Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Zpupnost je třeba hasit…

STANISLAV KOMÁREK: Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika, Mladá fronta, Praha 2005, 152 stran, cena neuvedena, ISBN – 80-204-1287-5
 |  16. 2. 2006
 |  Vesmír 85, 115, 2006/2

Některé „samozřejmé“ věci vůbec samozřejmé nejsou. Uvědomuji si to znovu téměř každé pondělní ráno na prvním praktiku pro mediky čtvrtého ročníku, které požádám, aby srozumitelně a jednoduše vysvětlili inteligentnímu a česky hovořícímu Marťanovi, co je nemoc. Až na jednu obzvláště tupou studijní skupinu, která se nezmohla ani na pokus o nějakou definici, se vesměs jako první odpověď dozvídám, že je to „opak zdraví“. Moje námitka, že toto vysvětlení je stejně výstižné jako označení jámy za dočasný výpadek souvislého povrchu, a připomínka, že jde o problematiku jejich budoucí celoživotní pracovní náplně, rozproudí různě kvalitní debatu. A protože generace, která nyní vstupuje do třetího decenia svého věku, považuje vše, co se odehrálo dříve než před dvaceti roky, za diluvium, žasnou moji studenti nad tím, že v těch dřevních dobách před čtyřiceti roky jsme neznali chorobu zvanou „závislost na hracích automatech“, zato jsme měli v seznamu chorob uvedenou homosexualitu (což bylo dubiózním vítězstvím nad dlouhodobě celospolečensky sdíleným názorem, že jde o nebezpečnou kriminalitu trestanou dvěma roky vězení).

Profesora Stanislava Komárka znají jeho studenti a některým z nich vadí jeho neortodoxní názor, že savcem s nejdelší ontogenezí je současný doktorand schopný jakéhož takéhož samostatného života teprve po třiceti letech závislosti na okolí. Dále ho znají čtenáři Vesmíru. Jeho provokativní názory a dedukce (např. jeho poznámka na s. 108: …cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť se takovými mohly jevit; z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký) zvedají ze židlí i lékaře známé svými liberálními postoji a tolerancí k jiným myšlenkám než k svým či pečlivě opsaným.

Přečtení Komárkova textu není vůbec snadné a jeho recenze je ještě složitější. Protože na soubor esejů nelze nahlížet jenom a pouze z hlediska medicínského (byť nepochybuji, že mnoho popuzených kolegů jej tvrdě odsoudí), jeví se mi nutné vypomoci si filozofií. Již Herakleitos (zlomek B1) poukazuje na rozdíl mezi lidským údělem nechápavosti a úkolem mudrce odhalovat fyzis, tedy vše, co prochází rozením a umíráním, vznikem a zánikem, a k jejíž přirozenosti patří její vztahy, kontext (kam tedy náleží i medicína). 1)

„Lidem zůstává skryto, co činí, když bdí, stejně jako zapomínají, co dělají, když spí…“ zatímco mudrc má „rozlišovat [slova a díla] podle přirozenosti a ukazovat, jak se to s nimi má,“ přičemž tím dobrým rozlišováním není vždy takové, které máme po ruce, které umožní bezrozporný výklad nebo nabídne jinou výhodu; tím dobrým rozlišováním je pouze rozlišování podle fyzis. To souvisí i s původním antickým chápáním toho, čím je teorie. Ta je svědectvím o viděném. Předpokládá tedy, abychom byli dobrými diváky. A dobrý divák je právě ten, který je jaksi aktivně nezúčastněným. Ten totiž nesleduje jiné zájmy než to, co je k vidění… Autor citovaného pojednání přibližuje čtenáři pojem fyzis na předherakleitovském příkladu z Odysseje: Když Odysseovi hrozí začarování od Kirke, přichází mu na pomoc sám Hermes a nabízí mu lék: Když domluvil, vytrhl (doslova: vykořenil) ze země léčivou rostlinu a ukázal mi její fyzis. 2) Autor pokračuje ve výkladu: Hermés je pán horizontu, je ten, který umí přecházet mezi zjevným a nezjevným. Rostlina je zjevná, ale jenom tomu, kdo ji rozpozná. Pro ostatní je jenom součástí zeleně, louky. Moudrý rozpozná, rozlišuje jednotlivou přirozenost. Bůh se však nezastavuje u teorie. Vytrhne rostlinu, vyrve její kořeny. Tím ji definitivně vydělí z pozadí, z louky, ze země. Tím odkryje i kořen, tedy to, co je původně skryté. I při tom však respektuje meze přirozenosti, vytrhne kořen celý. Ale ani tím „ukázání její přirozenosti“ nekončí. Přirozenost se ukáže v moci, tentokrát v moci léčivé.

Stanislav Komárek se po vzoru řeckého Herma (a vzpomeňme jeho atributy: zprostředkovatel energie, přijímá vlivy sil a ducha a vlévá je do tvarů bytostí, prostředník mezi duchem a hmotou, myšlení, rozum, pohyblivost, intelektuální kvality, zručnost, zdatnost, ostrovtip; kov – rtuť, barva – pestrá, smíšená; a pozor: chuť zvláštní, špatně chutnající!) snaží poukázat na fyzis současné medicíny. K tomu využívá prostředky z mnoha dalších oblastí lidského počínání (ať již se nazývají vědy, „humanities“ či „sciences“, náboženství, politika, magie aj.), o nichž má nadprůměrné znalosti a jejichž vzájemných vztahů je si velmi dobře vědom, takže je vplétá do logické sítě, která na odiv vytrženou fyzis, zvanou medicína, staví do nových úhlů pohledů a souvislostí.

Z mnohavrstevného uspořádání textu lze vydělit – s vědomím simplifikace – dvě hlavní roviny. První z nich je rovina „dotazování“ a nalézání velmi pestrých odpovědí (autorovo bohaté zázemí v německé jazykové a kulturně vědecké oblasti, které není v našich zemích běžné – podívejme se jen na citovanost německy píšících autorů v kterémkoli lékařském časopise – přináší napovrch nespočet nečekaných souvislostí a ukazuje na mnoho zapomenutých společných kořenů i jejich vývoje). Kniha je protkána příklady z antropologie, etnologie a transkulturální psychiatrie; porozumění autora jiným kulturálním zvyklostem a jejich akceptování bez jakýchkoli předsudků a hodnotících postojů je na jedné straně náročné, na druhé straně inspirující a potěšitelné.

Jednou z významných a legitimních otázek je, zda pacientovi a medicíně prospělo rozdělení na tělo a duši, které evropské medicíně odkázal Galénos a do filozofických základů biomedicínského modelu vložil René Descartes svým doporučením, aby vznikající vědecká medicína chápala člověka jako „rozumný stroj“, nemoc pak jako poruchu tohoto stroje a lékaře jako odborníka, který umí poruchu diagnostikovat a dle svých možností napravovat. Triumfální výkřik „Jedna nemoc – jeden gen“ pak evokuje hejno miniaturních japonských robotů, kteří s miniaturními francouzskými klíči opravují šroubovici, a „pak přijdou ty krásný chvíle, jak to psal Marx ve svým díle…“. Je toto vskutku o pacientovi?

Odtud se pak odvíjí řada otázek dalších, vztahujících se k příčinám nemocí (ale také k „příčinám zdraví“), počínaje psychologickými, sociálními a ekonomickými změnami a konče vývojovými mechanizmy, jimž jsme zatím nebyli schopni porozumět. Průvodci psychologickým světem, k nimž se autor obrací nejčastěji, jsou S. Freud a jeho dva nejvýznamnější odpadlíci A. Adler a C. G. Jung, dále pak fenomenologové. Průvodcem světa antipsychiatrie je především M. Foucault, v kritickém pohledu na současnou komplexní problematiku je to J. Le Fanu a podle mého osobního názoru (což je otázka druhé roviny) především Ivan Illich. Psychosomatické aspekty jsou podloženy širokým základem, počínaje anglosaskými i germánskými klasiky této hereze až po autory recentní, včetně českých, což si zasluhuje zvláštní ocenění (Bohemica non sunt leguntur), jakými jsou např. J. Baštecký, P. Čepický, V. Chvála, L. Trapková a další. Tu biologickou komponentu problematiky má autor zadánu ze svého původního vzdělání a ve shodě se scholastiky, kteří hlásali Qui bene distinguit, bene docet (= kdo dobře rozlišuje, dobře učí), ji podává srozumitelně i těm, kteří se „raději věnují filozofii a biologie je tolik nezajímá“.

Každá otázka je těhotná (nejednou) odpovědí, a ty odpovědi nevyznívají vždy jako aplaus současnému stavu medicíny. Vrátím-li se k základní otázce prvního odstavce této recenze, co je nemoc, dostávám řadu pozoruhodných odpovědí, z nichž za nejzajímavější považuji paradox: Jistá forma MOCI. Choroba je pak nevědomě pěstována jako symbol moci a „status-symbol“ – hezky je to vidět mezi pacienty v čekárnách, jak si o svých obtížích zálibně vyprávějí, porovnávají je, chlubí se exkluzivními léky, které dostávají, atd. (s. 89). A když pak autor velice kriticky popisuje nátlakové aktivity vyvíjené „v zájmu“ nemocných, představuji si ho v těchto případech jako vtělení Sokrata, jehož většina současné obce pečujících i postižených začne odsuzovat za kažení mládeže. Nehledě k tomu, že – jak on sám uvádí – byla v některých civilizacích reinkarnace (nikoli víra v ni) trestána smrtí. Rostlina medicíny, podivuhodně vytržená („vykořeněná“) z optimistické zeleně postmoderní konzumní současnosti nevypadá náhle v recenzované publikaci tak zcela počestně, užitečně a benigně, jak se tváří. Sama před sebou, v zasvěcených hospodských debatách i v arogantně vedených politických sporech. „Péče o zdraví“ se totiž může jevit jako velice výnosný mocenský komplex.

Tudy se ovšem dostáváme k druhé rovině publikace, jejímž duchovním otcem byl jeden z nejradikálnějších kritiků „institucí moderní kultury“, zejména pak školství (většina systémů zaměnila pojem vzdělání za povinnou školní docházku), konzumního životního stylu (k tomu, aby se přesunulo z místa na místo, spotřebuje 250 milionů Američanů více pohonných látek než 1,3 miliardy Číňanů a Indů na veškerou svou spotřebu) a zdravotnictví (zdravotní systémy dnes nepomáhají k léčení, ale k vytváření chorob), Ivan Illich (1926–2002). Jeho slavná publikace Medical Nemesis 3) u nás nikdy nevyšla, a pokud vím, zůstala většině české intelektuální i medicínské obce (včetně tvůrců medicínské politiky, tomu se ale vůbec nedivím) zcela neznámá. Zatímco antipsychiatrické hnutí se sice vlažně, ale přece jen v naší zemi odrazilo, antimedicínská hereze katolického kněze a svérázného reformátora nenašla u nás odezvu, přestože ve světě vyvolal řadu rozporných emocí. Snad nejpřesněji je ve svém nekrologu formuloval Anthony Daniels: Moje postoje k Illichovi tvoří napůl nesmírný obdiv a napůl podrážděnost.

Autor nemůže zapřít vliv Ivana Illiche a jeho Medical Nemesis, ať už jde o volbu témat nebo základní konstrukci a stavbu Spasení těla. 4) Proč by to také měl dělat; pro Illichovu teorii (tedy svědectví o viděném) snesl mnoho nových důkazů a potvrdil, že ani myslitel iritující své příznivce nebyl tak daleko od pravdy, když podezíral medicínsko-průmyslový komplex z úmyslů, jež nemají se skutečnou pomocí člověku pranic společného.

Publikace tedy není jen kritikou současné zdravotní praxe, ale především hlasem volajícího na poušti – na poušti, o jejíž území se rvou nejrůznější hochštapleři, psychopati a pseudoelity. Čím dále životem jdeme, tím více institucionálních restrikcí, nařízení, zákazů, příkazů a nevolnických předpisů nás čeká (konečně pokud se sám prezident V. Klaus ve svém letošním novoročním projevu s nechutí zmínil o pokračující byrokratizaci našeho života, měli by proti ní udělat něco i lidé, kterým leze krkem od samotného počátku). To první je přečíst Komárkovu publikaci navzdory tomu, že s „větší polovinou“ budeme tvrdě nesouhlasit. A potom se ptát, je-li náš nesouhlas opravdu výsledkem práce mudrce, nebo jen setrvačností a z ní vycházející neúplné vědomosti.

Věcné připomínky k textu aneb s čím nesouhlasí recenzent:

Handicap – („hand-in-cap“) podle mých etymologických výzkumů nebyl původně žebráckou metodou (to by se měl jmenovat „cap-in-hand“), nýbrž hazardní hrou podobnou dnešním (ale už jsem je taky dlouho neviděl) „skořápkám“, kdy se vsazené obnosy vytahovaly poslepu z čepice. Teprve po jedné morové epidemii doznal tento termín změny významu a byl posunut ze světa hazardu do oblasti sociální výpomoci; nicméně v dostihovém sportu přetrvává stále nikoli jako nabídka sociální výpomoci koním nebo žokejům, ale jako jeden z prvků ovlivňujících výšku sázky.

Morbus sacer – vyhlásil, podle mých historických výzkumů, již Hippokrates za „chorobu vznikající z přirozených příčin“. The famous Greek doctor Hippocrates (460–375 BC) recognized that epilepsy was due to a disturbance in the brain.

Poznámky

1) Kratochvíl Z.: Filosofie živé přírody – 1. část. glosy.info/texty/filosofie-zive-prirody-1-c.... 2. října 2005.
2) Homér: Odysseia, X, 302–303.
3) Illich I.: Medical Nemesis. The expropriaception of health, Pantheon Books, N.Y. 1976.
4) Illich I.: The epidemics of modern medicine – The medicalization of life – The killing of pain – The intervention and elimination of disease – Death against death – Specific counterproductivity – The politic of health; Komárek S.: Duše a tělo – Stručný nástin psychosomatického uvažování – Patologické a normální – Nemoci a jejich příčiny – Nemoc a synchronicita – Moc – Sociální interakce a patogeneze – Ontologický dluh a transdebitace – Sdělný a sociální význam nemoci – Smrt – Medicínsko-průmyslový komplex – Sociální stát a pozdní doba aneb Kudy kam?

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Radkin Honzák

MUDr. Radkin Honzák, CSc., (*1939) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Působí v Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty UK, v psychiatrické ambulanci Institutu klinické a experimentální medicíny.
Honzák Radkin

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné