Tiktaalik – ani ploutev, ani noha

Evolučně velice důležitá přeměna lalokoploutvých ryb ve čtvernožce (v té době obojživelníky) pro nás zůstává ještě v některých směrech neznámou. Hlavní příčinou naší neznalosti je nedostatek fosilií, které by nám dokumentovaly podrobnou evoluční posloupnost podstatných morfologických změn. V druhé polovině 20. století bylo objeveno několik kompletních fosilií jednak lalokoploutvých ryb s pokročilými znaky (např. Eusthenopteron a Panderichthys), jednak obojživelníků se znaky primitivními (např. Ichthyostega a Acanthostega). Nálezy nám napověděly aspoň základní rysy, v nichž pravděpodobně k přechodu na souš došlo. Teď nám do této mozaiky přibyl další člen – Tiktaalik roseae – přechodný článek ze svrchního devonu severní Kanady. Zaplnil prázdné místo tak dokonale, že nyní můžeme mnohé evoluční změny pozorovat téměř krok za krokem. Čím je živočich pokládaný za sesterský taxon všech ostatních čtvernožců zajímavý pro nás? Měl sice šupiny, ploutevní paprsky na končetinách, spodní čelist a patrové kosti jako lalokoploutvá ryba, ale také měl již zkrácenou lebku, pozměněnou ušní oblast, a hlavně pohyblivý krk a funkční zápěstní kloub u přední ploutve. Z charakteru geologických vrstev vyplývá, že obýval mělké, pomalu tekoucí vodní toky v tropických či subtropických podmínkách tehdejší Euroameriky, kde se jeho velice ohebná přední ploutev-noha mohla pohybově patřičně uplatnit. Tiktaalik již také zřejmě dýchal vzdušný kyslík, což dokazuje například ztráta lebečních skřelových kostí. Tato redukce navíc umožnila oddělení lopatkového pletence od lebky, čímž vznikla nejen pohyblivá krční oblast, ale také mnohem pohyblivější přední končetina. Pro dokreslení tiktaalikova vzhledu můžeme dodat, že jeho široká lebka měla délku asi 20–30 cm a jeho tělo bylo horizontálně zploštělé. (Nature 440, 757–771, 2006)