Stará celnice

Setkávání staré a nové architektury v centru Prahy je třaskavé téma, vzbuzující silné emoce nejen u veřejnosti, ale i mezi odborníky. Nebudu se tajit názorem, že v centru Prahy a na území její památkové rezervace se stavět má, a to tak, aby byla nová architektura vidět, aby měla současný výraz a netvářila se, jako že tam není. Aby byla živou součástí městské tkáně, nenapodo bovala staré tvarosloví, ale doplňovala a obohacovala obraz města o novou vrstvu. Strohá budova Staré celnice na náměstí Republiky vypadá i se svou současnou nástavbou na první pohled docela nenápadně, dokud ji neobejdeme celou včetně nevábně vyhlížejícího dvorku u průchodu do Hybernské ulice. Tam čeká překvapení, které je nejlépe pozorovat za slunečného dne – ale nepředbíhejme, ostatně není v této budově jediné.

Stará celnice v sousedství domu U hybernů je standardní rakouská úřední budova z počátku 19. století. Poctivě stavěná, nenápadná. Koncem devadesátých let 20. století si investor přál vestavět do ní obchodní prostory a kanceláře. Původní dvoupatrová budova dostala další čtyři patra odvážně tvarované nástavby ze skla a oceli, která na ni dosedá jako jakési nafukovací UFO. Novostavba vyrůstá ze dvora historické budovy a ve třech nejvyšších podlažích je nad ní vykonzolovaná až k hřebeni její střechy. Právě pod střechou se nachází první velké překvapení, které je ovšem zrakům kolemjdoucích skryté a dá se pozorovat jen z interiéru budovy nebo z ptačí perspektivy. Střecha je totiž průhledná, tvoří ji skleněný plášť (opatřený lehkým hliníkovým stíněním), který odhaluje masivní dřevěné trámy původního krovu. Nová ocelová konstrukce dostavby vede se starým konstrukčním systémem dialog, v němž oba vystupují jako rovnoprávní partneři. Také je to ale skoro divadelní nebo muzeální efekt, restaurovat starý krov, odhalit ho jako ve vitríně, předvést jako na jevišti. Konstrukční technologie se tu stává rétorickou figurou.

Ve dvoře budovy vznikla krytá obchodní pasáž. Na jižní straně, směrem do onoho nevábného dvora u průchodu do Hybernské ulice, ji uzavírá celoprosklená stěna s předsazenou ocelovou konstrukcí – slunolamem. Masivní slunolam se skládá z více než dvou stovek výklopných skleněných tabulí v několika barevných odstínech. Jak podotýká architekt Jiří Střítecký, je zde „manýristická bohatost architektonické formy bezprostředně spojená s diktátem utilitarity stavební fyziky. Předsunutá lamelová skleněná stěna tvoří stínicí a odrazový systém v první exteriérové pozici. Odrazem slunečního paprsku je zajištěna jedna část eliminování slunečního svitu, další je zajištována zabarvením skleněných desek, další jejich drobným rýhováním, zbytková část tepelného efektu slunečního svitu je řešena odpovídajícím solárním faktorem vlastního skleněnéh pláště atria.“ Nakoso postavené barevné stěny působí jako gigantická divadelní kulisa, architektura se tu stává stejně fascinující a svůdná jako hravá a bláznivá. Obří slunolam jako by svou podivnou nemístností předznamenal osud budovy: Stavba byla dokončena v roce 2001, chvíli to vypadalo, že v centru Prahy přibyl zajímavý a neobvyklý společenský prostor. Už v roce 2005 se ale v domě objevil supermarket Billa a naboural se i do té neuveřitelné dvorany, kde se v záblescích barevného světla vznášel panoramatický výtah s prosklenou otáčivou kabinou… I nové se může stát historií dříve, než bychom se nadáli.