Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Proč se bojíme ptačí chřipky

O „starých“ a „nových“ infekcích
 |  13. 4. 2006
 |  Vesmír 85, 228, 2006/4

Infekční nemoci decimovaly lidstvo odnepaměti a přes veškeré úspěchy medicíny způsobují v celosvětovém měřítku dodnes vysoké počty úmrtí. Je pravda, že díky hygienickým opatřením, lepší výživě, novým účinným lékům a kvalitnější lékařské péči se staly někdejší hrozivé „metly lidstva“ – epidemie moru, cholery, skvrnitého tyfu a dalších nemocí – minulostí. Je tedy paradoxní, že v současné době jsou příčinou nejmasovějších úmrtí banální infekce, dokonce i ty, o nichž se soudilo, že se s nimi lékaři již dávno vypořádali.

Celkem umírá ročně na všechna onemocnění (včetně úrazů) 57 milionů mužů, žen i dětí na celém světě, z toho na infekční nemoci téměř pětina. Vůbec nejvyšší počty úmrtí způsobují respirační infekce zejména dolních cest dýchacích. Za velmi závažná onemocnění se pokládají tuberkulóza, malárie a aids. Odhaduje se, že latentně jsou tuberkulózou zasaženy 2 miliardy lidí a každoročně se jí nakazí 8 milionů. Nemocných malárií je 275 milionů a 40 milionů lidí má aids. Hrozivá a v určitém ohledu zbytečná jsou střevní a průjmová onemocnění, na která umírají hlavně děti do 5 let. Po léta přetrvává statistika, která dokumentuje, že každé 3 vteřiny umírá na infekční onemocnění malé dítě, z toho 99 % na zápal plic.

V souvislosti s těmito čísly stojí za zamyšlení, proč se už delší dobu laická i odborná veřejnost obává ptačí chřipky, která byla poprvé identifikována v Itálii r. 1900 a dosud na ni nezemřelo ani sto lidí. Proč se stejnou měrou neobáváme nemocí, jejichž původci byli určeni teprve nedávno? Vždyť ještě předloni byl středem pozornosti zcela nově se vynořivší virus vyvolávající těžké plicní selhání (SARS). Zapomněli jsme, že téměř každoročně propukají nová onemocnění způsobovaná neznámými viry (i jinými mikroorganizmy)? Jen za poslední půlstoletí se jich objevily asi čtyři desítky (viz Vesmír 82, 443, 2003/8).

Chřipková onemocnění by měla být posuzována z obou uvedených pohledů. Chřipka sice každoročně epidemicky zasáhne řadu zemí, ale její oběti zdaleka nedosahují počtů každoročních úmrtí na zmíněná infekční onemocnění. Bojíme se snad proto, že chřipkové viry jsou velmi variabilní a že by stačilo, aby si nové varianty, dosud přenášené ze zvířat na člověka, našly přímé cesty přenosu mezi lidmi a vyvolaly pandemii? (Pandemie „španělské“ chřipky, dosud nejhorší ze všech, si vyžádala během 16 týdnů více životů než všechny infekční nemoci na celém světě za několik let.)

Proč se ale nebojíme nedostatečně prozkoumaných původců nových onemocnění? Jsme si jisti, že se nové viry nemohou měnit podobně, jak se očekává od viru ptačí chřipky, a že se „nenaučí“ epidemicky se šířit? Viry, které jsou příčinou nových nemocí, a nové varianty chřipkových virů mají v přírodě zhruba stejné zdroje a není důvod, proč by základní mechanizmy jejich šíření neměly být principiálně podobné. Odborníci i novináři by v tomto smyslu měli informovat veřejnost objektivně a uvážlivě, nikoliv se soustředit na nemoc jedinou a pokaždé vyvolat novou „epidemii strachu“, jak to zmiňoval známý publicista Lewis Thomas před více než třiceti lety.

Je však možné, že strach z chřipkových onemocnění vyplývá z historické zkušenosti lidstva. Chřipka se v posledním století několikrát téměř bleskově vynořila ze zdánlivě odlehlých ohnisek a ve formě epidemií postihla rozsáhlá území nebo jako pandemie obletěla svět, přičemž skosila miliony lidí. Na rozdíl od předchozích století, v nichž se střídaly epidemické nemoci, jejichž původci byly hlavně bakterie, by se zdálo, že se chřipkové viry staly patogenními poměrně nedávno. Chřipka však napadala lidi od dob, kdy začali počátkem neolitu opouštět sběračsko-lovecký způsob života a zakládat prvá sídliště, což znamenalo do té doby nebývalé zvýšení počtu lidí na poměrně malých plochách a vyšší pravděpodobnost přenosu infekcí. Trvalejší usídlování na jednom místě bylo podmíněno zvýšeným přísunem potravin, který mohlo zajistit jen zemědělství. Pěstování obilnin provázela domestikace zvířat, a tedy kontakt s novými, potenciálně patogenními mikroorganizmy. Nejpravděpodobnějšími původními nositeli chřipkových virů byli drůbež, prasata a koně. Virus stále koluje zejména ve velkochovech a schopnost chřipkového viru měnit povrchové proteinové struktury je přisuzována právě neustálému koloběhu mezi domácími zvířaty navzájem a také mezi domácími zvířaty a lidmi.

Zpočátku se chřipka přisuzovala vlivu škodlivých výparů (miazmat) nebo nepříznivému postavení planet a hvězd. Výstižně označuje domnělou příčinu onemocnění chřipkou její italský název „influenza“ (viz lat. influere – vtékat, vloudit se).

První chřipková epidemie byla zaznamenána již r. 1387. V důsledku obchodních styků po objevení Ameriky se začala chřipka šířit pandemicky a objevila se až v Polynésii. Předpokládá se, že od 16. do 19. století propuklo nejméně deset epidemií nebo pandemií.

V roce 1833 proběhla pandemie, jež si vyžádala desetitisíce životů a snížila počet obyvatel v evropských velkých městech téměř na 50 %.

V letech 1889–1890 bylo pandemické šíření „asijské“ chřipky urychleno železnicí. V květnu 1889 vypukla v Buchaře, v říjnu zasáhla Tomsk. V prosinci udeřila v Severní Americe a v únoru až dubnu 1890 se šířila v Jižní Americe, Indii a Austrálii. Vyznačovala se vysokou úmrtností (1 úmrtí na 1000 onemocnění). Jen v Evropě zemřelo čtvrt milionu lidí, což byl poměrně vysoký počet na dobu, která byla právem hrdá na úspěchy mikrobiologie (R. Koch, L. Pasteur) i úspěchy, jichž bylo dosaženo při zavádění hygienických a asanačních opatření (R. Virchow, J. Lister).

V roce 1918, ke konci prvé světové války, kdy lidé už na poslední pandemii zapomněli pro jiné starosti, udeřila „španělská“ chřipka. Historie jejího šíření je poučná dodnes (viz rámeček 1 ).

Epidemie chřipek způsobené dalšími variantami chřipkového viru pak už naštěstí nikdy nedosáhly takových rozměrů (v letech 1957–1958 skosila „asijská“ chřipka 1,5 milionu lidí, 1968–1969 hongkongská chřipka 0,75–1 milion lidí; prasečí chřipka r. 1976 v New Jersey ani ruská chřipka r. 1977 již tolik obětí neměly).

Současný výzkum dokládá, že nízkopatogenní viry ptačí chřipky (LPAI, Low Pathogenic Avian Influenza), které určitou dobu cirkulují u drůbeže, se mohou změnit a stát se pro své hostitele vysoce virulentní (HPAI, Highly Pathogenic Avian Influenza). Během epidemie u drůbeže v letech 1983–1984 v USA, jejíž příčinou byl zpočátku málo virulentní virus, vzrostla virulence během šesti měsíců do té míry, že úhyn v chovech dosáhl téměř 90 %. Likvidace více než 17 milionů kusů stála 65 milionů dolarů. Epidemie ptačí chřipky v Mexiku r. 1992 byla také vyvolána málo virulentními kmeny, které se však poměrně rychle změnily ve vysoce virulentní a epidemii se podařilo utlumit až po třech letech. V letech 1999–2001 se scénář opakoval na drůbežích farmách v Itálii, zlikvidováno bylo 13 milionů ptáků.

První onemocnění člověka dnešním typem ptačí chřipky bylo zaznamenáno r. 1997 při epidemii drůbeže v Hongkongu, kdy se nakazilo 18 lidí, z nichž 6 zemřelo. Do té doby byli odborníci přesvědčeni, že na rozdíl od virů lidské a prasečí chřipky nejsou pro tyto viry v dýchacím ústrojí člověka povrchové buněčné receptory. Zatím však nebyl přímý přenos z člověka na člověka prokázán.

Loni v září se ale na Maltě konala II. evropská konference o chřipce, kde byl zmíněn průkaz viru ptačí chřipky u dvou tygrů a dvou levhartů, kteří byli v zoologické zahradě v Thajsku krmeni kuřaty a uhynuli. Znamená to, že tento virus může mít schopnost šířit se i mezi dalšími druhy.

Vraťme se ještě k původcům nových nemocí. Odborníci Světové zdravotnické organizace předpokládají, že vysoký potenciál pro epidemické až pandemické šíření mají rovněž arenaviry horečky Lassa a bolivijské hemoragické horečky (Machupo), phlebovirus horečky Rift Valley a filoviry hemoragických horeček Ebola a Marburg. 1) Prozatím si ještě zachovávají poměrně velmi vysokou virulenci, takže jejich ohniska zůstávají geograficky omezena. Budou však původci nových onemocnění v průběhu příštích desetiletí nebo i staletí procházet podobnými vývojem, podobnými cestami šíření a přizpůsobování, jak tomu bylo za staletí a tisíciletí u virů chřipky? Čekají lidstvo epidemie a pandemie vyvolané novými původci, nebo už budou k dispozici nové účinné preventivní a asanační strategie i léčebné prostředky, které udusí vzplanutí nové epidemie v zárodku? K tomu může přispět celosvětové úsilí, 2) jehož cílem je zabránit epidemickému šíření ptačí chřipky.

Literatura

Burnet F. M., White D.: Natural history of infectious diseases, Cambridge University Press, Cambridge 1972
Morse S. (ed.): Emerging viruses, Oxford University Press, New York 1993
Barry J. M.: The site of origin of the 1918 influenza pandemic and its public health implications, J. Translat. Med. 2. 3. 2004

Poznámky

1) Mezi březnem 2005 a únorem 2006 bylo na ostrově Réunionu zaznamenáno více než 1700 onemocnění alfavirem chikungunya, provázených horečkou, bolestmi hlavy, svalů, kloubů a zvracením. Během prvního únorového týdne přibylo 326 případů a dalších 206 na Mauriciu a přes 1200 na Seychelách. Začátkem března již bylo hlášeno na 200 000 nemocných, z nichž už více než 90 zemřelo. Světová zdravotnická organizace činí na západoindických ostrovech komplexní opatření a Francie uvolnila na boj s touto nemocí 92 milionů eur. V roce 2005 opět vzplála v Angole epidemie hemoragické horečky vyvolaná virem Marburg (25–30% úmrtnost), která si během půl roku vyžádala 311 lidských životů. Bylo kvůli tomu zrušeno i mezinárodní fotbalové utkání.
2) Letos 17. – 18. ledna se v Pekingu konala konference, jejímž cílem bylo založit dárcovství v souvislosti s bojem proti chřipce. Konference byla sponzorována vládou Čínské lidové republiky, Evropskou komisí a Světovou bankou, za spoluúčasti Světové zdravotnické organizace. Během jednání bylo dohodnuto, že bohaté státy a organizace poskytnou 1,9 miliardy dolarů na pomoc ohroženým zemím.

HISTORIE ŠPANĚLSKÉ CHŘIPKY

Zdroj „španělské“ chřipky se vůbec nenacházel ve Starém světě, natož ve Španělsku. Velmi detailně se historií této chřipky zabýval Australan sir Frank Macfarlane Burnet (nositel Nobelovy ceny z r. 1960 za klonální teorii tvorby protilátek). Dobové odborné materiály i novinové články ho přivedly k závěru, že chřipka začala v USA a rozšířila se s „příjezdem amerických vojenských jednotek do Francie“ v únoru 1918.

Poprvé bylo onemocnění identifikováno mezi americkými vojáky ve výcvikovém táboře Camp Funston (dnes Fort Riley) v zapadlém, řídce zalidněném jihozápadním koutě Kansasu. Jak napsal J. M. Barry z Centra pro bio-environmentální výzkum z Tulanské a Xavierské univerzity v New Orleans, v té době tam „vůně hnoje znamenala civilizaci“. Lidé chovali drůbež a prasata. Domky a zemljanky s drnovou střechou byly tak běžné, že v jedné z nich byla i pošta. A právě zde byly shromážděny desetitisíce vojáků, kteří byli po absolvování výcviku přesunováni do amerických základen v Evropě. Do Funstonu přijížděli na návštěvu rodinní příslušníci a přátelé, z Funstonu odcházeli vojáci na dovolenou. To všechno byly poměry typické pro vznik a rychlé šíření epidemií. Lze je nalézt ve všech oblastech, z nichž se dosud chřipkové epidemie rozšířily, a proto je důležité, aby se odborníci seznámili s místními poměry a přijali účinná opatření, nejen asanační, ale také omezující pohyb lidí.

Mnoho vojáků, kteří přijeli do Funstonu mezi 26. únorem a 2. březnem 1918, už bylo nakaženo. S příznaky chřipky se první z nich hlásil 4. března. Během následujících tří týdnů bylo z 56 200 vojáků soustředěných k výcviku 1100 hospitalizováno. Dalších více než 1000 muselo vyhledat ošetření v zařízeních poblíž tábora. Již 18. března hlásila prvá onemocnění střediska Camp Forrest a Camp Greenleaf v Georgii. Koncem dubna se epidemie rozšířila do 24 ze 34 vojenských výcvikových středisek a mezi civilní obyvatelstvo 30 větších měst v USA. V Evropě vypukla chřipka nejprve v Brestu, největším francouzském přístavu, kde se vyloďovaly americké oddíly. Epidemie přerostla v pandemii.

V době, kdy počet obyvatel na světě činil asi 28 % současného, onemocnělo chřipkou na půl miliardy lidí a podle nejnižších odhadů jí 20–50 milionů lidí podlehlo (některé odhady jdou až ke stu milionů). Jen amerických vojáků skosila desetkrát více, než jich padlo na evropských bojištích. Většina obětí zemřela ve velmi krátkém období 16 týdnů mezi polovinou září a polovinou prosince 1918 (viz také Vesmír 76, 367, 1997/7).

Ke stažení

O autorovi

Petr Šíma

RNDr. Petr Šíma (*1942) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Mikrobiologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá diferenciací imunokompetentních buněk, ovlivněním imunity výživou a evolucí imunity.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné