Vědci, technici a učitelé – jen z tradice žít nelze

[…] Kritici tohoto tradičního vzdělávacího modelu mu vytýkají řadu negativ. Především jde o náročné studium, které je provázeno odchodem řady neúspěšných studentů, a to v průběhu studia, a špatně použitelným částečným vzděláním. Po mnoho desetiletí se neúspěšnost ve studiu na technických vysokých školách týká více než 50 % studentů. To je považováno za ekonomicky i sociálně nepřijatelné. Neúspěšní studenti i po několika letech strávených na vysoké škole vstupují do praxe pouze se středním vzděláním. Léta neúspěšných studií jsou ekonomicky i z hlediska profesionální kariéry ztracená. […] Stále více je třeba pracovníků schopných obsluhy a údržby složitých zařízení, schopných zabezpečit služby pro zákazníky velkých firem, schopných kvalifikovaně nabízet a prodávat produkty. Příprava takových techniků nevyžaduje dlouhý studijní program.

Lze namítnout, že všech takových rolí se dosavadní absolventi vysokých škol zhostili bez velkých problémů. Jistě mnozí pocítili, že byli připravováni pro poněkud jiný typ práce, avšak realita, do které vstoupili, je nezaskočila a všichni se dokázali přizpůsobit. Dosavadní model totiž svým exaktním základem vytváří předpoklad pro flexibilitu a adaptibilitu. Vysoký propad propustí k inženýrskému titulu jen ty schopnější, kteří takový základ využijí. Je však třeba připustit, že dosavadní úspěšnost studijního programu je založena na poměrně vysoké redundanci znalostí. Vyjdeme-li z toho, že dosavadní model je redundantní, bude platit, že je drahý, rozsáhlý, a pokud je redundance správně volena, je i spolehlivý.

Naproti tomu stojí představa nového systému, založeného na strukturovaném studiu, kdy by propadovost v méně náročném bakalářském stupni měla být výrazně nižší. Se základní ideou „budeme učit to, co je v praxi potřebné“ rezignujeme na redundanci se všemi průvodními efekty takové změny v systému. Systém je levnější, protože propustí více uchazečů o vysokoškolské studium, a to k bakalářskému titulu. Systém může být méně rozsáhlý – za tři, nejvýše čtyři roky vychová vysokoškoláka. Systém však bude méně spolehlivý, studiem projdou i méně schopní studenti, popřípadě studenti jednostranně úzce zaměření, protože nebudou muset v exaktních vědách prokázat kvality obecnějšího charakteru. […] Absence hlubokého teoretického zázemí může vést ke ztrátě schopnosti chápat nové technologie. Za takových okolností musí svou úlohu splnit celoživotní vzdělávání, a to takové, které bude novou situaci ve výchozím vzdělání plně refl ektovat.

Koncept navazujícího magisterského studia, obvykle dvouletého, je rovněž zcela novou úlohou. Má-li splnit očekávání, musí umožnit mobilitu mezi vysokými školami. Nyní budou absolventi bakalářského studia obeznámeni s mnoha moderními technologiemi, nicméně budou odkázáni na spíše popisnou metodu výkladu. Úlohou navazujících programů je chybějící exaktní základ doplnit. Výhodou takové situace je, že pro studium teoretických principů bude existovat větší motivace. Byla by chyba, kdyby úzce speciální předměty vytlačily obecné exaktní předměty, nezbytné pro zformování komplexního intelektuálního profilu inženýra.

Třístupňový systém vysokoškolského vzdělávání je završen studiem doktorských programů. Dobře připravený inženýr se dále vzdělává tím, že se podílí na tvůrčí vědecké práci.

Nyní se vraťme k otázce kvalitních učitelů. Vysokoškolský učitel v podmínkách výše popsaného systému musí vyhovět širokému spektru požadavků. Kromě schopnosti sdělovat vědomosti studentům musí mít vysokou vědeckou kvalifikaci a odbornou úroveň spočívající v znalosti současných technologií a požadavků praxe. V akademickém prostředí vysoké školy však není možné se spokojit s pouhým sledováním vývoje. Každý vysokoškolský učitel musí k rozvoji oboru aktivně přispívat. Jinak nezíská autoritu v očích studentů a nadhled, který mu umožní přesvědčivý pedagogický výkon. Tvůrčí práci vysokoškolského učitele proto považuji za nezbytný předpoklad kvalitní pedagogické práce.

(Vyjmuto z Bulletinu GA ČR 4/2006)