Patologičtí lháři nemohou za to, že lžou

Tak se to alespoň jeví z práce Y. Yanga a jeho spolupracovníků z McGillovy univerzity v Kanadě, kteří pomocí zobrazovacích metod (strukturální magnetické rezonance) porovnávali mozky patologických lhářů, asociálních osobností a zdravých kontrol. Ve frontálních lalocích patologických lhářů prokázali oproti oběma ostatním skupinám úbytek šedé hmoty, a naopak přírůstek bílé hmoty. Badatelé vyšli ze zjištění, že u zdravých lidí je lež doprovázena bilaterální aktivací prefrontálního kortexu, kdežto u patologických lhářů se tato odpověď nevyskytuje. Jejich další výzkum prokázal 22–26% přírůstek bílé hmoty v mozcích patologických lhářů a 32–36% pokles poměru šedé a bílé hmoty. Autoři uzavírají, že tato skutečnost může být jednou, byť ne jedinou biologickou příčinou patologického lhaní. Z tohoto zjištění vyplývá jedna praktická otázka: neměli by touto metodou být vyšetřováni všichni politici? (British Journal 187, 320–325, 2005)