Sociální téma architektury

Jan Línek – Penzion Hvězda
 |  16. 2. 2006
 |  Vesmír 85, 118, 2006/2

Penzion pro seniory, který architekt Jan Línek postavil v roce 2005 v Praze na Bílé Hoře, je poslední z jeho četných realizací tohoto sociálního poslání. A je také architektonicky jednou z nejzdařilejších staveb, jež se po roce 1989 pro starší nebo hendikepované občany u nás vybudovaly.

Proměny architektury jsou vždy podmíněny mnoha různorodými podněty – vývoj architektonicko-estetických názorů je jen jedním z nich, byť se projevuje nejnápadněji novými formami, tvary, detaily. Pro charakter architektonické tvorby, která v sobě propojuje formálně výtvarnou invenci a řešení velmi praktických problémů lidského života na zemi, je však také podstatné, na jakém typu stavebních úloh se rozvíjí. A právě téma bydlení starých lidí odkázaných na pomoc druhých, předtím řešené jen okrajově, se v devadesátých letech stalo významnou úlohou české architektury. Důvody byly zřejmé: Řada domovů důchodců poskytovala ubytování jen ve vícelůžkových pokojích, mnohé z nich využívaly bývalé kláštery či zámky, jež po restitucích bylo třeba nahradit novými objekty. To poskytlo příležitost prosadit i jejich novou koncepci. Domy se skutečnými – byť malými – byty, doplněné lékařskými a pečovatelskými službami, popřípadě i stravováním, mají svým obyvatelům umožňovat co nejdéle normální samostatný život a dávat pocit skutečného domova s jeho soukromím. I svým začleněním do organizmu města chtějí dávat najevo nový postoj ke stáří jako k tomu, co nemá být vytěsňováno z běžného života někam na jeho neviditelný okraj. České architektuře slouží ke cti, že se této úlohy ujali i ti nejlepší architekti a nepovažovali ji za podřadnou, přestože logicky vždy počítá jen s omezenými finančními prostředky. Z řady nových domovů s pečovatelskou službou zmiňme alespoň dům v Českém Krumlově od Ladislava Lábuse, v Horažďovicích od Martina Krupauera a Jiřího Stříteckého či (tamtéž) od Aleny Šrámkové, nebo třeba v Českých Budějovicích od Petra Bouřila a kol. Porovnáme-li tento typ staveb s jiným typem, jenž po r. 1989 zažil stavební boom – s bankami – pak lze alespoň pro devadesátá léta říci, že z deseti nových penzionů pro staré a hendikepované lidi je jen jeden nepovedený, zatímco u bank by byl poměr obrácený. Bohužel těch penzionů vyrostlo méně.

Také stavby Jana Línka patří do této vybrané galerie a právě Línek spolu se svým tehdejším kolegou Vladem Miluničem patřili k průkopníkům v této oblasti již v sedmdesátých a osmdesátých letech. Svůj první domov důchodců na okraji pražského sídliště Bohnice (1972–1982) navrhli bez oplocení, aby předešli pocitu izolace od běžného života, a tehdejší strnulou panelovou technologii rozlámali do živějších tvarů doplněných netypizovanými stavebními prvky. Tuto metodu bricolage uplatnili i v dalších domech v Praze-Malešicích a na Jižním Městě, které tak získaly individuálnější a intimnější charakter. Po rozchodu této autorské dvojice počátkem devadesátých let prohloubil Línek své směřování k romantické architektuře, jež se odlišuje od převažujícího domácího proudu architektury střízlivé a ukázněné. Mohl také již využít mnohem flexibilnější stavební technologie. Jeho skvělé geriatrické centrum v Týništi nad Orlicí (1995, s J. Sezemským a V. Dubskou) je zajímavé i svým programem: Spojuje křídlo bytové s částí lůžkovou, čímž předchází nutnosti dalšího stěhování lidí již zcela odkázaných na zdravotní péči, a začleňuje do objektu služby, které sem přivádějí i lidi z okolí. Formálně stavba připomíná koláž neofunkcionalistických, dekonstruktivistických i organických motivů. Právě k organicky tvarované architektuře se nejvíce přiklání aktuální Línkova tvorba. (Půdorys jednoho nerealizovaného projektu sám přirovnává k tvaru trepky ocasaté.) Jeho penzion Hvězda (s J. Kolářem a V. Dubskou) svými půdorysnými křivkami měkce zapadá do terénu, esovité prohnutí stěn dává průčelí vlídný neformální charakter zdůrazněný barevnými posuvnými zástěnami balkonů a vstupů a zároveň umožňuje vložit do tělesa stavby – rozšířením jednoho ze záhybů – společensky využitelnou dvoranu. Vnitřní galerie, připomínající pavlače, snad také poskytnou přirozené podněty k sociálním kontaktům. Penzion obsahuje ve dvou podlažích 19 bytů pro jednu či dvě osoby. Vzhledem k menší kapacitě jsou společné služby omezeny na péči zdravotní, pečovatelskou a rehabilitační. Jan Línek v této stavbě skvěle skloubil svou originální tvarovou invenci s citem pro sociální atmosféru a praktické potřeby uživatelů. Česká architektura zde nastavuje svou přívětivější tvář

Ke stažení

RUBRIKA: Architektura

O autorovi

Petr Kratochvíl

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné