Fakta jsou jen základem

Robert Tamchyna: Proč je popularizace vědy tak důležitá?

Ivo Budil: Když mám na tuto otázku odpovědět, vybaví se mi výrok zakladatele kybernetiky Norberta Wienera, který řekl, že „společenství trvá jen tak dlouho, dokud trvá vzájemná komunikace“, a že tedy věda může v pohodě fungovat jen tehdy, dokud existuje výměna informací mezi vědci a laiky.

R. T.: Pro koho popularizace je? Kdo je jejím příjemcem?

I. B.: Podle mě jde o to, aby lidé žijící v současné době nebyli odtrženi od společnosti ostatních. Novináře i vědce trápí různorodost publika, pro které se věda popularizuje. Jinak by se měla popularizovat např. elektronika biologům, jinak třeba nové fyzikální objevy lékárníkům. Další skupiny tvoří umělci, právníci, zemědělci… a měl by být zájem o vědu podněcován v dětech. Nevíme, kolik úrovní by měla mít např. popularizace vědy na internetu. Zatím vystačíme s různě zaměřenými televizními a rozhlasovými pořady, přílohami denního tisku a časopisy specializovanými na popularizaci vědy, jako je např. Vesmír.

R. T.: Co tedy v popularizaci vědy chybí?

I. B.: Vadí mi, že z popularizace vědy vymizelo pásmo. Listoval jsem článkem dr. Josefa Branžovského, mého šéfa. Rozebíral specifickou metodu popularizace vědy novináře éry předválečných Lidových novin a spisovatele prof. Františka Gela, který se proslavil jako zpravodaj z Norimberského procesu. Ten článek je nadepsán „Fakta jsou jen základem“. Cituji z něj: Je zásadní rozdíl mezi reportérem o světě vědy a popularizátorem vědy. I v těch dobách, kdy byla publicistika tohoto oboru v tisku ještě popelkou, měl rozhlas už tradici popularizace vědy na dobré úrovni. Měl však velmi málo skutečných reportáží ze světa vědy – ať už psaných nebo točených. Kde leží hranice mezi reportáží a prostou popularizací? Popularizátor – ať už vědec sám nebo redaktor – tlumočí hotové vědecké poznatky, převádí je do myšlenkového světa neodborníků, využívá přitom názorných osvojujících představ každodenního života, názorných modelů. Jeho umění je uměním zjednodušování, oprošťováním od složitého a uměním analogie. Obojí pokud možno bez vulgarizace. Popularizátorovi jde primárně o poznatek sám, a teprve druhotně o proces jeho zrodu nebo o jeho tvůrce. Popularizátor je objektivní, zajímají ho vztahy věcí, faktů, zákonitosti. Reportér v oblasti pop vědy je naproti tomu subjektivní: zajímá ho víc vědec produkující vědecké poznatky než věda o sobě. Zajímá ho proces lidského myšlení, mohutnost lidského génia. Zajímá ho osud objevu i objevitele, věčný souboj intelektu se starým myšlením ve stereotypech. Popularizace je publicistika žijící především ve světě poznatků, a tedy příbuzná vědě. Reportáž ze světa vědy je publicistika kotvící v subjektivním lidském světě, a tudíž příbuzná spíše světu umění, a to svým charakterem i postupy.

Pro tisk upravila redakce, celý rozhovor je ve formátu mp3 na adrese www.rozhlas.cz/praha/archiv/_zprava/391770.