Proč se bojíme ptačí chřipky

Celkem umírá ročně na všechna onemocnění (včetně úrazů) 57 milionů mužů, žen i dětí na celém světě, z toho na infekční nemoci téměř pětina. Vůbec nejvyšší počty úmrtí způsobují respirační infekce zejména dolních cest dýchacích. Za velmi závažná onemocnění se pokládají tuberkulóza, malárie a aids. Odhaduje se, že latentně jsou tuberkulózou zasaženy 2 miliardy lidí a každoročně se jí nakazí 8 milionů. Nemocných malárií je 275 milionů a 40 milionů lidí má aids. Hrozivá a v určitém ohledu zbytečná jsou střevní a průjmová onemocnění, na která umírají hlavně děti do 5 let. Po léta přetrvává statistika, která dokumentuje, že každé 3 vteřiny umírá na infekční onemocnění malé dítě, z toho 99 % na zápal plic.

V souvislosti s těmito čísly stojí za zamyšlení, proč se už delší dobu laická i odborná veřejnost obává ptačí chřipky, která byla poprvé identifikována v Itálii r. 1900 a dosud na ni nezemřelo ani sto lidí. Proč se stejnou měrou neobáváme nemocí, jejichž původci byli určeni teprve nedávno? Vždyť ještě předloni byl středem pozornosti zcela nově se vynořivší virus vyvolávající těžké plicní selhání (SARS). Zapomněli jsme, že téměř každoročně propukají nová onemocnění způsobovaná neznámými viry (i jinými mikroorganizmy)? Jen za poslední půlstoletí se jich objevily asi čtyři desítky (viz Vesmír 82, 443, 2003/8).

Chřipková onemocnění by měla být posuzována z obou uvedených pohledů. Chřipka sice každoročně epidemicky zasáhne řadu zemí, ale její oběti zdaleka nedosahují počtů každoročních úmrtí na zmíněná infekční onemocnění. Bojíme se snad proto, že chřipkové viry jsou velmi variabilní a že by stačilo, aby si nové varianty, dosud přenášené ze zvířat na člověka, našly přímé cesty přenosu mezi lidmi a vyvolaly pandemii? (Pandemie „španělské“ chřipky, dosud nejhorší ze všech, si vyžádala během 16 týdnů více životů než všechny infekční nemoci na celém světě za několik let.)

Proč se ale nebojíme nedostatečně prozkoumaných původců nových onemocnění? Jsme si jisti, že se nové viry nemohou měnit podobně, jak se očekává od viru ptačí chřipky, a že se „nenaučí“ epidemicky se šířit? Viry, které jsou příčinou nových nemocí, a nové varianty chřipkových virů mají v přírodě zhruba stejné zdroje a není důvod, proč by základní mechanizmy jejich šíření neměly být principiálně podobné. Odborníci i novináři by v tomto smyslu měli informovat veřejnost objektivně a uvážlivě, nikoliv se soustředit na nemoc jedinou a pokaždé vyvolat novou „epidemii strachu“, jak to zmiňoval známý publicista Lewis Thomas před více než třiceti lety.

Je však možné, že strach z chřipkových onemocnění vyplývá z historické zkušenosti lidstva. Chřipka se v posledním století několikrát téměř bleskově vynořila ze zdánlivě odlehlých ohnisek a ve formě epidemií postihla rozsáhlá území nebo jako pandemie obletěla svět, přičemž skosila miliony lidí. Na rozdíl od předchozích století, v nichž se střídaly epidemické nemoci, jejichž původci byly hlavně bakterie, by se zdálo, že se chřipkové viry staly patogenními poměrně nedávno. Chřipka však napadala lidi od dob, kdy začali počátkem neolitu opouštět sběračsko-lovecký způsob života a zakládat prvá sídliště, což znamenalo do té doby nebývalé zvýšení počtu lidí na poměrně malých plochách a vyšší pravděpodobnost přenosu infekcí. Trvalejší usídlování na jednom místě bylo podmíněno zvýšeným přísunem potravin, který mohlo zajistit jen zemědělství. Pěstování obilnin provázela domestikace zvířat, a tedy kontakt s novými, potenciálně patogenními mikroorganizmy. Nejpravděpodobnějšími původními nositeli chřipkových virů byli drůbež, prasata a koně. Virus stále koluje zejména ve velkochovech a schopnost chřipkového viru měnit povrchové proteinové struktury je přisuzována právě neustálému koloběhu mezi domácími zvířaty navzájem a také mezi domácími zvířaty a lidmi.

Zpočátku se chřipka přisuzovala vlivu škodlivých výparů (miazmat) nebo nepříznivému postavení planet a hvězd. Výstižně označuje domnělou příčinu onemocnění chřipkou její italský název „influenza“ (viz lat. influere – vtékat, vloudit se).

První chřipková epidemie byla zaznamenána již r. 1387. V důsledku obchodních styků po objevení Ameriky se začala chřipka šířit pandemicky a objevila se až v Polynésii. Předpokládá se, že od 16. do 19. století propuklo nejméně deset epidemií nebo pandemií.

V roce 1833 proběhla pandemie, jež si vyžádala desetitisíce životů a snížila počet obyvatel v evropských velkých městech téměř na 50 %.

V letech 1889–1890 bylo pandemické šíření „asijské“ chřipky urychleno železnicí. V květnu 1889 vypukla v Buchaře, v říjnu zasáhla Tomsk. V prosinci udeřila v Severní Americe a v únoru až dubnu 1890 se šířila v Jižní Americe, Indii a Austrálii. Vyznačovala se vysokou úmrtností (1 úmrtí na 1000 onemocnění). Jen v Evropě zemřelo čtvrt milionu lidí, což byl poměrně vysoký počet na dobu, která byla právem hrdá na úspěchy mikrobiologie (R. Koch, L. Pasteur) i úspěchy, jichž bylo dosaženo při zavádění hygienických a asanačních opatření (R. Virchow, J. Lister).

V roce 1918, ke konci prvé světové války, kdy lidé už na poslední pandemii zapomněli pro jiné starosti, udeřila „španělská“ chřipka. Historie jejího šíření je poučná dodnes (viz rámeček 1 ).

Epidemie chřipek způsobené dalšími variantami chřipkového viru pak už naštěstí nikdy nedosáhly takových rozměrů (v letech 1957–1958 skosila „asijská“ chřipka 1,5 milionu lidí, 1968–1969 hongkongská chřipka 0,75–1 milion lidí; prasečí chřipka r. 1976 v New Jersey ani ruská chřipka r. 1977 již tolik obětí neměly).

Současný výzkum dokládá, že nízkopatogenní viry ptačí chřipky (LPAI, Low Pathogenic Avian Influenza), které určitou dobu cirkulují u drůbeže, se mohou změnit a stát se pro své hostitele vysoce virulentní (HPAI, Highly Pathogenic Avian Influenza). Během epidemie u drůbeže v letech 1983–1984 v USA, jejíž příčinou byl zpočátku málo virulentní virus, vzrostla virulence během šesti měsíců do té míry, že úhyn v chovech dosáhl téměř 90 %. Likvidace více než 17 milionů kusů stála 65 milionů dolarů. Epidemie ptačí chřipky v Mexiku r. 1992 byla také vyvolána málo virulentními kmeny, které se však poměrně rychle změnily ve vysoce virulentní a epidemii se podařilo utlumit až po třech letech. V letech 1999–2001 se scénář opakoval na drůbežích farmách v Itálii, zlikvidováno bylo 13 milionů ptáků.

První onemocnění člověka dnešním typem ptačí chřipky bylo zaznamenáno r. 1997 při epidemii drůbeže v Hongkongu, kdy se nakazilo 18 lidí, z nichž 6 zemřelo. Do té doby byli odborníci přesvědčeni, že na rozdíl od virů lidské a prasečí chřipky nejsou pro tyto viry v dýchacím ústrojí člověka povrchové buněčné receptory. Zatím však nebyl přímý přenos z člověka na člověka prokázán.

Loni v září se ale na Maltě konala II. evropská konference o chřipce, kde byl zmíněn průkaz viru ptačí chřipky u dvou tygrů a dvou levhartů, kteří byli v zoologické zahradě v Thajsku krmeni kuřaty a uhynuli. Znamená to, že tento virus může mít schopnost šířit se i mezi dalšími druhy.

Vraťme se ještě k původcům nových nemocí. Odborníci Světové zdravotnické organizace předpokládají, že vysoký potenciál pro epidemické až pandemické šíření mají rovněž arenaviry horečky Lassa a bolivijské hemoragické horečky (Machupo), phlebovirus horečky Rift Valley a filoviry hemoragických horeček Ebola a Marburg. ¹⁾ Prozatím si ještě zachovávají poměrně velmi vysokou virulenci, takže jejich ohniska zůstávají geograficky omezena. Budou však původci nových onemocnění v průběhu příštích desetiletí nebo i staletí procházet podobnými vývojem, podobnými cestami šíření a přizpůsobování, jak tomu bylo za staletí a tisíciletí u virů chřipky? Čekají lidstvo epidemie a pandemie vyvolané novými původci, nebo už budou k dispozici nové účinné preventivní a asanační strategie i léčebné prostředky, které udusí vzplanutí nové epidemie v zárodku? K tomu může přispět celosvětové úsilí, ²⁾ jehož cílem je zabránit epidemickému šíření ptačí chřipky.