Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Lodivodi

Věrní průvodci (nejen) žraloků
 |  15. 6. 2006
 |  Vesmír 85, 332, 2006/6

Nejznámějšími mořskými dravci jsou jistě žraloci, při setkání s nimi se respektu ubrání málokdo. Přesto existuje několik ryb, které se jim nejen nevyhýbají, ale dokonce společnost žraloků, popřípadě jiných velkých tvorů aktivně vyhledávají. Setkáme se s nimi jak ve společnosti planktonožravých žraloků obrovských, 1) tak i u žraloků bílých, 2) nechvalně známých svou dravostí. Doprovázejí ale i středně velké druhy žraloků, jež ryby srovnatelné velikosti považují za vítanou součást jídelníčku. Tyto pozoruhodné ryby však zdaleka nevyhledávají pouze společnost velkých predátorů. Ne nadarmo si oba nejznámější druhy, reprezentující různé rybí čeledi, vysloužily v češtině i latině jméno lodivod.

 

Lodivod mořský

Lodivod mořský (Naucrates 3) ductor) z čeledi kranasovitých (Carangidae) provází často žraloky, rejnoky, velké ryby, mořské želvy a příležitostně také skutečné lodě. Své jméno v řadě jazyků si vysloužil díky tomu, že může plavat i před svým „hostitelem“ a zdánlivě mu ukazovat cestu (viz obrázek na obálce a obrázek 1). Tak se zřejmě lodivodi připojovali při pobřeží i k starověkým lodím vracejícím se do přístavu. Realita je však prozaičtější. Tyto v rámci své čeledi spíše menší ryby, dorůstající jen málokdy přes půl metru, se mohou vézt na vlně, která vzniká před pohybujícím se objektem.

 

Většina kranasů je již na první pohled dobře přizpůsobena životu ve volné vodě – hydrodynamicky tvarované tělo, málo ohebný ocasní násadec a srpovitá ocasní ploutev bývají znaky rychlých plavců otevřeného oceánu. Lodivodi jsou nicméně trochu zavalitější než jejich volně žijící příbuzní a v seriózně nastaveném závodě s hostitelem by obvykle podlehli – velký žralok je schopen vyvinout větší rychlost než jeho doprovod. Ten s ním zvládá držet tempo díky tomu, že využívá změn proudění v těsné blízkosti i tak hydrodynamicky tvarovaného objektu, jako je žraločí tělo.

Zvyk vyhledávat poměrně nebezpečnou společnost nemají lodivodi pouze v dospělosti. Mladí kranasi mnohých druhů, lodivody nevyjímaje, se s oblibou ukrývají mezi žahavými chapadly velkých medúz, které je chrání před predátory. Doprovázejí ale i jiné plovoucí objekty – trsy chaluh, kusy dřev nebo odpadky. V jejich okolí se živí planktonní potravou, zvláště korýši, plži nebo drobnými rybami. Ve stáří okolo šesti měsíců, kdy se lodivodi blíží pohlavní dospělosti, své dočasné „plovoucí obydlí“ opouštějí a připojují se k velkým živočichům. Většina kranasů se v dospělosti živí dravě a lodivodi si také často vylepšují jídelníček aktivním lovem zejména drobných ryb. Většinu jejich potravy ale obvykle tvoří zbytky hostitelovy potravy, kousky jeho výkalů nebo i paraziti z povrchu těla.

 

Štítovec lodivod a jeho příbuzní

Jinou taktiku zvolili štítovci z čeledi Echeneidae, kterých žije na světě asi osm druhů v několika rodech. Až metr dlouhý štítovec lodivod (Echeneis naucrates) má se svým jmenovcem z čeledi kranasovitých jen nemnoho společného, přestože doprovází stejné druhy mořských živočichů – od žraloků přes želvy a delfíny až po sirény. Štítovec neplave vedle „hostitele“ nebo před ním, ale vozí se na něm přímo, v podstatě bez výdeje energie. Na hřbetní straně hlavy mají štítovci přísavný disk vzniklý z pozměněné přední části hřbetní ploutve. Tento orgán obsahuje řadu lamel, jejichž vzájemné posunutí vyvolá podtlak a umožňuje pevné přichycení k podkladu. Adaptace na rychlou jízdu na cizím těle se však u štítovců projevila nejen na vnějším vzhledu, ale třeba i na způsobu dýchání. Zatímco většina ostatních ryb aktivně prohání proud vody kolem žaber, aby si zabezpečila dostatečný přísun kyslíku, štítovci se ani s dýcháním moc nenamáhají a radši využijí energii hostitele – stačí jim otevřít tlamu ve směru plavby a čerstvá voda proudí okolo žaber sama. Tento způsob dýchání4 se jinak vyvinul pouze u rychlých aktivně plovoucích ryb a paryb, jako jsou například tuňáci, plachetníci či někteří žraloci.

