Velrybí vši poodhalují historii velryb

Obří těla kytovců (a zřejmě jen některých kosticovců) osídluje hned několik skupin korýšů – vilejši (Thoracica) z čeledi Coronulidae, provazcovití klanonožci (Copepoda) z čeledi Pennellidae a takzvané velrybí vši ze skupiny různonožců (Amphipoda), resp. z čeledi Cyamidae. Velrybí vši mají zploštělé tělo, příchytné drápky na končetinách a samice se liší břišním vakem, v němž odchovávají mláďata (viz snímky na protější straně). Jejich velikost kolísá od 0,5 do 1,5 cm a jeden kytovec může být domovem až 7500 jedinců. Živí se odumřelou kůží, jsou tedy na kytovce vázáni, a proto by nám mohli pomoci zodpovědět některé otázky z kytovčí historie. Ve stejném časovém úseku je počet korýších generací (a případných mutací) výrazně vyšší, a tak nám studium jejich DNA může prozradit o velrybách více než DNA velryb.

Ve světových oceánech se vyskytují dva jasně odlišitelné druhy velryb: velryba grónská (Balaena mysticetus) a velryba černá (Eubalaena glacialis). V poslední době přibývá zastánců názoru, že velryba černá jsou vlastně tři druhy – velryba biskajská (E. glacialis) ze severního Atlantiku, velryba japonská (E. japonica) ze severního Pacifiku a velryba jižní (E. australis) z oceánů jižní polokoule. Je také možné, že tyto tři formy jsou jen mladé poddruhy. Teprve nedávno bylo na původ velryb rodu Eubalaena vztaženo molekulární datování, které určilo jejich stáří na 4,4 milionu let.

Každá z uvedených forem hostí tři druhy velrybích vší (Cyamus erraticus, C. gracilis, C. ovalis). Také velrybí vši mají jasně vyhraněné seve ro pacifické, severoatlantské a jižní populace, což znamená, že předpokládané formy velryby černé jsou rovněž dostatečně odlišené. Odhadovaný předek těchto tří forem plaval ve světových oceánech asi před 5–6 miliony let. Na izolaci forem se patrně značnou měrou podílelo spojení Amerik Panamskou šíjí v závěru třetihor. Genetická variabilita velrybích vší ze všech tří populací je srovnatelně vysoká, což svědčí o tom, že početně byly původně všechny tři formy vyrovnané. A jak je to dnes? Velryb jižních je 8000–10 000, ale velryb biskajských jen 350 a velryb japonských 200. Pokud vezmeme v potaz, že se původní stav velryb jižních odhaduje na 40 000–150 000 jedinců, pochopíme skutečný rozsah jejich vybíjení.

A co ještě genetický rozbor prozradil? V minulosti musela aspoň jedna velryba jižní, nebo snad celé stádo připlavat až do severního Tichého oceánu (odhadem před asi 1–2 miliony let) a tam se setkat s velrybami japonskými. Kromě okukování došlo na vzájemný kontakt, bez nějž by se velrybí veš z jižních moří patrně nedostala na velrybu japonskou. (news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/4260498...., www.ut-ah.edu/unews/releases/05/sep/whaleli... a Molecular Ecology 14, 3439–3456, 2005)