Lodivodi

Nejznámějšími mořskými dravci jsou jistě žraloci, při setkání s nimi se respektu ubrání málokdo. Přesto existuje několik ryb, které se jim nejen nevyhýbají, ale dokonce společnost žraloků, popřípadě jiných velkých tvorů aktivně vyhledávají. Setkáme se s nimi jak ve společnosti planktonožravých žraloků obrovských, ¹⁾ tak i u žraloků bílých, ²⁾ nechvalně známých svou dravostí. Doprovázejí ale i středně velké druhy žraloků, jež ryby srovnatelné velikosti považují za vítanou součást jídelníčku. Tyto pozoruhodné ryby však zdaleka nevyhledávají pouze společnost velkých predátorů. Ne nadarmo si oba nejznámější druhy, reprezentující různé rybí čeledi, vysloužily v češtině i latině jméno lodivod.

 

Lodivod mořský

Lodivod mořský (Naucrates ³⁾ ductor) z čeledi kranasovitých (Carangidae) provází často žraloky, rejnoky, velké ryby, mořské želvy a příležitostně také skutečné lodě. Své jméno v řadě jazyků si vysloužil díky tomu, že může plavat i před svým „hostitelem“ a zdánlivě mu ukazovat cestu (viz obrázek na obálce a obrázek 1). Tak se zřejmě lodivodi připojovali při pobřeží i k starověkým lodím vracejícím se do přístavu. Realita je však prozaičtější. Tyto v rámci své čeledi spíše menší ryby, dorůstající jen málokdy přes půl metru, se mohou vézt na vlně, která vzniká před pohybujícím se objektem.

 

Většina kranasů je již na první pohled dobře přizpůsobena životu ve volné vodě – hydrodynamicky tvarované tělo, málo ohebný ocasní násadec a srpovitá ocasní ploutev bývají znaky rychlých plavců otevřeného oceánu. Lodivodi jsou nicméně trochu zavalitější než jejich volně žijící příbuzní a v seriózně nastaveném závodě s hostitelem by obvykle podlehli – velký žralok je schopen vyvinout větší rychlost než jeho doprovod. Ten s ním zvládá držet tempo díky tomu, že využívá změn proudění v těsné blízkosti i tak hydrodynamicky tvarovaného objektu, jako je žraločí tělo.

Zvyk vyhledávat poměrně nebezpečnou společnost nemají lodivodi pouze v dospělosti. Mladí kranasi mnohých druhů, lodivody nevyjímaje, se s oblibou ukrývají mezi žahavými chapadly velkých medúz, které je chrání před predátory. Doprovázejí ale i jiné plovoucí objekty – trsy chaluh, kusy dřev nebo odpadky. V jejich okolí se živí planktonní potravou, zvláště korýši, plži nebo drobnými rybami. Ve stáří okolo šesti měsíců, kdy se lodivodi blíží pohlavní dospělosti, své dočasné „plovoucí obydlí“ opouštějí a připojují se k velkým živočichům. Většina kranasů se v dospělosti živí dravě a lodivodi si také často vylepšují jídelníček aktivním lovem zejména drobných ryb. Většinu jejich potravy ale obvykle tvoří zbytky hostitelovy potravy, kousky jeho výkalů nebo i paraziti z povrchu těla.

 

Štítovec lodivod a jeho příbuzní

Jinou taktiku zvolili štítovci z čeledi Echeneidae, kterých žije na světě asi osm druhů v několika rodech. Až metr dlouhý štítovec lodivod (Echeneis naucrates) má se svým jmenovcem z čeledi kranasovitých jen nemnoho společného, přestože doprovází stejné druhy mořských živočichů – od žraloků přes želvy a delfíny až po sirény. Štítovec neplave vedle „hostitele“ nebo před ním, ale vozí se na něm přímo, v podstatě bez výdeje energie. Na hřbetní straně hlavy mají štítovci přísavný disk vzniklý z pozměněné přední části hřbetní ploutve. Tento orgán obsahuje řadu lamel, jejichž vzájemné posunutí vyvolá podtlak a umožňuje pevné přichycení k podkladu. Adaptace na rychlou jízdu na cizím těle se však u štítovců projevila nejen na vnějším vzhledu, ale třeba i na způsobu dýchání. Zatímco většina ostatních ryb aktivně prohání proud vody kolem žaber, aby si zabezpečila dostatečný přísun kyslíku, štítovci se ani s dýcháním moc nenamáhají a radši využijí energii hostitele – stačí jim otevřít tlamu ve směru plavby a čerstvá voda proudí okolo žaber sama. Tento způsob dýchání4 se jinak vyvinul pouze u rychlých aktivně plovoucích ryb a paryb, jako jsou například tuňáci, plachetníci či někteří žraloci.

 

Když se v blízkosti objeví potrava, štítovci se hostitele rychle pouštějí a znovu se ho přichytí v okamžiku, kdy se vydává na další cestu. Jestliže se například skupina žraloků živí odpadky za lodí, není nic výjimečného, že velký štítovec „přesedne“ ze žraloka na trup plavidla. Široké spektrum hostitelů mají však jen větší druhy – zmiňovaný štítovec lodivod nebo podobně nazvaný štítovec lodní (Remora remora). Další druhy štítovců jsou obvykle vázané jen na omezené spektrum hostitelů. Například až půlmetrová Remora brachyptera se vyskytuje téměř výhradně na těle nebo v žaberní dutině mečounů, jen o něco menší R. osteochir preferuje plachetníky, třiceticentimetrová Remorina albescens je nejčastěji přisátá na obrovských rejnocích mantách, ⁵⁾ Phtheirichthys lineatus má za nositele dravé barakudy. ⁶⁾ Remora australis je pak specialistkou na kytovce a najdeme ji na delfínech i velrybách v subtropických mořích.

Složení potravy těchto ryb je podobné jako u dříve zmíněných lodivodů – větší druhy se živí zejména exkrementy a zbytky potravy svého nosiče (v případě planktonožravých hostitelů, jako je žralok obrovský nebo manta, se neváhají malí štítovci usadit přímo v jejich tlamě). Někteří štítovci však příležitostně nebo pravidelně obírají i parazity z hostitelovy kůže. Zajímavé je, že koprofagie (požírání exkrementů – viz rámeček 1 ) může být hlavní potravní strategií štítovců téhož druhu, usazených na hostitelích živících se nejrůznější potravou – jak dravých žraloků, tak výhradně býložravých sirén. Lze přitom očekávat, že složení i energetická hodnota trusu se bude u jednotlivých skupin hostitelů značně lišit.

Mladí štítovci jsou planktonožraví. Často se vyskytují v okolí korálových útesů, kde mohou občas vykonávat i roli čističů. Již ve velikosti tří centimetrů mají štítovci plně vyvinutý přísavný disk a mohou vyrazit „stopem po oceánu“. Své služby v tom případě poskytují hostiteli za pohybu, ale existuje i pozorování mladého jedince štítovce lodivoda, který měl vlastní „čisticí stanici“ na útesu, na niž připlouvali ploskozubci ⁷⁾ a nechávali se ošetřit.

Přestože čištění od parazitů zjevně nosiči štítovce prospívá, nedá se ve většině případů mluvit o jednoznačném oboustranně výhodném mutualizmu, štítovci mají obvykle ze soužití větší zisk. Jde spíše o příklad forézy, kdy se jeden druh živočicha nechá přenášet druhým, aniž mu výrazně škodí. Přisátý štítovec vozící se „zadarmo“ po oceánu nebývá svým hostitelem vítán. Takový nezvaný host totiž často svého nosiče dráždí – žraloci s přisedlými štítovci provádějí různé otočky a piruety, kterými se snaží štítovce z nevhodného místa vypudit. Obvykle dojde pouze k jeho přesunu na méně citlivé či hydrodynamicky vhodnější místo žraločího těla, což hostiteli zjevně stačí. Detailní studie chování žraloků černocípých ⁸⁾ ukázala, že k setřesení přisáté ryby došlo v méně než dvou procentech případů. V případě, kdy jeden žralok „vozí“ suitu hned několika štítovců, by mu tito černí pasažéři mohli i škodit, protože omezují jeho manévrovací schopnosti.

Údajná schopnost přisátých štítovců zastavit i plachetnici byla rozšířená v mýtech od antiky až po renezanci. Římský přírodopisec Plinius Starší ⁹⁾ dokonce spojuje tyto ryby hned se dvěma významnými událostmi z dějin starého Říma (viz rámeček 2 ). O tom, že existují ryby schopné zakousnout se do kormidla, a tím zabrzdit loď, byli prostí rybáři na Jadranu přesvědčeni ještě koncem 18. století.

Pozoruhodné a na rozdíl od zmíněných pověstí historicky doložené je využití štítovců při rybolovu. Domorodým rybářům v Indickém oceánu a severní Austrálii velcí štítovci dobře sloužili zejména při lovu želv. Rybě nasadili před ocasní ploutev kovový „obojek“ s okem, na něj navázali dlouhé lanko, a poté štítovce vypustili z lodi do moře do blízkosti odpočívající želvy, na jejíž krunýř se obvykle přisál. Přichycení přísavným diskem je natolik pevné, že štítovec i se svým nosičem mohl být přitažen zpět – menší želvu tak rybáři dostali až téměř do lodi, větší jedince alespoň na dosah kopí či harpuny. Dokonce i malý, sotva dvoudecimetrový štítovec může být pro rybáře užitečným pomocníkem při vyhledávání vhodné kořisti (viz rámeček 3 ). Současné válečné námořnictvo ani komerční rybářské lodi však pro tyto neobyčejné ryby využití nemají.