 

Když se v blízkosti objeví potrava, štítovci se hostitele rychle pouštějí a znovu se ho přichytí v okamžiku, kdy se vydává na další cestu. Jestliže se například skupina žraloků živí odpadky za lodí, není nic výjimečného, že velký štítovec „přesedne“ ze žraloka na trup plavidla. Široké spektrum hostitelů mají však jen větší druhy – zmiňovaný štítovec lodivod nebo podobně nazvaný štítovec lodní (Remora remora). Další druhy štítovců jsou obvykle vázané jen na omezené spektrum hostitelů. Například až půlmetrová Remora brachyptera se vyskytuje téměř výhradně na těle nebo v žaberní dutině mečounů, jen o něco menší R. osteochir preferuje plachetníky, třiceticentimetrová Remorina albescens je nejčastěji přisátá na obrovských rejnocích mantách, 5) Phtheirichthys lineatus má za nositele dravé barakudy. 6) Remora australis je pak specialistkou na kytovce a najdeme ji na delfínech i velrybách v subtropických mořích.

Složení potravy těchto ryb je podobné jako u dříve zmíněných lodivodů – větší druhy se živí zejména exkrementy a zbytky potravy svého nosiče (v případě planktonožravých hostitelů, jako je žralok obrovský nebo manta, se neváhají malí štítovci usadit přímo v jejich tlamě). Někteří štítovci však příležitostně nebo pravidelně obírají i parazity z hostitelovy kůže. Zajímavé je, že koprofagie (požírání exkrementů – viz rámeček 1 ) může být hlavní potravní strategií štítovců téhož druhu, usazených na hostitelích živících se nejrůznější potravou – jak dravých žraloků, tak výhradně býložravých sirén. Lze přitom očekávat, že složení i energetická hodnota trusu se bude u jednotlivých skupin hostitelů značně lišit.

Mladí štítovci jsou planktonožraví. Často se vyskytují v okolí korálových útesů, kde mohou občas vykonávat i roli čističů. Již ve velikosti tří centimetrů mají štítovci plně vyvinutý přísavný disk a mohou vyrazit „stopem po oceánu“. Své služby v tom případě poskytují hostiteli za pohybu, ale existuje i pozorování mladého jedince štítovce lodivoda, který měl vlastní „čisticí stanici“ na útesu, na niž připlouvali ploskozubci 7) a nechávali se ošetřit.

Přestože čištění od parazitů zjevně nosiči štítovce prospívá, nedá se ve většině případů mluvit o jednoznačném oboustranně výhodném mutualizmu, štítovci mají obvykle ze soužití větší zisk. Jde spíše o příklad forézy, kdy se jeden druh živočicha nechá přenášet druhým, aniž mu výrazně škodí. Přisátý štítovec vozící se „zadarmo“ po oceánu nebývá svým hostitelem vítán. Takový nezvaný host totiž často svého nosiče dráždí – žraloci s přisedlými štítovci provádějí různé otočky a piruety, kterými se snaží štítovce z nevhodného místa vypudit. Obvykle dojde pouze k jeho přesunu na méně citlivé či hydrodynamicky vhodnější místo žraločího těla, což hostiteli zjevně stačí. Detailní studie chování žraloků černocípých 8) ukázala, že k setřesení přisáté ryby došlo v méně než dvou procentech případů. V případě, kdy jeden žralok „vozí“ suitu hned několika štítovců, by mu tito černí pasažéři mohli i škodit, protože omezují jeho manévrovací schopnosti.

Údajná schopnost přisátých štítovců zastavit i plachetnici byla rozšířená v mýtech od antiky až po renezanci. Římský přírodopisec Plinius Starší 9) dokonce spojuje tyto ryby hned se dvěma významnými událostmi z dějin starého Říma (viz rámeček 2 ). O tom, že existují ryby schopné zakousnout se do kormidla, a tím zabrzdit loď, byli prostí rybáři na Jadranu přesvědčeni ještě koncem 18. století.

Pozoruhodné a na rozdíl od zmíněných pověstí historicky doložené je využití štítovců při rybolovu. Domorodým rybářům v Indickém oceánu a severní Austrálii velcí štítovci dobře sloužili zejména při lovu želv. Rybě nasadili před ocasní ploutev kovový „obojek“ s okem, na něj navázali dlouhé lanko, a poté štítovce vypustili z lodi do moře do blízkosti odpočívající želvy, na jejíž krunýř se obvykle přisál. Přichycení přísavným diskem je natolik pevné, že štítovec i se svým nosičem mohl být přitažen zpět – menší želvu tak rybáři dostali až téměř do lodi, větší jedince alespoň na dosah kopí či harpuny. Dokonce i malý, sotva dvoudecimetrový štítovec může být pro rybáře užitečným pomocníkem při vyhledávání vhodné kořisti (viz rámeček 3 ). Současné válečné námořnictvo ani komerční rybářské lodi však pro tyto neobyčejné ryby využití nemají.

Poznámky

1) Rhincodon typus.
2) Carcharodon carcharias, často uváděný i pod starším českým jménem žralok lidožravý.
3) Naucrates – řecky „vládnoucí moři“.
4) Odborně se tento způsob dýchání ryb nazývá „ram ventilace“.
5) Manta birostris.
6) Ryby čeledi Sphyraenidae.
7) Ryby čeledi Scaridae ožírající korály.
8) Carcharhinus limbatus.
9) Skoro všechny zdroje, jak české, tak cizojazyčné, uvádějí nesprávně Plinia Mladšího.
10) Gaius Plinius Secundus (23–79 n. l.): Naturalis historia. 32, 2–5.
11) Bitva u Actia proběhla 2. září roku 31 př. n. l. v Iónském moři, nedaleko římské kolonie Actium (dnešní Préveza) v západním Řecku. Šlo o rozhodující bitvu římské občanské války, při níž se střetlo loďstvo Marka Antonia (podporované Kleopatrou) a Octaviana (pozdějšího císaře, který užíval titul Imperator Caesar Augustus). Důsledkem Antoniovy zdrcující porážky bylo nejen to, že se Octavianus stal de facto prvním římským císařem, ale také připojení Egypta k římskému impériu.

CO Z JEDNOHO VYPADNE, JINÝ MŮŽE VYUŽÍT

Koprofagie čili požírání exkrementů je v živočišné říši poměrně rozšířenou strategií. Lodivodi jakožto zástupci koprofágů v moři či chrobáci valící si svou kuličku trusu jsou jen příslovečnou špičkou ledovce. I poté, co projde potrava trávicím traktem jednoho živočicha, může být využita jiným. O tom by mohli svědčit třeba chocholouši, vyzobávající nestrávená zrna z koňských koblížků. Dobře známá je i recyklace vlastního trusu králíky, která zajišťuje podstatně lepší využití potravy. V noci či během odpočinku produkují králíci zvláštní formu měkkého trusu, vzniklou fermentací vytříděných jemných částic potravy ve slepém střevě. Ta je bohatá na vitaminy a bílkoviny a králíci ji vždy znovu požírají. V případě nedostatku potravy jsou však schopni využít i dodatečnou energii ze svého „odpadního“ trusu.

 

Koprofágové na suché zemi jsou specializováni zejména na trus býložravců. Je to pochopitelné – zdaleka ne každý je schopen efektivně trávit celulózu z rostlin, takže značná část energie v potravě zůstává nevyužita. Navíc je býložravců, a tudíž i jejich trusu, na pevnině podstatně víc než masožravců. V moři je naprostá většina primárních konzumentů zastoupena poměrně drobnými planktonními živočichy, a tak dostatečně objemný trus, který stojí za ohlédnutí i větším koprofágům, produkují zejména masožravá zvířata. Předpokládá se však, že fekální pelety produkované planktonními korýši také slouží za potravu jiným planktonním živočichům, což významně přispívá k recyklaci živin ve vodním sloupci. I po dopadu na hlubokomořské dno jsou „bobky“ planktonních korýšů využívány. Zejména sumýši, tvořící značnou část hlubokomořské biomasy, se doslova prožírají substrátem a využívají jak případné nestrávené zbytky, tak mikroflóru, která na fekálních peletech vyrostla cestou na dno.

V padesátých letech 20. století proběhla mezi ichtyology diskuse o hlavním zdroji potravy štítovců – již tou dobou se uvažovalo o trusu hostitele, posléze však převládl názor, že pravděpodobnějším zdrojem jsou zbytky hostitelovy potravy. Nedávná práce analyzující potravu štítovců přisátých na kapustňácích však prokázala, že správná byla původní představa o koprofagii jako dominantní strategii větších štítovců.

ŠTÍTOVCI V MYTOLOGII A POVĚRÁCH

Podivná ryba, schopná přichytit se k plavidlu, neunikla pozornosti prvních mořeplavců. Již v antice byla rozšířená pověra o tom, že nevelká ryba zvaná echeneis či remora je schopna bez jakékoli vynaložené námahy zkrotit síly větru i vln a zastavit loď pouze tím, že se k ní přisaje. (Obě tradiční jména jsou dnes používána pro různé rody štítovců: Echeneis pochází z řeckého echein [εχειν] – držet a naus [ναυς] – loď, Remora má údajně původ v latinském mora – zastávka, zdržení, odklad.)

 

Celou pasáž věnoval štítovcům ve svém Přírodopisu Plinius Starší. 10) Štítovec prý mimo jiné přispěl k porážce loďstva Marka Antonia v námořní bitvě u Actia, která ve svém důsledku vedla k přerodu římské republiky v císařství. 11) Přisál se k jeho plavidlu v rozhodující chvíli, když Antonius spěchal od jedné lodi své flotily k druhé a povzbuzoval před bitvou své muže. Antonius byl proto nucen přesednout, a toto zdržení umožnilo získat hned na počátku rozhodující výhodu Octavianovu loďstvu pod velením admirála Agrippy. Současní dějepisci však mají na nejdůležitější momenty bitvy poněkud jiný názor.

Štítovec údajně také symbolicky zastavil loď císaře Caliguly nedlouho před jeho smrtí. Pětiřadá veslice císaře se čtyřmi sty veslaři najednou jako jediná z celého loďstva zastavila a nemohla se hnout z místa, dokud se jeden z námořníků nevrhl do moře a nevytáhl štítovce přisátého ke kormidlu. Caligula byl prý velmi pohoršen, že tak malá překážka jej dokázala zastavit navzdory úsilí celé posádky galéry. Setkání se štítovcem bylo však jen předzvěstí dalších událostí – vzápětí po návratu byl císař zavražděn vlastními muži a jeho kariéra skončila nadobro.

Historky o štítovcích zastavujících lodě se objevovaly po celý středověk a renezanci a dostaly se i do řady uměleckých děl (štítovce zmiňuje například François Rabelais ve svém Gargantuovi a Pantagruelovi). Ryba pochopitelně žádný významný vliv na rychlost běžných lodí mít nemohla, byť v případě většího množství přisátých štítovců si lze představit, že se mírně zpomalí třeba malá rybářská bárka. Ke vzniku představ možná přispěl jev, se kterým se lze setkat na místech, kde se vytváří při hladině moře tenká vrstva sladké nebo brakické vody o menší hustotě. Vnitřní vlny vyvolávané lodí na rozhraní vod o rozdílné hustotě mohou skutečně významně zpomalovat její postup i ztížit práci s kormidlem.

Zřejmě pozdějšího data je pověra, podle níž se nasolený mrtvý štítovec spuštěný do mořských hlubin přisaje ke zlatu na dně a lze jej i s pokladem vytáhnout nad hladinu. Zdá se ovšem, že tato metoda těžby zlata není příliš spolehlivá, neboť praktické využití nenašla.

SE ŠTÍTOVCEM NA LOV

Síla, s jakou se štítovci na svého nosiče přisávají, je obrovská. Díky ní jsou tyto štíhlé ryby dodnes využívány na některých místech k tradičnímu způsobu lovu žraloků, ale i plachetníků nebo želv. Obyvatelé ostrova Kiwayu v souostroví Lamu u břehů Keni nazývají štítovce svahilsky „tasa“ nebo také „upíří ryba“, neboť mylně věří, že saje krev z těla své oběti.

 

Místní rybáři provléknou malému tasovi ocasním násadcem dlouhý silný vlasec. Poté ho vypustí a nechávají putovat mořem na vzdálenost mnoha desítek metrů. Vlasec přitom udržují stále napjatý a postupně popouštějí štítovci další metry tenkého vodítka. Tato fáze lovu uskutečňovaného z malé vydlabané veslice připomíná spíše poklidné venčení domácích mazlíčků než hon na vládce oceánu. Drama se strhne v okamžiku, kdy rybáři ucítí na druhém konci tah. Do vody ihned skáče jeden z lovců vybavený dýchací trubicí, ostatní obratně manévrují s lodí směrem ke konci přitahované šňůry. Vše se provádí velmi pomalu, štítovec musí získat dost času, aby svými vampířími praktikami protivníka náležitě oslabil. V závěrečné etapě je úlovek harpunován a vytažen do lodi – opatrně, aby nedošlo k poranění milovaného tasy, uctívaného jako přítele a člena rodiny.

Luboš Piálek

 

 

 

Ke stažení

O autorovi

Adam Petrusek

Prof. RNDr. Adam Petrusek, Ph.D., (*1976) vystudoval hydrobiologii na Přírodovědecké fakultě UK. Působí na katedře ekologie PřF UK v Praze. Věnuje se především ekologii, diverzitě a evoluční biologii perlooček a raků a biologickým invazím ve sladkých vodách.
Petrusek Adam

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné