Zpupnost je třeba hasit…

Některé „samozřejmé“ věci vůbec samozřejmé nejsou. Uvědomuji si to znovu téměř každé pondělní ráno na prvním praktiku pro mediky čtvrtého ročníku, které požádám, aby srozumitelně a jednoduše vysvětlili inteligentnímu a česky hovořícímu Marťanovi, co je nemoc. Až na jednu obzvláště tupou studijní skupinu, která se nezmohla ani na pokus o nějakou definici, se vesměs jako první odpověď dozvídám, že je to „opak zdraví“. Moje námitka, že toto vysvětlení je stejně výstižné jako označení jámy za dočasný výpadek souvislého povrchu, a připomínka, že jde o problematiku jejich budoucí celoživotní pracovní náplně, rozproudí různě kvalitní debatu. A protože generace, která nyní vstupuje do třetího decenia svého věku, považuje vše, co se odehrálo dříve než před dvaceti roky, za diluvium, žasnou moji studenti nad tím, že v těch dřevních dobách před čtyřiceti roky jsme neznali chorobu zvanou „závislost na hracích automatech“, zato jsme měli v seznamu chorob uvedenou homosexualitu (což bylo dubiózním vítězstvím nad dlouhodobě celospolečensky sdíleným názorem, že jde o nebezpečnou kriminalitu trestanou dvěma roky vězení).

Profesora Stanislava Komárka znají jeho studenti a některým z nich vadí jeho neortodoxní názor, že savcem s nejdelší ontogenezí je současný doktorand schopný jakéhož takéhož samostatného života teprve po třiceti letech závislosti na okolí. Dále ho znají čtenáři Vesmíru. Jeho provokativní názory a dedukce (např. jeho poznámka na s. 108: …cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť se takovými mohly jevit; z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký) zvedají ze židlí i lékaře známé svými liberálními postoji a tolerancí k jiným myšlenkám než k svým či pečlivě opsaným.

Přečtení Komárkova textu není vůbec snadné a jeho recenze je ještě složitější. Protože na soubor esejů nelze nahlížet jenom a pouze z hlediska medicínského (byť nepochybuji, že mnoho popuzených kolegů jej tvrdě odsoudí), jeví se mi nutné vypomoci si filozofií. Již Herakleitos (zlomek B1) poukazuje na rozdíl mezi lidským údělem nechápavosti a úkolem mudrce odhalovat fyzis, tedy vše, co prochází rozením a umíráním, vznikem a zánikem, a k jejíž přirozenosti patří její vztahy, kontext (kam tedy náleží i medicína). ¹⁾

„Lidem zůstává skryto, co činí, když bdí, stejně jako zapomínají, co dělají, když spí…“ zatímco mudrc má „rozlišovat [slova a díla] podle přirozenosti a ukazovat, jak se to s nimi má,“ přičemž tím dobrým rozlišováním není vždy takové, které máme po ruce, které umožní bezrozporný výklad nebo nabídne jinou výhodu; tím dobrým rozlišováním je pouze rozlišování podle fyzis. To souvisí i s původním antickým chápáním toho, čím je teorie. Ta je svědectvím o viděném. Předpokládá tedy, abychom byli dobrými diváky. A dobrý divák je právě ten, který je jaksi aktivně nezúčastněným. Ten totiž nesleduje jiné zájmy než to, co je k vidění… Autor citovaného pojednání přibližuje čtenáři pojem fyzis na předherakleitovském příkladu z Odysseje: Když Odysseovi hrozí začarování od Kirke, přichází mu na pomoc sám Hermes a nabízí mu lék: Když domluvil, vytrhl (doslova: vykořenil) ze země léčivou rostlinu a ukázal mi její fyzis. ²⁾ Autor pokračuje ve výkladu: Hermés je pán horizontu, je ten, který umí přecházet mezi zjevným a nezjevným. Rostlina je zjevná, ale jenom tomu, kdo ji rozpozná. Pro ostatní je jenom součástí zeleně, louky. Moudrý rozpozná, rozlišuje jednotlivou přirozenost. Bůh se však nezastavuje u teorie. Vytrhne rostlinu, vyrve její kořeny. Tím ji definitivně vydělí z pozadí, z louky, ze země. Tím odkryje i kořen, tedy to, co je původně skryté. I při tom však respektuje meze přirozenosti, vytrhne kořen celý. Ale ani tím „ukázání její přirozenosti“ nekončí. Přirozenost se ukáže v moci, tentokrát v moci léčivé.

Stanislav Komárek se po vzoru řeckého Herma (a vzpomeňme jeho atributy: zprostředkovatel energie, přijímá vlivy sil a ducha a vlévá je do tvarů bytostí, prostředník mezi duchem a hmotou, myšlení, rozum, pohyblivost, intelektuální kvality, zručnost, zdatnost, ostrovtip; kov – rtuť, barva – pestrá, smíšená; a pozor: chuť zvláštní, špatně chutnající!) snaží poukázat na fyzis současné medicíny. K tomu využívá prostředky z mnoha dalších oblastí lidského počínání (ať již se nazývají vědy, „humanities“ či „sciences“, náboženství, politika, magie aj.), o nichž má nadprůměrné znalosti a jejichž vzájemných vztahů je si velmi dobře vědom, takže je vplétá do logické sítě, která na odiv vytrženou fyzis, zvanou medicína, staví do nových úhlů pohledů a souvislostí.

Z mnohavrstevného uspořádání textu lze vydělit – s vědomím simplifikace – dvě hlavní roviny. První z nich je rovina „dotazování“ a nalézání velmi pestrých odpovědí (autorovo bohaté zázemí v německé jazykové a kulturně vědecké oblasti, které není v našich zemích běžné – podívejme se jen na citovanost německy píšících autorů v kterémkoli lékařském časopise – přináší napovrch nespočet nečekaných souvislostí a ukazuje na mnoho zapomenutých společných kořenů i jejich vývoje). Kniha je protkána příklady z antropologie, etnologie a transkulturální psychiatrie; porozumění autora jiným kulturálním zvyklostem a jejich akceptování bez jakýchkoli předsudků a hodnotících postojů je na jedné straně náročné, na druhé straně inspirující a potěšitelné.

Jednou z významných a legitimních otázek je, zda pacientovi a medicíně prospělo rozdělení na tělo a duši, které evropské medicíně odkázal Galénos a do filozofických základů biomedicínského modelu vložil René Descartes svým doporučením, aby vznikající vědecká medicína chápala člověka jako „rozumný stroj“, nemoc pak jako poruchu tohoto stroje a lékaře jako odborníka, který umí poruchu diagnostikovat a dle svých možností napravovat. Triumfální výkřik „Jedna nemoc – jeden gen“ pak evokuje hejno miniaturních japonských robotů, kteří s miniaturními francouzskými klíči opravují šroubovici, a „pak přijdou ty krásný chvíle, jak to psal Marx ve svým díle…“. Je toto vskutku o pacientovi?

Odtud se pak odvíjí řada otázek dalších, vztahujících se k příčinám nemocí (ale také k „příčinám zdraví“), počínaje psychologickými, sociálními a ekonomickými změnami a konče vývojovými mechanizmy, jimž jsme zatím nebyli schopni porozumět. Průvodci psychologickým světem, k nimž se autor obrací nejčastěji, jsou S. Freud a jeho dva nejvýznamnější odpadlíci A. Adler a C. G. Jung, dále pak fenomenologové. Průvodcem světa antipsychiatrie je především M. Foucault, v kritickém pohledu na současnou komplexní problematiku je to J. Le Fanu a podle mého osobního názoru (což je otázka druhé roviny) především Ivan Illich. Psychosomatické aspekty jsou podloženy širokým základem, počínaje anglosaskými i germánskými klasiky této hereze až po autory recentní, včetně českých, což si zasluhuje zvláštní ocenění (Bohemica non sunt leguntur), jakými jsou např. J. Baštecký, P. Čepický, V. Chvála, L. Trapková a další. Tu biologickou komponentu problematiky má autor zadánu ze svého původního vzdělání a ve shodě se scholastiky, kteří hlásali Qui bene distinguit, bene docet (= kdo dobře rozlišuje, dobře učí), ji podává srozumitelně i těm, kteří se „raději věnují filozofii a biologie je tolik nezajímá“.

Každá otázka je těhotná (nejednou) odpovědí, a ty odpovědi nevyznívají vždy jako aplaus současnému stavu medicíny. Vrátím-li se k základní otázce prvního odstavce této recenze, co je nemoc, dostávám řadu pozoruhodných odpovědí, z nichž za nejzajímavější považuji paradox: Jistá forma MOCI. Choroba je pak nevědomě pěstována jako symbol moci a „status-symbol“ – hezky je to vidět mezi pacienty v čekárnách, jak si o svých obtížích zálibně vyprávějí, porovnávají je, chlubí se exkluzivními léky, které dostávají, atd. (s. 89). A když pak autor velice kriticky popisuje nátlakové aktivity vyvíjené „v zájmu“ nemocných, představuji si ho v těchto případech jako vtělení Sokrata, jehož většina současné obce pečujících i postižených začne odsuzovat za kažení mládeže. Nehledě k tomu, že – jak on sám uvádí – byla v některých civilizacích reinkarnace (nikoli víra v ni) trestána smrtí. Rostlina medicíny, podivuhodně vytržená („vykořeněná“) z optimistické zeleně postmoderní konzumní současnosti nevypadá náhle v recenzované publikaci tak zcela počestně, užitečně a benigně, jak se tváří. Sama před sebou, v zasvěcených hospodských debatách i v arogantně vedených politických sporech. „Péče o zdraví“ se totiž může jevit jako velice výnosný mocenský komplex.

Tudy se ovšem dostáváme k druhé rovině publikace, jejímž duchovním otcem byl jeden z nejradikálnějších kritiků „institucí moderní kultury“, zejména pak školství (většina systémů zaměnila pojem vzdělání za povinnou školní docházku), konzumního životního stylu (k tomu, aby se přesunulo z místa na místo, spotřebuje 250 milionů Američanů více pohonných látek než 1,3 miliardy Číňanů a Indů na veškerou svou spotřebu) a zdravotnictví (zdravotní systémy dnes nepomáhají k léčení, ale k vytváření chorob), Ivan Illich (1926–2002). Jeho slavná publikace Medical Nemesis ³⁾ u nás nikdy nevyšla, a pokud vím, zůstala většině české intelektuální i medicínské obce (včetně tvůrců medicínské politiky, tomu se ale vůbec nedivím) zcela neznámá. Zatímco antipsychiatrické hnutí se sice vlažně, ale přece jen v naší zemi odrazilo, antimedicínská hereze katolického kněze a svérázného reformátora nenašla u nás odezvu, přestože ve světě vyvolal řadu rozporných emocí. Snad nejpřesněji je ve svém nekrologu formuloval Anthony Daniels: Moje postoje k Illichovi tvoří napůl nesmírný obdiv a napůl podrážděnost.

Autor nemůže zapřít vliv Ivana Illiche a jeho Medical Nemesis, ať už jde o volbu témat nebo základní konstrukci a stavbu Spasení těla. ⁴⁾ Proč by to také měl dělat; pro Illichovu teorii (tedy svědectví o viděném) snesl mnoho nových důkazů a potvrdil, že ani myslitel iritující své příznivce nebyl tak daleko od pravdy, když podezíral medicínsko-průmyslový komplex z úmyslů, jež nemají se skutečnou pomocí člověku pranic společného.

Publikace tedy není jen kritikou současné zdravotní praxe, ale především hlasem volajícího na poušti – na poušti, o jejíž území se rvou nejrůznější hochštapleři, psychopati a pseudoelity. Čím dále životem jdeme, tím více institucionálních restrikcí, nařízení, zákazů, příkazů a nevolnických předpisů nás čeká (konečně pokud se sám prezident V. Klaus ve svém letošním novoročním projevu s nechutí zmínil o pokračující byrokratizaci našeho života, měli by proti ní udělat něco i lidé, kterým leze krkem od samotného počátku). To první je přečíst Komárkovu publikaci navzdory tomu, že s „větší polovinou“ budeme tvrdě nesouhlasit. A potom se ptát, je-li náš nesouhlas opravdu výsledkem práce mudrce, nebo jen setrvačností a z ní vycházející neúplné vědomosti.

Věcné připomínky k textu aneb s čím nesouhlasí recenzent:

Handicap – („hand-in-cap“) podle mých etymologických výzkumů nebyl původně žebráckou metodou (to by se měl jmenovat „cap-in-hand“), nýbrž hazardní hrou podobnou dnešním (ale už jsem je taky dlouho neviděl) „skořápkám“, kdy se vsazené obnosy vytahovaly poslepu z čepice. Teprve po jedné morové epidemii doznal tento termín změny významu a byl posunut ze světa hazardu do oblasti sociální výpomoci; nicméně v dostihovém sportu přetrvává stále nikoli jako nabídka sociální výpomoci koním nebo žokejům, ale jako jeden z prvků ovlivňujících výšku sázky.

Morbus sacer – vyhlásil, podle mých historických výzkumů, již Hippokrates za „chorobu vznikající z přirozených příčin“. The famous Greek doctor Hippocrates (460–375 BC) recognized that epilepsy was due to a disturbance in the brain.