se dnešní koncentrická stavba (viz Vesmír 77, 85, 1998/2; 77, 89, 1998/2).

Země se pak dál vyvíjela procesy souvisejícími s hlubinnou tektonikou, pohybem kontinentů a rovněž různými formami přenosu tepla a materiálů z hlubších částí pláště. Ložiska nerostných surovin a rud vznikala řadou mechanizmů. Pro starší období vývoje Země jsou charakteristická zejména některá ložiska železných rud, zlata a uranu. Největší světová ložiska železa vznikala podél mořských břehů a lagun jako páskované rudy (ty se vyznačují střídáním víceméně paralelních pásků, lišících se strukturou, barvou i velikostí zrn nebo mineralogickým složením). Jihoafrická ložiska zlata a uranu zase vznikala v prostředí velkých říčních delt.

Od té doby až do dneška pokračuje proces diferenciace, při kterém vznikají další typy ložisek. Například většina rudních ložisek Českého masivu jsou hydrotermální ložiska související s variskou orogenezí, která proběhla před zhruba 350–270 miliony let. Při hydrotermálním procesu dochází k loužení stopových prvků z okolních hornin a jejich koncentraci na nějaké vhodné fyzikálně-chemické bariéře, třeba v místech, kde klesá tlak či teplota nebo se vyskytují horniny s obsahem kalcitu či grafitu.

Hlavní variská fáze vzniku ložisek však byla následována dalšími, dílčími ložiskovými fázemi. Dobře patrné to je zejména u významného ložiska uranových rud v okolí Hamru s potenciálními zásobami až 115 tisíc tun uranu. Toto ložisko je vázáno na křídové vrstvy s příměsí organické hmoty. Zdrojem uranu jsou okolní, zejména vulkanické horniny, odkud byl uran (ale také zirkonium a další prvky) vyloužen, a posléze sorbován či redukován organickou hmotou.

V zásadě můžeme říct, že proces tvorby rudních ložisek je kontinuální a pokračuje od nejstarších geologických období až po dnešek. Probíhá však v epizodách, které souvisejí s vyššími teplotními toky a tektonickými fázemi. V zásadě jde o to, aby horninový masiv byl nějak rozpukán, aby umožnil přístup vody a aby v daném místě existoval nějaký zdroj tepla, který nastartuje oběh vod. Pak dojde k již zmíněným procesům loužení a srážení prvků.

Kromě toho rovněž existují další mechanizmy vzniku ložisek, které souvisejí např. s vývojem žulových masivů a koncentrací prvků, jako jsou vzácné zeminy, do pegmatitových žil, nebo skupiny ložisek vázaných na procesy v magmatu. V teplém a vlhkém prostředí se rovněž významně uplatňují zvětrávací procesy, které vytvářejí ložiska například hliníkových rud.